Vnitřní kontinuita

podnázev: Na procházce Medkovým malířským dílem v Domě umění

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Brněnský večerník
rok vydání: 1990/04/23
ročník: 21
číslo: 79
počet stran: 1
počet reprodukcí: 2 čb
strana: 4
jazyk: český

poznámka:
s. 4
-
Za mimořádnou kulturní událost lze bezpochyby považovat právě probíhající výstavu předčasně zemřelého a po léta zamlčovaného malíře Mikuláše Medka (1926—1974). Už v roce 1949 byl malíř z kádrových důvodů vyloučen ze studií na Vysoké uměleckoprůmyslové škole (v ateliérech F. Muziky a F. Tichého). Když pak po politicky nepříznivém a díky tomu existenčně tíživém období padesátých let mohl v letech šedesátých konečně vystavovat a pracovat na veřejných zakázkách, když byla jeho tvorba vysoko oceněna doma i v cizině, připravil jej nový politický zvrat znovu o možnost veřejně se účastnit výtvarného života. Zvláště pro dnešní mladou generaci tak zůstalo jeho dílo prakticky neznámé. Teprve až přede dvěma lety mohli ti, kteří se vypravili do roudnické galerie, spatřit retrospektivní výběr obrazů připravený zasvěceným znalcem Medkovy tvorby, doktorem Antonínem Hartmannem.
Tentýž autor připravil í nynější brněnskou expozici, tentokrát však pojatou jako soubornou výstavu zahrnující prakticky všechna podstatná díla dostupná v domácích galerijních a především soukromých sbírkách. Z toho důvodu dali také pořadatelé přednost chronologicky uspořádané instalaci využívající do krajnosti prostorové možnosti. Sto padesát vystavených, většinou velkých formátů, tak poskytuje velmi názorný přehled jednotlivých tvůrčích období, jejich plynulé návazností i zpětných reminiscencí. I odborníkům a návštěvníkům dobře obeznámeným s vývojem Medkovy malby nabízí vzácnou studijní příležitost.
Pro mnohé může být objevná přízemní část expozice časově odpovídající ještě válečné a zejména poválečné kvasivé době do začátku padesátých let, kdy ještě velmi mladý autor vstoupil do činorodých kontaktů se surrealisticky orientovanou skupinou kolem Karla Teigeho. S Vratislavem Effenbergerem, Josefem Istlerem, Václavem Tikalem, se svou ženou, fotografkou Emilou Medkovou a dalšími spolupracoval na několika sbornících věnovaných surrealismu a modernímu umění vůbec. Z vystavených prací je tu zřejmý přechod od plošného řešení botanických a biologických motivů k prostorově iluzivním kompozicím v duchu magického realismu, těsně souvisejícím s básnickými texty, jimž se tehdy Medek věnoval nejméně se stejnou intenzitou jako malbě. Příznačná spojení drastického a poetického, motivy ostří zařezávajících se do rtů či propichujících kůži, čepele nožů, vyceněné tlamy a ostré zobáky dramatizující snovou atmosféru, nejsou jen vnějškovým efektem. Vycházejí z hlubších vrstev autorovy psychiky, provázejí jeho obrazy i při přesunu k specifické figurální stylizaci. Proměňují se v trnové ostny a zježené hroty vlasů, až jako charakteristický formální prvek připraví přerod figurálních ve strukturálně akcentované kompozice. Po letech se pak znovu vynoří jako jehly a hroty, zobáky a čelisti v tvarově inovované podobě. Souběžná deformace samotné figury slouží zpočátku hlavně expresivnímu výrazu, později se podřizuje kompoziční stavbě celku a posléze vrcholí v ostře ohraničených plošných útvarech, jejichž optickou vazbu k figuře nahrazují evokace ironizujících názvů. Na výstavě má divák možnost sledovat tyto postupné formální proměny zcela zřetelně i na stejných kompozičních schématech, k nimž se malíř v různých etapách vývoje znovu vracel.
Ústup od figury dospěl kolem roku 1960 k sérii tzv. preparovaných obrazů, v nichž výhradním nositelem výrazu se stává sama struktura, proti dřívějšku barevně monochromní, ale plastická, rozvedená po celé ploše a docílená komplikovaným mícháním olejových a emailových vrstev nanášených na plátno ve vodorovné poloze. Jimi zahájil Medek několikaleté období, v němž se spolu s Vladimírem Boudníkem a Jiřím Balcarem zařadil k nejvýznamnějším představitelům české strukturální abstrakce a přiblížil se na čas těsněji k aktuálnímu dobovému proudu informální malby. Obraz je pro něj nadále nositelem velmi subjektivních významů, senzitivním záznamem nejen optických, nýbrž komplexních „psychofyzických vjemů". Nedostižně suverénní ovládnutí malířské struktury, kombinace lazur, vrypů a past, umožnila malíři později prozářit malbu vnitřním, duchovním světlem. Kromě jiného vyústila tato tendence i v realizaci oltářního obrazu a křížové cesty v Jedovnici a nedalekém Senetářově. V cyklech Senzitivních signálů a manifestací je však už předznamenán i návrat k figuře, chápané opět velmi volně jako svébytný znakový systém. Základní tvar v něm doplňuje řada kresebných a strukturálních detailů, drobných destrukcí v povrchu malby a staronových tvarových motivů, náznak uzavřeného prostoru. Dosud užívané barvy, modrou a červenou, doplňuje žlutá ve významu zlaté. V druhé polovině šedesátých let tak Medek dospěl v cyklech imaginárních portrétů k osobité ikonografii založené na syntéze svých dosavadních postupů. Zaznívá-li v jedné jejich řadě hravost a ironie, pak druhé vtiskuje její kolorit slavnostní patos, tvarová stylizace přijímá magickou symboliku, povrch malby připomene vzácný šperk. V těsné blízkosti, jež si instalace vynutila, může bohatá forma těchto obrazů působit až marnotratně.
Mikuláš Medek jako jeden z mála přenesl tradici řemeslné dokonalosti do moderního umění. Při prohlídce jeho bohaté, přitom vnitřní kontinuitou spjaté tvorby, při pohledu na poslední obrazy z roku 1973, jakoby nadechující se k dalšímu kroku a zároveň zpřítomňující varovnou předtuchu konce, uvědomujeme si, jak silnou autoritu v něm české umění ztratilo. A také to, jaké osobnosti zapírala naše společnost sama před sebou i před světem.

objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení