Dětství a rané mládí...

autor textu: Jiří Hůla
rok vydání: 2017
typ dokumentu: text
počet stran: 2 listy
jazyk: český
rozměry: 297 x 210

poznámka:
-
Dětství a rané mládí – ne že by byl dneska už starý – prožil Karel Prášek v cizině (otec pracoval jako zpravodaj České tiskové kanceláře), do deseti let ve Vietnamu, do dvaceti ve Francii. Už v šestnácti byl přijatý na pařížskou École Nationale Supérieure des Beaux-Arts. Být odněkud a žít někde jinde je – a jak denně na příkladech uprchlíků vidíme – i bude náročné. Nevím, zda si tu obtížnost Karel Prášek uvědomoval, jistě ho pobyt v cizině významně ovlivnil. Ve druhé polovině 60. let se ve Francii pomalu začíná prosazovat, je zastoupený na několika významných výstavách mladého francouzského umění, stává se součástí nastupující malířské generace. Léta strávená v Paříži formují jeho tvorbu i osobnost. Když se začátkem 70. let rodina vrací do Čech, otec už není pro proměněnou společnost přijatelný, přichází Karel Prášek tak trochu jako cizinec. Je tady doma a zároveň sem tak úplně nepatří. Nežil sice v exilu, ale zažívá podobné pocity jako všichni navrátivší se emigranti. Nemá přirozené zázemí, spolužáky, kamarády, neorientuje se plně v současném dění, nerozumí společenské proměně. Chtěl by dostudovat, ale do Francie se vrátit nesmí, a na Akademii výtvarných umění není přijatý. Následuje dvouletá základní vojenská služba, potom pracuje jako skladník, později coby aranžér. A kreslí, a maluje. Od roku 1987 je na volné noze.
V době kdy se ucházel o studium na pražské akademii už byl jako výtvarník do značné míry hotový, celoživotně zasažený francouzským uměním. Literaturou, hudbou, divadlem, výtvarným uměním - fauvismem a kubismem. Barevnost Práškových obrazů je dvojího druhu – první marnotratně radostná jako lidové slavnosti, střelnice a kolotoče, stejně dobré jsou všechny barvy – a druhá střídmá, uvážlivě vyvážená. V prvé se barvy překřikují, druhá je jako akord. Barevnost obrazů souvisí se dvěma základními tématy – město a krajina. Krajiny jsou tiché, rovnovážné, barevně ztlumené. Není to panorama, obraz skutečnosti, spíš inspirace krajinou, možná dokonce sen o krajině. Touha po něčem, co trvá, co se neustále nemění. Městem navždy zůstane Paříž, krajinu jednoznačně určit nelze. Práškovy obrazy vycházejí z osobního prožitku, vždy jsou v nich reálné detaily, střípky či zlomky skutečnosti. Možná je i v tom ovlivněný kubismem, ale jeho přístup není analytický ani syntetický. Není to průzkum badatele, spíš zvědavost dítěte, které rozebírá hračku ne proto, aby zjistilo proč to, ale co to, funguje. Syntéza skládá z prvků nový celek, rozklad je řadí volně vedle sebe. Procházku městem spolehlivě určí navigace. Městem i krajinou ale lze chodit i jenom tak, podle nálady, bez cíle. Krajina se po staletí stejná, města jsou dynamická, proměnlivá jako variabily.
Kaleidoskop je hračka, která pomocí tří zrcadel vytváří z několika nicotných střípků neopakovatelné obrazy. Česky se kaleidoskopu říká Krasohled. Proč jsme tímto poněkud zastaralým slovem nazvali Práškovu výstavu? Obsahem vystavených obrazů je okouzlení, touha po harmonii, po kráse, vlastnosti blízké francouzskému krásnému umění. Kořeny Práškovy malby jsou více ve Francii než v Čechách. Možná i proto je tady i tam těžší jeho česko-francouzské či francouzsko-české dílo přijímat. Pevně věřím, že vás se to ale netýká.