Lubor Marek - zapomenutý, či spíše neobjevený architekt

typ dokumentu: tisková zpráva
rok vydání: 2015
počet stran: (2)
výška x šířka [mm]: 297 x 210
jazyk: český

poznámka:
-
Architekti, kteří vstoupili do praxe těsně před druhou světovou válkou, se stali většinou tzv. ztracenou generací. Jedním z nich byl i Lubor Marek (1915–2000), jehož horské stavby či typizovaný objekt populárních „školiček“ ovlivnily poválečný veřejný prostor, ale jehož jméno zůstává zapomenuto. Národní galerie v Praze nyní architekta představuje veřejnosti v retrospektivní výstavě ve Veletržním paláci.
V roce 1941 byla v protektorátu Čechy a Morava vyhlášena stavební uzávěra, která donutila architekty k přerušení činnosti. „Generace, do níž patřil i Lubor Marek, neměla možnost zařazení mezi funkcionalistické tvůrce, zároveň si ale nestihla vypracovat vlastní rukopis. Po válce ji přehlušili mladí pováleční studenti a další možný rozvoj zastavil přikázaný diktát pseudohistorismu tzv. socialistického realismu,“ uvádí kurátorka výstavy Radomíra Sedláková. Historicko-politická nepřízeň odsunula většinu architektů Markovy generace na vedlejší kolej a hledat v ní další zajímavé tvůrce není jednoduché.
Lubor Marek absolvoval architekturu na ČVUT v Praze v roce 1939. Přestože byl v té době již známým kreslířem, nastoupil po absolutoriu do praxe v kanceláři Hrabě a Lozovskýv Praze. V roce 1941 se pak jako hlavní architekt přesunul do firmy Lozovský a Štefanec do Bratislavy. Na Slovensku se podílel na návrzích řady objektů, jež zajímavým způsobem kombinovaly slovenskou tradici s českým funkcionalismem. Stěžejním dílem se stal městský palác v bratislavské Goetheho (dnes Gorkého) ulici, pro nějž navrhl i interiéry společenských prostor. Další velkou prací byl projekt a částečná realizace sanatoria v Lučivné spolu s Jánem Sturmayerem.
Přestože Marek stále udržoval pracovní kontakty s Prahou, založil si po válce na Slovensku vlastní kancelář, v níž se věnoval především Nízkým Tatrám. „Hotelové stavby a stanice lanovek na Chopok, které pro tuto oblast navrhoval, vynikají velmi uvolněnou až organickou formou a svědčí o velmi dobré profesní úrovni architekta s výtvarně velmi silnou fantazií,“ doplňuje Radomíra Sedláková. Marek navrhl i řadu tuzemských a zahraničních staveb průmyslových – mnohé však byly přestavěny nebo již neexistují.
Po návratu do Prahy v roce 1950 nastoupil do Studijního a typizačního ústavu a věnoval se především otázkám typizace. V tvorbě této doby je patrné, jak velká pozornost byla věnována propracování úsporných, a přitom dostatečně pohodlných dispozic bytů. V STÚ navrhl také svoji zřejmě nejpopulárnější stavbu – malý provizorní školní pavilon. Jako mnohokrát opakovaný typový projekt však zůstal bezejmenný. Vedle zaměstnanecké práce se jako architekt hojně účastnil soutěží – mj. na dostavbu Staroměstské radnice či koncertní haly pro Prahu.
Plány a kresby, které jsou na výstavě představeny, pocházejí z fondu Sbírky architektury Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze. Kresby a malby z raného období jsou zapůjčeny z majetku rodiny. Modely pak speciálně pro výstavu zhotovili studenti architektury Stavební fakulty ČVUT v Praze.

objednat do studovny