Básnivý malíř Medek

autor textu: Vladislav Merhaut
rok vydání: 1990
typ dokumentu: podřazený dokument
počet reprodukcí: 1 čb
jazyk: český
nadřazený dokument: Tvorba,

poznámka:
Ročník neuváděn.
-
V létech právě minulých si část národa navykla cestovat za uměním. Stačila patřičná informace a na jakémkoliv místě se sjeli fandové toho určitého oboru z celé republiky. Tak v případě Mikuláše Medka se již na jeho první samostatnou výstavu v roce 1963 pořádaly zájezdy do Teplic, byly navštěvovány galérie, kde jeho díla nebyla pouze v depozitáři, ale byla hrdinně vystavena, nahodilé výstavy, soukromé sbírky. Na závěr této bídy se zhruba před dvěma lety konala nádherná výstava v Roudnici nad Labem, kde se Antonínu Hartmannovi a jeho spolupracovníkům podařilo vystavit pohromadě dosud nevídanou kolekci Medkových obrazů. Zdálo se, že to je vrchol, že již víc snad ani nemůže být.
Ale je! Od 20. 3. do 20. 5. 1990 v Domě umění města Brna, 7. 6. — 5. 8. 1990 prostřednictvím Národní galerie v Praze. Je to dost velký časový limit na to, aby cestovatelé za uměním byli ukojeni. Mikuláš Medek (1926—1974) byl jednou z ústředních postav našeho výtvarného umění poloviny tohoto století. Měl své poslání zřejmě již v genech. Otec básník a spisovatel (i když také generál), matka dcera malíře Antonína Slavíčka, Mikuláš vyrůstal v zajímavém prostředí. Střety s realitou vývoje v naší zemi po roce 1948 však byly dost kruté. Stal se částí umělecké společnosti, která musela žít v jakési ilegalitě, v uměle vytvořené skupině vyvrhelů socialistické kultury, byl zařazen do administrativně vytvořeného bloku buržoazně imperialisticky zaměřeného druhu umění, nebyl zájem oficiálně jej prosazovat. Další moderní umělci těchto let na tom byli v podstatě stejně, ať to byl Josef Istler, Vladimír Boudník, Jan Koblasa, Valenta, Šmidrové či další. V 60. letech se poměry trochu uvolnily, pár výstav a publikací, svítalo na časy. Ale pak zase nic, poměry v umění se snad ještě více zhošily, naši moderní umělci byli rozprášeni. Část to vyřešila tím, že zemřela, část emigrovala, někdo tady přetrvával. Mikuláš Medek zůstal — a maloval a maloval…
Vezmeme-li v úvahu rozsah této současné výstavy a dále, že desítky obrazů jsou nenávratně někde jinde, vyvstane nám pyramida intelektuálního sdělení, obrovské dílo člověka posedlého malováním. Surrealismus je pro našince příjemná záležitost. Medek z něho vyrostl, první část výstavy o tom podává přesvědčivé svědectví. Ale málo platné, abstraktní obrazy s poetickými názvy z přelomu 50. a 60. let a dále — to je teprve MEDEK. Umělec velmi pracovitý, jemný, nápaditý, zručný, intelektuálně nezaskočitelný, který ve svých statisících až miliónech centimetrů čtverečních radosti či žalosti, opilosti nebo šokující střízlivosti, šramotu, ticha a křehkosti podává tak úžasně silnou výpověď o mechanismu žití, o poezii a hodnotách existence, o způsobu myšlení, nazírání na svět a osobním vyrovnání se s tím vším, že člověk trochu citlivější k těmto záležitostem by se nejraději uprostřed těch vystavených artefaktů o výzkumu života tiše usadil a zíral, jak lze jemným a kvalitním způsobem v zářivých barvách předvést, jak krásný je život, třeba i v brutální surovosti a syrovosti. Tradiční malbu nahradil nanášením a vytíráním barvy špachtlí, vrstvením struktur, obtahováním kontur vytvořených objektů. Na každém centimetru čtverečním je vidět úžasné zaujetí tvůrce, jeho snahu o to, aby i ten malinký kousek jeho velkých obrazů nějak dobře vypadal, aby byl jedinečný. A protože byl také básník, svá díla všelijak hezky pojmenovával. Anděl bolestného okna, Anděl zlých ptáků, Velký pohyblivý hrob, Hluk ticha, Imperialistická snídaně, Velká hlava plná malých nezbedností, Příšera, která chce žít líbezně, V lednu zhebnu, Zlatý křik, V ústech kamení, v hlavě boule, Velký žíznivý anděl, Dva inkvizitoři a další. Každý obraz je i svým názvem báseň.
Medka bychom mohli vyvážet do světa jako devizu, jako důkaz, že náš národ byl a je na úrovni vždycky, nejen v době vzniku gotických oltářů, se kterými se někdy ve světě vytahujeme. Medek byl totiž jeden z představitelů určitého procesu nebyl sám a je třeba představit i ty ostatní, aby přehled byl dokonalejší. Naštěstí již není třeba pospíchat na výstavu, která by třeba z ideologických důvodů mohla být příští týden násilně zrušena, ale tuto si opravdu nenechte ujít.