Anežka Kovalová, ročník 1949, žije a pracuje...

autor textu: Jiří Hůla
rok vydání: 1998
typ dokumentu: text
jazyk: český

poznámka:
recenze výstavy - Anežka Kovalová, Marie Blabolilová, Jitka Hilská, Anna Vančátová, Galerie Bayer & Bayer, Praha, 1998, ČRo 3 - Vltava
-
Anežka Kovalová, ročník 1949, žije a pracuje v Sobotíně, v malé vesnici v podhůří Jeseníků. Kreslí, maluje, tiskne drobné lepty, jejím mnohaletým námětem byla příroda, bezprostřední okolí domu - zahrada, stromy, ovoce, les a protější stráň, kruh spálené trávy, ohniště. V kresbách z posledních dvou let přichází nové téma. Podélné kompozice připomínají dvojlisty, dvě vedle sebe položené stránky. Pocit textu, tištěného či psaného sdělení, zdůrazňuje svislá hranice vedená středem listu, někdy i vodorovné tahy uhlem. Z temné, víc promalované než prokreslené plochy se vynořují jednoduché pratvary - stopy, fragmenty, torza, zbytky, relikvie. Tématem je paměť - osobní i společné, rozvzpomínání se a zapomínání. - Anna Vančátová (1949) maluje rychle, obrazy jsou nebarevné, monochromní. Proč vlastně elegantní monochromii pocitově spojujeme s krásou? Zručně odvedené řemeslo je ale pouze nutnou podmínkou uměleckého díla, obraz, je jednota obsahu a formy. Annu Vančátovou zajímá předmětný svět, ale věci stvořené a používané člověkem jako kdyby pro ni byly jenom záminkou k namalování téměř abstraktních obrazů, ne prostředkem výpovědi. K čisté abstrakci jí často chybí už jenom kousek, ale ten krok zřejmě nikdy neudělá. - Názvy jako Pohlazení, Tápání, Doteky, Kdo? nebo Ostrov naděje vymezují náměty, Jitka Hilská (1953) se snaží malovat pocity. Promalováním plochy vytváří obrazový prostor, zárodečnou hmotu, ze které se vynořují měkce geometrické tvary, barevné skvrny a dotyky. Inspiruje poezií, lyrické malby mohou připomenout drobné grafické lístky Bohuslava Reynka, ale chybí jim jejich prostá vznešenost. - Dílo Marie Blabolilové (1948) se dál překvapivě vyvíjí, v posledních grafikách dospěla k podivným, snově neskutečným prostorám - snad místnostem, snad chodbám, halám, podchodům a prostranstvím. Prolnutím několika různoběžných systémů šrafatur navozuje zdání vzdálenosti, hloubky, nadhledu či podhledu, vyvolává údiv nad záhadami hmoty, hrůzu před rozlehlostí vesmíru. - "Ze strachu z makrokosmu," napsala před časem, "se obracím k mikrokosmu. Čím víc mě vesmír děsí, tím víc mě láká. Jen někdy, když mám jistotu ve svém prostoru, mám odvahu se mu otevřít." - Grafické konstrukce se sice na prvý pohled podobají reálným prostorům, ale - stejně jako Escherovy vize - nemohou ve skutečnosti existovat, jsou čistými výplody malířčiny prostorové fantazie. Marie Blabolilová má vzácný dar, přímo barbarskou schopnost, vyjadřovat se přesně a přitom naprosto jednoduše. Její grafiky se ničemu nepodobají, jsou jedinečné ve své osamělosti, a asi proto přehlížené. Působí věcně, ale nezobrazují skutečné věci. Důležitější, než to, co je zobrazováno, je způsob zobrazení. Prolnutím šrafatur vzniká v ploše papíru pocitově neuchopitelná struktura, n-rozměrný model jinak neexistující skutečnosti. Zdánlivá vazba na realitu jenom umocňuje nepravděpodobnost a nemožnost takovéto konstrukce. Grafiky těsně souvisejí s digitalizovaným zpracováním informací, tedy i s tím, čemu se nepřesně říká nová media. Marie Blabolilová ale není pouhou uživatelkou stále dokonalejších grafických a animačních programů, je vizionářkou.