Marie Blabolilová: Grafika a obrazy z let 1970-2004

typ dokumentu: katalog autorský
rok vydání: 2005
počet stran: (12), obálka
výška x šířka [mm]: 210 x 147
jazyk: český

poznámka:
-
Marie Blabolilová se narodila 4. března 1948, tedy v době, kdy byl myslícím a cítícím lidem upřen obzor skutečně „lepších zítřků". Její otec byl z rodinné tradice právník, ovšem skončil jako pomocný stavební dělník, matka byla úřednice. Jediným umělcem v rodině byl pradědeček z matčiny strany, který vždy na zimu jezdil jako muzikant s cirkusem Kludský. Marie Blabolilová žije celý život v Lidické ulici na Smíchově, ta byla spolu s nedalekou Kinského zahradou prostorem jejího dětství, později přibyly Litoměřice, kam jezdila za babičkou.
Malování, jak říká, měla odjakživa, škola ji nebavila, přesněji žádná škola ji nikdy nebavila, vždy se jen těšila na svobodu, která přijde potom. To platí i pro Akademii výtvarných umění - Byl to šok, ze kterého jsem myslela, že už se nevzpamatuju, reaguje na otázku i dnes. Pořád jsme dělali portrét, docela mně to šlo, ale otrávilo mě to... Když jsem byla u prof. Jiroudka, nutil mi jako každýmu svůj způsob malby, říkala jsem si, že pokud mu podlehnu, tak už se z toho nevyhrabu a vylezu z Akademie jako Jiroudek a budu malovat blbý krajinky. Jediným světlým místem pro ni byly jednou týdně hodiny malby s Jiřím Johnem, jehož tvorby i přístupu ke studentům, který doporučoval a radil, ale neznásilňoval, si vážila. John však záhy umřel.
V této době se Marie Blabolilová rozhoduje pro grafiku a nalézá sobě adekvátní techniku čárového leptu. Akvatinta se mi nelíbila, protože když byl člověk pečlivý, dalo se to udělat tak, že to vypadalo jako dokonalá fotka, a to mě štvalo. Čárový lept je jednoduchý, to je příznačné, neboť základním rysem tvorby i života Marie Blabolilové je odpor k složitosti, vykalkulované abstrakci. Neznáme jedinou její abstraktní práci. Její grafický rukopis se již více než třicet let v podstatě nemění, čárovým leptem modeluje objemy i pozadí a vytváří tak v opakovaných vrypech výraznou strukturu. Neoslňuje technickou virtuozitou, vyhýbá se nadbytečným finesám, chce se vyjadřovat prostě a jednoduše. Její tvorba není expresivní ani kontemplativní, je bytostně její, řekl bych, vychozená z krajiny. Nezná příběh, zná pozorné putování, má paměť obyčejných věcí, které potkává. Dříve si je často zachycovala ve formě drobných kreseb, aby je neztratila, teď už jí stačí napsat si pár slov. Zachytit věc slovem, to v jejím případě nikdy neznamená literaturu, její grafiky ani obrazy, o kterých se zmíníme dále, nemají příběh. Proč taky, téměř s ničím nesouvisející Maric Blabolilová nepotřebuje odkazy. Z literatury (zejména ruské) a hudby si sama také bere spíše atmosféru. Její dílo má přesto velké vnitřní napětí, které pramení z jeho podstaty, je ztvárňující a není popisné, je vypovídající, ne narativní. Sama vždy zdůrazňuje, že nemá fantazii, šerosvitné chvějící se motivy, jako by byly matricí pro budoucí již vyjádřenou fantazii. Humornou odbočkou by se možná dalo říci, že tušení, jež vzbuzují mlhy válející se na blatech, je strašidelnější než upír se zakrvácenými špičáky. Tematicky její grafickou tvorbu nese několik stále otevřených cyklů - pole, lesy, sady, stromy, ploty, sníh, déšť, vítr, měnící se fasády domů, cesty, silnice, ulice, židle, stoly, vázy, knihovny.
První obrazy Marie Blablilové jsou realistická zátiší z osmdesátých let namalovaná klasicky temperou na plátno. Motivy z ateliéru, lux, barely, plechovky, láhve, výjimečně průčelí některého ze starých smíchovských domů, to vše v ostrých barvách, evokují „bakelitový" pocit reálného socialismu. Formální zlom přichází v roce 1985, kdy Marii Blabolilové přišlo, že obkreslovat lino, které tvořilo součást pozadí u většiny jejích obrazů, je vlastně ztráta času. Začíná malovat přímo na něj, postupně se jí lino stává obsesí, říká: Dříve jsem si lina nevšímala, bylo v kuchyni na podlaze a připadalo mi prošlapaný a hnusný, jak stárnu, vstupuje do mě melancholie, lina mizí, nejsou, teď po línech prahnu, sháním je... Mam hrůzu z bílého plátna, bojím se barev... Lina mi dávají barevnou škálu, nemusím dlouze přemýšlet, lino se poddá, lino mně pomáhá, baví mě. Případ od případu, většinou podle struktury vzorku lina ji Marie Blabolilová buď využívá, dotváří, interpretuje nebo nechává pouhým pozadím malovaného předmětu. Jedinečnou formou arteterapie je pro ni retušování starých lin, které ji uklidňuje, vyrovnává, možná si nosí podvědomě „práci domů", neboť její výdělečnou profesí je restaurátorství. Někdy kolem roku 1990 se její práce opět proměňuje, pomocí gumových válečků vytváří na sololitových deskách barevnou podmalbu, kterou více, ale častěji spíše méně, domalovává. Na posledních obrazech kolážuje do těchto podmaleb reprodukce svých oblíbených malířů - van Gogha, Rousseaua, Cranacha... - nebo laťkami dotváří častý motiv knihovny. Je přirozeně, vně vnějšího kalkulu, nová, avantgardní.
Nakonec ještě několik vět k životu Marie Blabolilové. Jsou jí zcela cizí všechny formy akademismu, církev, svazy, předpisy, řeči o barvách, snaha propagovat samu sebe, vnucovat někomu své umění. Dlouhá léta žila z vlastního rozhodnutí mimo výtvarný provoz a starala se jako členka Spolku na ochranu zvířat o labutě a kočky, ve svých názorech na lidi je tvrdě kritická a nesmlouvavá: Často si říkám, Že přestanu malovat a budu se starat o zvířata, abych měla pocit, že jsem život hloupě nepromrhala. Její poslední grafiky jsou apokalyptickou vizí člověkem zničené a ovládnuté krajiny, krajiny, ve které po něm zůstala jen civilizace, už žádný les, strom, zvíře. Nic, co by Marie Blabolilová mohla malovat.
Martin Souček

objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení