Dílo Mikuláše Medka

autor textu: Igor Zhoř
rok vydání: 1990
typ dokumentu: podřazený dokument
počet stran: 1
jazyk: český
nadřazený dokument: Svobodné slovo,

poznámka:
-
Když byla v létě roku 1988 otevřena výstava obrazů MIKULÁŠE MEDKA v Roudnici, stala se z ní prvořadá kulturní událost. Po dvacetileté nucené přestávce tu bylo možno zhlédnout tvorbu, která byla oficiálně potlačována, ale poučenou veřejnosti o to víc obdivována, ba přímo vzývána. Dnes máme možnost vidět Medkovo celoživotní dílo v Brně, a to v dosud nepoznaném rozsahu (do 20. května).
Zasvěcený vykladač Medkovy tvorby Antonín Hartmann shromáždil obsáhlý soubor obrazů, zahrnující umělcovy studentské práce stejně jako cykly ze závěru jeho života. Už v tom je přehlídka v brněnském Domě umění unikátní a záslužná. Podstatnější je ovšem to, že se tu můžeme zahloubat do světa umělce, který patří — souběžně s Jiřím Balcarem a Vladimírem Boudníkem — k nejlepším představitelům české imaginativni abstrakce ze šedesátých let.
Mikuláš Medek (1926), pocházející z pražské umělecké rodiny, našel už v mládí osobitou cestu k snové imaginaci, jednak prostřednictvím literatury, jednak ve výtvarném umění. Dvacetiletý se ocitl v okruhu Karla Teigeho spolu
s Josefem Istlerem, Václavem Tikalem, Liborem Fárou, Janem Kolíkem a Emilií Medkovou. Rozvíjeli společně novou vlnu surrealismu, do níž Medek přispíval biologicky motivovanou nepředmětnou malbou. Od ní přešel kolem roku 1950 k zvláštním figurálním motivům plným ironické fantastiky a po roce 1958 se změnil potřetí: vrací se k abstrakci a jeho obrazy mají pak již konečnou, příznačnou medkovskou podobu.
Medkovy obrazy se dají těžko reprodukovat i popisovat. Jde o díla po všech stránkách složitá, skrývající vždy podivuhodná tajemství: v prvním plánu se před divákem rozvíjí komplikovaná malba, vytvořená náročně kombinovanou technikou využívající vrstvení laků a vtírání lazur, rytí i seškrabávání, zakrývání i zprůsvitňování opakovaných barevných nánosů. Hádankovitost Medkových obrazů je ovšem skryta pod povrchem ve vnitřních významech. Něco napovídají tvary, poplatné většinou zvláštní „organická geometrii", něco dalšího vyzařuje z potemnělého koloritu, jenž místy jiskří magickým svitem. Napětí nastolují i vztahy obrazů a názvů: Maso kříže, Žíznivý anděl v okně, Oslava 21 870 červených čtverečních centimetrů, Velký pohyblivý hrob. Není náhodné, že Medkovy hluboce duchovni obrazy našly místo í nad oltáři kostelů (Senetářov 1963, Jedovnice 1971, Kotvrdovice 1972) a že jeho kresby posloužily jako ilustrace k básním Holanovým, Březinovým a dalších autorů.
Rozměrná plátna z posledních let autorova života (M. Medek zemřel v srpnu roku 1974) působí Jako malby-monstrance, jako šperkovnice ukrývající tajemné duchovní tělo. Nutí diváka ke spoluprožívání, vybízejí ho k meditacím, zcela v duchu autorových vlastních slov: „Jedna stopa (mé ruky] je informací o přítomnosti, řetěz stop je zprávou o běhu a dosaženém cíli. Totalita obrazu je pak univerzální otisk procesu pohybu, dění, poznání, jeho začátku i konce.