Jak se chodí do galerie

podnázev: Náš fejeton

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Lidová demokracie
rok vydání: 1971
strana: 4
jazyk: český

poznámka:
-
Nechtěla bych být uklízečkou v Louvru, ani v Ermitáži, dokonce ani ne na Hluboké. Ten astronomický počet neviditelných zrnek prachu zvířených lidským dechem a hovorem, těch stop, ty milióny šlápot ročně den za dnem v neztenčeném proudu, nemůže vymazat, zdá se mi, ani sebevýkonnější automatický čisticí stroj, ani sebepilnější ruce všech lidských Popelek dohromady, A přesto galerie a muzea po celém světě záři čistotou téměř lékárnickou, a po stručném nočním odpočinku jsou vždy znovu a znovu schopny s touž důstojnou přívětivostí pozřít a strávit další a další zástupy poutníků.
Zvláštních a nejrůznějších poutníků. Převážnou většinu z nich tvoří turisté. Projevy tohoto moderního kočovného lidu jsou natolik nápadné, že se už nesčíslněkrát staly námětem legračních filmů a důvodem k hlubokomyslným psychologickým pojednáním. Základním pohybem turisty v muzeu je posunování, základním slovním zhodnocením je mezinárodní ach. Takový vzdech, různě hlasově odstíněný, může znamenat především a nejčastěji však nedostatek vlastních úvah. Na uvažování nemá ostatně turista čas: musí se vytrvale a dosti rychle posunovat od jednoho uměleckého díla k druhému. - Šetří si zrak — neprohlíží malbu, spíš jen letmo přečte název a jméno autora, nebo si předříkává ze svého bedekru, který ho bezbolestně a spolehlivě připraví na to, co spatří nalevo a co napravo. Je-li turista dbalý pokroků techniky, opatří se tranzistorovým průvodcem a nechá si bzučet do ucha letopočty spolu s popisem vystavených znamenitostí. Nikdy se nenechá zlákat obrazem od neznámého mistra — ví, co se sluší: sluší se vidět Monu Lisu v Louvru, Rafaelovu Sixtinskou Madonu v Drážďanech, Rembrandtův Návrat ztraceného syna v Ermitáži. Nevidět je znamená podobný společenský prohřešek jako vykonat návštěvu v Československu, aniž by člověk okusil plzeňského a pražské šunky. Shlédne tedy a pro jistotu třikrát vzdechne. Při odchodu z muzea si pak zakoupí příslušný barevný diapozitiv, aby se mohl pochlubit sobě i známým, cože to vlastní oči spatřil. Neboť honba za výtvarnými proslulostmi naplňuje turistovy mozkové zavity zvlášť pocuchanou nádivkou: vyprávěla mi s vážnou tváří jistá cizokrajná studentka dějin umění cestující po Evropě s průvodcem Evropské památky za deset dnů a deset dolarů, že ta Mona Lajza, co ji mají v Mnichově je opravdu přenádherná. (Byls jsem v pokušení upozornit ji na šikmou věž v Počernicích.)
Řekne-li se turista, myslí se tím Američan, neboť tento druh pojídačů kultury je v muzejích nejrozšířenější a na první pohled patrný i svým krojem. Ale nechme na hlavě, i putující Čechové mají své charakteristické rysy, počínaje fotoaparátem na krku a čabajkou v kabele. A mají také svůj osobitý žargon. Nikdo neřekne — viděl jsem to a to, nýbrž: „Dnes jsme udělali Louvre, zítra děláme drážďanskou galerii a pozítří Rudé náměstí.“ Nakonec ovšem, po všech těchto kulturních požitcích, se obvykle „udělá“ ještě nejméně jeden obchodní dům. Kasař dělá káču a turista umění – i v jeho přístupu je cosi zlodějského: vloudit se do oblasti, která mu vůbec není vlastni a uzmout trochu krásy. Proč? Jenom tak, že se to nosí a že si leckdos připadá přímo světově, může-li cosi zasvěceně připodotknout o ručně malovaných obrazech. Mona Lisa se proto nepřestane usmívat, Sixtinská Madona dál ponese v náruči své děťátko vstříc divákům a Boticelliho Venuše zůstane dál stejně krásně nahatá, ačkoliv by mezi všemi těmi turisty, kteří ji kdy okukovali a okukovati budou, musela mít už dávno pocit profesionální striptérky. Krása totiž není na kradení, ba ani ne na prodávání. Je na dávání.
A tak se vždycky v člověku trochu rozední, potká-li i na těchhle muzejních tržištích lidi a lidičky, kteří přišli, aby viděli z radosti a s radostí. Vůbec to nemusejí být profesionálové, a nikdy to nejsou zejména ti, kdo s jistou blazeovaností a velmi nahlas stelou své rozumy o úchvatnosti díla a nastavují mu zrcadlo své vlastní pýchy. Viděla jsem milence, kteří se v onom tisíckrát proslaveném a tisíckrát zprofanovaném Louvru drželi za ruce a hledali na obrazech sami sebe. Viděla jsem florentských Uffiziích hejno štěbetajících řádových sester, které se náramně těšily z objevu, že všichni Ježíšové ve všech Mariiných náručích jsou děti svých staletí, viděla jsem newyorkském Muzeu moderního umění olivově snědou dívku s brýlemi na mandlových očích, dlouho, dlouho seděla na patách před portrétem Che Guevarry, myslím, že se modlila, potkala jsem stařičké leningradské manžele, vždycky jednou za rok, o velikonocích, v čase otvírání studánek, chodili se s pohnutím dívat na obrazy sovětské avantgardy dvacátých let, na své vlastní nadšené mládí. A viděla jsem Jana Zrzavého před obrazem Bohumila Kubisty, stál tam malý a stříbrný s pokorou žáka, přítele i milovníka, vůbec ne jako mistr a profesionál.
Všem těmto lidem turisté nevadí, a ještě méně vadí dětem. Ty mám v galeriích a muzejích po světě nejraději. Jsou daleko rozjívenější než naše způsobně postávající hloučky, které částečně poslouchají zasvěcený výklad pedagogův, částečně se nudí. Tamty děti by u nás asi dostaly dvojku z mravů — neuznávají žádná tabu, pohybují se v galerijních prostorách s naprostou a temperamentní samozřejmostí, navzdory našim představám o nedotknutelnosti umění sahají po obrazech a nejsou proto okřikovány, když nemají zrovna po ruce židličku, čapnou si klidně na bobek před obrazem, který je nejvíc zaujal, a hlavně se s nádhernou zvědavostí ptají. Na všecko. Především na to, kdo to, kdo to byl a jak se to dělá. V mnoha muzejích jsou už dnes vyhrazené prostory pro tyto zvědavce, kde si sami mohou všechny techniky zkusit. (Ještě je jím jedno, zda viděli nebo neviděli Monu Lisu, ale umění jim lhostejné není. Je pro ně dobrodružstvím poznávání.}
Říkáme pořád umění a život a taky to, že muzea jsou pokladnicemi umění. Jenže život se mění a systém pokladnic, jakýchsi umělých konzerv s krásou, se k němu pramálo hodí. Po světě se už řadu let mluví o tom, že muzea nemohou nadále být jen výchlubky sběratelské ctižádosti bohatých jednotlivců nebo institucí, ale že se musí stát živými kulturními středisky. Už se to taky zkouší. Až se to povede, myslím, že turisté půjdou jinam. A že se muzea dočkají nových diváků. I dívat se je umění.

objednat do studovny