Malíř Veselý. Na obraze ponechám jen to co tam vydržím

podnázev: brnenskydenik.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: brnensky.denik.cz
rok vydání: 2013/12/21
jazyk: český

web: https://brnensky.denik.cz/kultura_region/malir-vesely-na-obraze-ponecham-jen-to-co-tam-vydrzim-20131021.html

poznámka:
-
Brněnský výtvarník a pedagog Petr Veselý, který před týdnem oslavil 60. narozeniny, připravuje novou výstavu i vydání sbírky poezie.
Je malířem, tvůrcem objektů, kurátorem i pedagogem. Petr Veselý. Výtvarník, jemuž se daří různorodé propojovat ve smysluplné. „Sice se to doplňuje nebo vyplývá jedno z druhého, ale každá činnost má tolik fazet a vyžaduje tolik času, přípravných prací a opravdové účasti, že se vždy něčeho nedostává," říká Veselý, který minulé pondělí oslavil šedesáté narozeniny.

Vzpomenete si ještě na svá první výtvarná zakoušení?
Je to strašně krásná otázka – kouzlo nechtěného: strašně, krásná. V tom zakoušení je asi oboje. Je ale těžké na ni odpovědět, protože nevím, nakolik si první zakoušení pamatuji přímo, a nakolik až zpětným čtením přes obrazy. Vím, že mě už v dětství fascinovala při malování barevná hmota a práce s ní, možnost ji formovat. Asi víc než barvy jako takové.

Nakolik vaše životní směřování ovlivnili rodiče?
Rodiče mně především umožnili jít za tím, o čem jsem sám neměl prakticky žádnou představu a i pro ně to musela být naprostá nejistota příštího.

Malbu jste vystudoval na Střední uměleckoprůmyslové škole. Jaká to pro vás byla teoretická i praktická zkušenost?
Není snadné to pojmenovat, zvláště z odstupu let. Asi ji vnímám dost rozporně, hodně jsem toho musel později přehodnocovat. A myslím teď na to i v souvislosti se svými studenty, jakou že zkušenost jim můžu pomoci zprostředkovat já. Po stránce profesní, umělecké i lidské.

Ve studiu jste pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze, absolvoval jste v roce 1979. Co vás táhlo zpět do Brna?
Vracel jsem se domů. Doufal jsem, že v Brně zajistím lepší zázemí rodině – byl jsem už ženatý a měl první dceru – i ateliér, prostor k vlastní práci. Kontakty s kolegy nejen v Praze jsem ale různým způsobem udržoval. Živobytí bylo i v Brně dlouho hodně nejisté, minimálně deset let po škole.

Jak vzpomínáte na předrevoluční éru na Akademii?
Nic předrevolučního v té době na akademii cítit nebylo. Naopak. Byly dva roky po Chartě, snad nejhnusnější normalizační doba, po škole děsivá vojna, zavřeli nebo odsoudili dva mé kamarády a spolužáky…

V roce 1986 jste se s Petrem Kvíčalou, Janem Steklíkem a Vladimírem Kokoliou stali členy uskupení Tovaryšstvo malířské. Jaké názory vás spojovaly?
Nestali jsme se členy, jen jsme tomuto uskupení dali neformálně vzniknout. Vladimíra jsem znal ze školy, Petra z vojny. Pojmenovali jsme to, v čem jsme si v té době byli blízcí a z toho vyplývající jakési vydělení se z okruhu dalších kolegů a kamarádů. Jak se však ukázalo, byla to spíše platonická potřeba. Jan Steklík se stal přirozeným čestným členem. Nejčastěji po hospodách jsme s ním doháněli to ze vzdělání, co na tehdejší akademii absentovalo. Neřeknu nic nového, ale desítky autorů a vlastně celé dekády vývoje nejen výtvarného umění tam byly tabu.

Jste stále přáteli?
S Janem Steklíkem se občas vídávám, s ostatními velmi sporadicky. Sleduji však a mám rád jejich práci.

Ve svém výtvarném sdělení se často vyjadřujete jazykem konceptuálního umění. Co to pro vás znamená? Jaké možnosti vám tato „kategorie" dává?
Vymezení konceptuálním uměním k tomu, co dělám, dnes nevztahuji, ale myšlenkový koncept je pro současné umění určitě příznačný. U sebe bych proto mluvil především o potřebě redukce na to, řekněme, nezbytné. Dříve jsem někde řekl, že na obraze ponechám jen to, co tam vydržím. V tom se to koncep-tuálnímu umění může blížit. Někdy mám tendenci věc nahradit slovem, jindy obráceně. Reflektován je nejen motiv, téma, ale i samotný pojem obrazu a proces malování.

Setkáváte se s neporozuměním?
Setkávám se spíš s porozuměním, ale jisté je, že každého oslovit nemůžu. Toho, který současné umění nesleduje, zpravidla už vůbec ne. Pro jiné jsem zase asi moc konzervativní. Jsou ale výjimky, lidé citliví a vnímaví ze své podstaty, nepředpojatí.

Na jakém nejpozoruhodnějším místě jste zatím vystavoval?
V Havaně ještě na školní výstavě, v Nishinomiyi v Japonsku, v Seville při Světové výstavě, v Galerii ve chlívě doma se spolužákem Svaťou Otiskem a před rokem v kapli v Kovárech, s dcerou Marií.

A vaše aktuální výstavy?
Výstavu s názvem Několik obrazů mám do 14. listopadu v pražské Galerii Petr Novotný, teď někdy končí kolektivní putovní výstava v Litvě, dvě kresby vystavuji na výstavě Čmáranice v Café Steiner. Koncem listopadu mně má začít výstava v Galerii Aspekt v Brně, bude k ní i katalog. A příští rok by mi snad mohla vyjít sbírka poezie.

Kde nejčastěji čerpáte inspiraci?
Bez nadsázky všude. Nejčastěji však přímo kolem sebe. Nehledám, nepotřebuji žádné berličky. Čas od času však pozbývám důvěru, že to má smysl. Selekce podnětů je i po projití zdlouhavým skicováním většinou obrovská.

Máte přání – zpětně třeba i narozeninová, která byste si ještě rád vyplnil?
Snad by se mně podařilo nemyslet jen na sebe. Ale s přáními to může být ošidné. Jedna ze vzpomínaných postav v Tarkovského filmu Stalker si v tajemné místnosti splňující přání přeje uzdravení někoho blízkého. Po návratu do všedního života však závratně zbohatne.

KDO JE PETR VESELÝBrněnský malíř, pedagog, narodil se 14. října 1953 v Brně. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně (obor malba), poté Akademii výtvarných umění v Praze (speciální ateliér krajinářského a figurálního malířství). Jako pedagog spolupracoval například s Katedrou výtvarné výchovy Pedagogické fakulty MU v Brně, v letech 2002 až 2007 vedl ateliér Malířství I na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Od roku 1995 vede obor Malířství na Střední škole umění a designu v Brně. Rád jezdí na kole nebo listuje v poezii má dvě dcery, vnučku a tři vnuky