Anděl české malby

autor textu: Petr Volf
rok vydání: 1990
typ dokumentu: podřazený dokument
počet reprodukcí: 2 čb
jazyk: český
nadřazený dokument: Mladá fronta,

poznámka:
doplnit stranu
-
„Už jsi viděl Medka?“ Tahle otázka se vznášela mezi intelektuálskou společností (nejen pražskou) před několika málo lety, kdy byla v Roudnici nad Labem uspořádána výstava Mikuláše Medka. Koho jste neměli už dlouhou dobu čest potkat, tak v Roudnici se to zhusta poštěstilo. Zvláště ve dnech svátečních nebylo klidu na pozorování těch ojedinělých obrazů, které tak dlouho byly jaksi zamlčovány. Jako by ani nikdy nevznikly; oni někdejší představitelé naší oficiální kultury měli panický strach ze všeho, co se vymykalo jejich realistickým škatulím, do nichž se snažili všechno vecpat a co se nevešlo, to mohlo přežívat leda v šeru depozitářů, ale do výstavních síní sé nedostávalo. Proto roudnická výstava tak lákala ty, kteří mají rádi opravdové umění, i všudybylské snoby, kteří se „tam" museli prostě ukázat. Tenkrát Medka viděly tisíce.
Nyní se pro změnu jezdí za Medkem do Brna, kde v Domě uměni naleznete špičkový soubor jeho prací, počínaje čtyřicátými léty a sedmdesátými konče. Tahle výstava trvá do 20. května a poputuje potom do Prahy, kde zůstane další dva měsíce (červen až srpen). A neustálý příliv návštěvníků proudící prostory brněnské galérie ukazuje, jak čas nic neubírá dílům Mikuláše Medka (zemřel v roce 1974], ba naopak, čím dál více zřetelněji krystalizuje jejich výjimečnost v kontextu našeho moderního malířství. Je ovšem na pováženou, že až na monografii B. Mráze z roku 1970 nebyla umělcova tvorba rozsáhleji, a především fundovaně zhodnocena.
Mikuláš Medek (syn známého básníka a spisovatele Rudolfa Medka, jinak také legionáře a generála, jehož knihy byly ovšem označeny za protisocialistické a dostaly se tedy na index) vyšel ze surrealismu a třebaže nejdůsledněji surrealistické principy rozvíjel na sklonku čtyřicátých a počátku padesátých let, nikdy je nadobro neopustil. Stejně jako jeho manželka, Emila Medková, jedna z našich nejvýznamnějších fotografek. Výstavu otevírají dva oleje (krajina a zátiší) z let 1943 až 1944) a jsou pozoruhodné tím, že v podstatě prostě odrážejí realitu. Však tehdy autorovi nebylo ani osmnáct. Další obrazy jsou už důsledně nadreálné! V padesátých letech Medek vytvořil řadu pozoruhodných existenciálních figurálních kompozic, ve kterých se objevují příznačné „medkovské postavy" — narudlé figury s jakoby vodnatými hlavami (Polibek, Křik, 1955). Jsou stavěny do zvláštních situací, v nichž se projevuje lidská osamocenost anebo primitivní pudovost (Žerekuře II., 1953; Velké jídlo, 1954—1958). A pak jako když utne, na konci 50. let opustil figurální motivy a nositelem sdělení se mu stává barevná hmota („…supluje někdy u mne živou tkáň…zacházel jsem s barvou jako s živou hmotou. Zrovna tady u toho Utrpení — tam je skutečně barva drásána, škrábána prsty, nehty, nožem"). Vyjadřuje se pak v cyklech, a zejména ty z posledních let života (Žízniví andělé, Projektanti věží), které vznikly už v předtuše blízké smrti, jsou do poslední plošky plátna až neskutečně prožité.