Alén Diviš

rok vydání: 2018
typ dokumentu: podřazený dokument
počet stran: 1 (pozn.: nestránkováno)
jazyk: český
nadřazený dokument: Alén Karel Diviš: Kresby zachráněné Jaromírem Zeminou,

poznámka:
-
Narodil se 26. 4. 1900 v Blatě u Poděbrad, od roku 1911 žil v Praze. Po odborném studiu v letech 1918–1920 a úřednickém zaměstnání se v polovině následující dekády odstěhoval do Paříže, kde ve studiu pokračoval, mimo jiné u Františka Kupky. Zpočátku tvořil pod vlivem kubismu a nefigurativního umění, později se přiklonil k realismu. Maloval i mimo Francii, zejména v severní Africe, a obrazy, jež tam vznikly, roku 1932 v Paříži vystavil.
Po mnichovských událostech byl v roce 1939 spolu s několika jinými českými umělci zatčen a do roku 1941 držen v pařížské věznici La Santé a různých internačních táborech ve Francii, Maroku a na Martiniku. Když se po propuštění usadil v New Yorku, reflektoval své vězeňské zkušenosti malbami, jimiž se osobitě a zcela nezávisle přiblížil k tomu, čím zasáhli do dějin moderního umění Jean Dubuffet a Jean Fautrier.
Z Ameriky se roku 1947 vrátil do Československa a usadil se opět v Praze. Tam napsal vzpomínky na své válečné zážitky a nechal se přemluvit k tomu, aby své malby v roce 1948 a 1949 vystavil. Obě výstavy měly kladný ohlas hlavně mezi mladými umělci. Roku 1952 byla knižně vydána Erbenova balada Svatební košile s Divišovými ilustracemi, pro vládnoucí režim nepřijatelnými, potom až do konce života maloval a kreslil jen pro sebe, inspirován zejména Poeovými fantastickými povídkami a biblí. Tehdejšími kresbami, v nichž jeho umění šerosvitu a temnosvitu dosáhlo vrcholu, zařadil se, tak jako Bohuslav Reynek, mezi nejvýznamnější duchovně zaměřené umělce 20. století. Zemřel na následky válečných útrap 15. 11. 1956 a jeho dílo bylo takřka zapomenuto.
K Divišovým několika přátelům patřili básníci Vladimír Holan a Jaroslav Seifert, malíř František Tichý a sochařka Hedvika Zaorálková, která po jeho smrti věrně pečovala o to, co po sobě zanechal. Na osobitost a hodnotu jeho tvorby ve čtyřicátých letech jako první veřejně upozornili historik umění Jaromír Pečírka a hudební skladatel Bohuslav Martinů. V sedmdesátých letech jsem ji znovuobjevil a začal uvádět v obecnou známost.