Básník Jiří Wolker miloval...

autor textu: Jiří Hilmera
rok vydání: 1972
typ dokumentu: podřazený dokument
počet stran: 2 (pozn.: nestránkováno)
jazyk: český
nadřazený dokument: Seydl: Divadelní kostým,

poznámka:
Básník Jiří Wolker miloval „věci — mlčenlivé soudruhy". Pro sluch malíře Zdenka Seydla věci zřejmě nemlčí, ale mluví k němu zrovna o překot — a jeho tužka tlumočí pak jejich vzrušující vyprávění jako fantastická dobrodružství. A má-li navrhnout divadelní kostým, nemůžeme od něho očekávat, že by oblékl svého herce podle neúčastně přečteného inventáře v historickém šatníku, anebo že ty na jeho neutrální trikot naaranžoval decentně vyladěnou draperii do neurčitého náznaku. Seydlovy jevištní postavy před námi defilují jako robustní komedianti, posedlí potřebou ukazovat se na prknech a hrát příběhy v převlecích, které si na sebe nemůže vzít nikdo z těch před rampou. Výtvarník vystavuje jejich vlastnosti do ostrého scénického světla s neuhýbající řízností, vychutnává a v ornamentálním rozehrání prodlévá na každé zvláštnosti jejich masky a jejich kroje. Nejde přitom o dekorativnost — cítíme spíše, že není možné se jen tak prostě odloučit od všech těch zajímavostí, které o postavě a jejím charakteru vypovídají úprava účesu či vousu, význačné zvláštnosti střihu či ornamentu na oblečení. A pak je tu ovšem řeč rekvizit a kostýmních doplňků, která má v Seydlově přetlumočení tak výraznou resonanci — vezměme si třeba soubor návrhů do „Porážky", kde nadité pouzdro na revolver a vyleštěné holínky, jindy nadměrně veliký cylindr nebo zase titěrné paraplíčko či ornamentálně rozvinutá vlečka s mašlí vypovídají o charakteru svého nositele s jednoznačností ikonografického atributu.
Kresby Zdenka Seydla nám často připomenou výtvory lidového umění — obrázky na skle, hračky, sváteční pečivo a zvláště pak různé ty výtvarné projevy, příznačné pro pouťové či masopustní slavnosti. Proto v jeho výpravách tak dobře vyzněla taková díla jako třeba Burianova „Opera z pouti" nebo nezapomenutelný „Petruška" Igora Stravinského; a s Drdovými „Dalskabáty" je
Seydlova výprava spojena už tak neodlučitelně jako kresby klasických ilustrátorů s každým dalším vydáním určitých knih. Pod dojmem z těchto vynikajících komediálních výprav jsme pak s jakousi napjatou zvědavostí očekávali Seydlovy kostýmy do Brechtovy „Matky Kuráže" — a dočkali jsme se něčeho zcela nového, ale přitom Seydlovi zase dokonale vlastního. Více než jindy se tu výtvarník staral o historické reálie; nepřestal však být vášnivým interpretem věcí v jejich tvarové poutavosti i charakterizační obsažnosti. Z dobových rytin převzaté prvky se tu s jakousi úporností splétají do celku, z něhož pak jako by silou vyrážely jednotlivé motivy zvláště význačné — nestvůrný čepec nad řasnatým pláštěm u Staré selky, okázalý límec u Obrista či dvojručák a silácky nabrané rukávy u Fendrycha. Co však zejména: Seydlovi se při jeho smyslu pro řeč věcí (a při schopnosti tlumočit tuto řeč s takovou výtvarnou fantazií) podařilo ukázat příběh tragédie nejen v jeho bídě, ale i v jeho až groteskní obludnosti.
Zatím co na současné výstavě přehlížíme výběr z dosavadní kostýmní tvorby Zdenka Seydla, připravují se v Národním divadle podle jeho návrhů kostýmy do nové inscenace „Dalskabátů", dále do „Špalíčku" Bohuslava Martinů a do Klicperova „Hadriána z Římsů". Zdenek Seydl by asi při své osobitosti nemohl navrhovat výpravu do kusu, který by mu byl svým ustrojením cizí nebo lhostejný. Toto však jsou všechno díla jeho vlastnímu založení tak blízká, že se na jejich uvedení v Seydlových kostýmech můžeme jistě právem už předem těšit.