Archiv výtvarného umění pořádá...

typ dokumentu: text
rok vydání: 2018
počet stran: (2 listy)
výška x šířka [mm]: 297 x 210
jazyk: český

poznámka:
-
Archiv výtvarného umění pořádá od roku 2006 v Muzeu hrnčířství pravidelnou prázdninovou výstavu věnovanou osobnostem (např. Jindřich Novák, Adolf Born, Galina Miklínová, a dnes Eva Švankmajerová) nebo tématům (Osobnosti Podlipanska, Sbírka černokostelecké školy, Regionální knihovna, Patronování), které s Kostelcem nad Černými lesy souvisí. Námětů na další výstavy je řada – namátkově malíř Jaroslav Rezek (bydlel na Vyžlovce a maloval v okolí Kostelce), grafik Boris Tesař (kresbami zaznamenal desítky míst celého Černokostelecka), malíř, sochař a básník Jiří Jílek (ve 40. letech pracoval v keramické dílně Jaroslava Vondráčka) - další a další známá i méně známá jména. Zájem kosteláků je i přesto mizivý. Naštěstí přijíždí pár lidí odjinud, většinou z Prahy, ale i tak mám každý rok chuť další kosteleckou výstavu už nepřipravovat. Jako kdyby se to úsilí na malém městě poblíž Prahy (tedy v maloměstských či maloměšťáckých podmínkách) beze stop někam vypařovalo, vsakovalo, ztrácelo. Marnost nad marnost.
Obraz Vše marno, pohled na zámek známý ze starších pohlednic a obrazů Josefa Procházky a Jaroslava Veselého, namalovala Eva Švankmajerová těsně po revoluci, v čase doufání a možné naděje, reprodukovaný je v katalogu výstavy. Narodila se v roce 1940 v Kostelci nad Černými lesy jako Eva Dvořáková. Otec - Václav Dvořák - byl vášnivý divadelník a úspěšný podnikatel, mimo jiné vlastnil areál bývalé keramické továrny Aloise Vondráčka v Českobrodské ulici, který mu po roce 1948 a po zásluze komunisté znárodnili. Dnes podrží Babišovu vládu. Vše marno.
„Malovala jsem od chvíle, co mi dali štětec,“ píše Eva Švankmajerová v katalogu výstavy v Galerii Václava Špály, „kreslila, co jsem našla tužku. Co se znám trpím cyklickými depresemi. Vždycky když jsem se zabývala poesií, kteroukoliv z jejich forem, mi bylo líp či snesitelně. Vždycky. Běžný život se svými vztahy a prchavostí a pachtěním mě míň bolel. A mohla jsem takto leccos oplácet. Nebyla jsem bezbranná tolik zase.“
V 60. letech zaujala řadou malovaných Rébusů a Emancipačním cyklem, ve kterém na obrazech slavných mistrů (Giorgione, Sandro Botticelli, Édouard Manet) zaměňuje ženské postavy mužskými figurami (Spící Venouš, Zrození Venouše, Snídaně v trávě). Do roku 1989 doma vystavovat nemohla, od roku 1970 je ale součástí Surrealistické skupiny v Československu, dál maluje, kreslí, navrhuje scény, kostýmy a plakáty, píše básně, povídky, sny a divadelní hry. S Vratislavem Effenbergrem napsala v roce 1978 román Biče svědomí, knižně vyšel až 2010, jako tištěné samizdaty vydala román Jeskyně Baradla (1981), autorský sborník Desátý dům (1982) a sbírku básní Samoty a citace (1987). V 70. a 80. letech tiskla v surrealistických sbornících Otevřená hra (1978), Sféra snu a Opak zrcadla (obé 1983), proměny Humoru a Gambra 1 (shodně 1989). Všechny jsou uložené v Archivu výtvarného umění. V roce 1976 začala v Kostelci společně s Janem Švankmajerem vytvářet pod značkou E. J. Kostelec autorskou keramiku, výtvarné se podílela i na jeho filmech - Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek ad.
Dílo Evy Švankmajerové je velice bohaté, formálně různorodé a zároveň jednolité, naše výstava může být sotva víc než malé připomenutí její malířské tvorby. Při přípravě výstavy jsem si ale mnohokrát uvědomil, jak se obrazy a texty Evy Švankmajerové plní aktuálním obsahem, novým smyslem. Podnětem k obrazu Událost bylo neštěstí Olgy Hepnarové. „Je to obraz o tom výstupu se vší vážností a veškerým soucitem“, píše malířka, a pokračuje: „Odmítla jsem se o tom bavit, ne proto, že jsem věděla, ´že na tenhle motiv celá Praha tančí´, jak se vyjádřil Luděk. Ne proto. Měla jsem obraz rozmalovaný a co se k tomu vykecávat.“ Film režisérů Tomáše Weinreba a Petra Kazdy - Já, Olga Hepnarová měl po čtyřiceti letech světovou premiéru v únoru 2016 na Berlinale, dostal se do širšího výběru 50 filmů, ze kterého se budou vybírat nominace na Evropskou filmovou cenu. Ze strašné události (nebo to nebyla strašná UDÁLOST?, ptá se Eva Švankmajerová) se tak stalo atraktivní téma, dobrá zábava. A nebo, co když v katalogu Císařský řez, jakoby v předtuše uprchlické krize, píše: „Vypleníme-li zhýčkané, chudokrevné dívky, domůžeme se šťastným matek, zejména nebudeme-li vpouštět žádné návštěvy ven ani dovnitř.“ Dobré umění je totiž nevyčerpatelné, neustále se naplňuje novými a novými smysly a obsahy.
Příliš pravdivá díla Evy Švankmajerové se brání vlídnému přijetí, neukolébávají, útočí. S bezohlednou přímostí vypovídají o základních lidských věcech – o smrtelném těle, nehmotné duši, o lásce a nenávisti, o vášni a pokoře, o zbabělosti a odvaze v životě i smrti.
Vše marno? Ani náhodou.

studovna objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení

Archiv výtvarného umění pořádá...

osoba   narození   poznámka
Hůla Jiří   7. 6. 1944    

Archiv výtvarného umění pořádá...

osoba   narození   poznámka
Švankmajerová Eva   25. 9. 1940    

Archiv výtvarného umění pořádá...

autorská
termín   název výstavy, místo konání
2018/07/07 - 2018/09/02   Eva Švankmajerová: Vše marno, Muzeum hrnčířství, Kostelec nad Černými lesy (Praha-východ)

Archiv výtvarného umění pořádá...

  instituce, obec, signatura, poznámka  
  A 178396, Jiří Hůla