Zahájení výstavy osmi současných fotografek Dámská jízda

typ dokumentu: text
rok vydání: 2004
počet stran: 4 listy
výška x šířka [mm]: 297 x 210
jazyk: český

poznámka:
-
Vážení přítomní, jako kastelán našeho staroslavného hradu vítám Vás všechny, kteří jste - navzdory počasí - dorazili k nám na Bítov, abyste shlédli - mimochodem v pořadí již desátou, jubilejní výstavu - tentokrát netradičně – fotografií, přesněji řečeno, vlastní výběr z prací osmi předních našich současných fotografek z Čech a Moravy (uvádím abecedně): paní Michaely Brachtlové, Gabiny Fárové, Hany Hamplové, Jolany Havelkové, Dagmar Hochové, Dany Kyndrové, Markéty Luskačové, Mileny Valuškové. Nejprve musím uvítat všechny ty, kteří realisaci naší výstavy - každý svým dílem - umožnili: na prvním místě osm prvních dam naší fotografie, a hned s nimi kurátora výstavy pana Dr. Antonína Dufka z Moravské Galerie Brno, a rovněž autora skvělého výtvarného řešení pana architekta Emila Zavadila. Ale jedním dechem s nimi všemi též naše - už mnohokrát svou velkorysost osvědčivší - zástupce vedení pojišťovny Assicuratione generali, našeho neúnavného sponsora: jejich vlajka, která hrdě visí ve vstupu k sloupovému sálu, znamená, že i tentokrát nám odpustili a bez dalšího se za nás zaručili s pojistnou částkou natolik vysokou, že bez ní bychom sami podobně významnou akci nikdy nemohli uskutečnit. Sterý dík! Vítám ovšem i ředitele našeho odborného pracoviště, Národního památkového ústavu v Brně, PhDr. Jaromíra Míčku, který už po léta věrně drží palce naší náročné výstavní dramaturgii, u jejíhož počátku co kurátor naší vůbec první výstavy symbolicky stál. A hned s ním i paní Zdenku Kaděrovou, jejíž je naše výstava smělým a nejednoduchým organisačnim dílem od počáteční ideje až do dnešního naplnění, jak věřím, zdárného. Současně musím poděkovat i týmu pracovníků našeho hradu, který s mimořádným, pracovní dobu daleko překračujícím vypětím obě-tavě a precisně realisoval. Samozřejmě jsou nám vítáni pokud dorazili nebo později dorazí, zástupci našich nadřízených orgánu z pražského NPÚ a Jihomoravského kraje. A vítáme ovšem Vás, drazí naši přátelé z někdejšího znojemského okresu, milá paní starostko Bítova, i Vy, zástupci obecních úřadů blízkých obcí, a ještě jednou Vás všechny, příznivce umění a dobrého díla. Kéž se podařilo! Pozdravujeme hudebníky - proslulou jazz-kapelu Eminet z Znojma - která se postará o naši dobrou náladu. O drobné pohoštění a bezpochyby výborná vína, zkrátka o naše hrdla během dnešní vernisáže pečuje firma Mráz z našeho hradního sklepa pánů z Lichtemburka. Ještě informace: O dnešní výstavě hned po mně pohovoří, jako nejpovolanější, její kurátor, PhDr. Dufek. Na sám závěr, k jejímu zahájení připijeme na její zdar i na zdraví a inspiraci jejích autorek.
Nyní mi dovolte několik slov k výstavě samé. Jak řečeno, vystavujeme vůbec poprvé na Bítově nikoliv obrazy či sochy, ale fotografie. To má svůj dobrý důvod. V trendu současného - už dlouhotrvajícího - vážného zájmu publika o fotografii nespatřujeme jen módní jev. Jde především o žízeň po realitě, hlad po zobrazené skutečnosti, jak povíme dále. A ani volba výlučně ženských autorek naší "Dámské jízdy" - není pro pořadatele ani pro autorky samé, jež se předem vůči takovému vnímání ohradily - výrazem nějakého feminismu. Zůstává však nesporným faktem, že tato - spolu s filmem, pohyblivou fotografií - "desátá Múza", jako obor vymezený reprodukční technikou s jedné strany směrem k precisnosti, trpělivosti, dovednosti, z druhé strany pak vyžadující mimořádnou citlivost oka i srdce, že fotografie je jako předurčena pro významný podíl právě ženského ingenia, specifického přístupu ženy. Tak fotografie dnešní nestorky, klasika oboru, legendární Dagmar Hochové, na okenní straně našeho divadelního sálu, jsou v naší přehlídce zastoupeny sérií - pro typicky ženský, dušezpytný, i zas obyčejně lidsky zájem autorčin typických - podobizen většinou významných postav naší kultury za posledních skoro padesáti let - v mnoha případech již zemřelých, od nejstaršího Hrubína, přes Reynka, Patočku, Hrabala, až k teprv nedávno odešlému, s naším Bítovem výstavou v roce 1998 spjatému Kolářovi, ale účastníků našich proslulých bítovských básnických setkání tu najdeme celou řadu: tak třeba Ivana Diviše, Rotrekla, Hiršala, Grögerovou, Josefa Topola, anebo zas na jiný způsob s naším hradem spjatého, tentokrát mladého, Václava Havla. Za žijícího klasika fotografie, naší i světové, lze označit také Markétu Luskačovou: menší soubor jejích šesti fotografií anglických katedrálních zpěváčků - ministrantů odkudsi z Westminsteru nebo od sv. Pavla, rovněž zde v divadelním sále, naproti v nice, prozrazuje žensky pobavenou, mateřsky něžnou i zas čistou duši autorčinu, s níž její oko i srdce - oko do srdce okno - zachycují typicky klukovské skotačení i zas zevlování anebo pyšné vykračování oněch malých andílků: pří fotbale, v sakristii, v šeru katedrály i při slavnostním průvodu. Živost těchto fotografií je jedinečná: chvíle s houfcem Kristových nejmenších, kteří za chvilku bezstarostně začnou kdesi na kůru pět Stořitelovu chválu, je tu průzorem do blaženství věčnosti, je to dokument, který přerůstá do metafory, do básně. Dana Kyndrová (zeď proti oknům) je zaujata světem ženy také thematicky, jak prozrazují její dva cykly, cyklus Ženy - Women a Žena 90. let. Tuto fotografku to táhne k epice, životní šíři, dokumetování všech nezastupitelných í zas typických poloh a činností, v nichž, často neviditelně, často pokorně, jindy s fatalismem přírodní síly dělají všude kolem nás svět světem ženy: v domovech důchodců, v sex-shopu a erotických klubech, při milování i chvilku po porodu, v obklopení hradbou dětí, na svatbě, v zemědělství u krav i kdesi v podzemí dolu při výpomocné, tvrdé práci, kterou by chlap nevzal, ale třeba i ve svátostném ztišení při oblékání pražského Jezulátka anebo v chóru, při modlitbě, v čase usebráni mladinké jeptišky. To všechno je, tím vším může být žena: od věků do věků. Jako čtvrtá v našem dolním sále presentuje svou fotografickou práci Jolana Havelková: řekněme hned, že důraz klade spíš než na foto- na onen výraz grafický. Jsou tu trávy, spadané listí, struktury různých materiálů, obrazy ne tak úplně, spíš jen mimovolné abstraktní, ale především množiny, zrcadlící civilisační stopu člověka v krajině i lidských sídlištích: antény, stopy po vyťatých pařezech, bezútěšnou krajinu, šlépěj spíš pustošivou, ale zachycovanou se svědečnou nestranností, s ostrostí jakoby vždy novou kyselinou analysy ojíněného, nelítostného leptu.
Co uvidíme v horním sloupovém sále si určitě nezadá se zdejším sálem divadelním. Míchaela Bracht1ová, v mírných nábězích k surreálně orientované fotografií, v proniku a spojení kožešin s aranžovanými torsy ženských ale i mužských aktů, je ve své na bizarní strunu hrající představivosti v naší kolekci představitelkou spíše démonického pólu skutečnosti, její temné a dusné stránky, tajuplné a magické. Naproti tomu Olomučanka, naše odedávná přítelkyně a oddaná adeptka Desáté Múzy, ze své podstaty múzická Milena Valušková, představuje ve svém cyklu Zahrad přírodu v její takřka ještě neporušené přirozenosti, všímá si posvátné symetrie keřů, vegetace, a bezděčně sakrálních rozpomínek na někdejší Rajskou zahradu: osou její, vždy nějak duchovně motivovaného tvorby je - dnes jen tak nevídaná - pocta Dílu Stvoření, docela po rilkovsku osvědčované Slaveni. Gabina Fárová, dcera legendy druhé poloviny XX. století naší malby, Libora Fáry a proslulé theoretičky fotografie, Anetty Fárové, které naše výstava vděčí za nejeden podnět, radu a přátelskou pomoc, se profiluje jemně barevnými - "kaleidoskopy" z výřezů ženských těl do mnoha os sestavovaných záběrů - nesporná efektnost těchto děl i jejích, jako po otci zděděná údernost však jako by ji odkazovala až k samému prahu spíš malířského - byť suchou cestou vznikajícího - svébytného díla, svým analytickým a přece syntetisujícím duchem v něčem blízkého kolážím Kolářovým. A na sám závěr se hluboko do paměti diváka určitě vryje dvojí cyklus Hany Hamplové, která se mimochodem jako předsunutá hlídka Dámské jízdy obětavě podílela na instalaci celé naší výstavy, včetně informačních panelu o autorkách: Hana Hamplová představuje s účinnou lapidárností dva vynikající cykly, které berou dech: - ten první, zvětšené záběry Plamenů, Vzplanutí a druhý Co Krok, To Krása: opět silně zvětšené snímky tentokrát odhozeného skla někde kolem sklenářské dílny, zbytky práce vitrážistů, zachycené v jejich nádherném chiasmatu, překrývání a démanty hýřící duze v okamžiku jejich objevení: zázraku Krásy, objevované doslova na smetišti. Slaví-li Valušková přírodu vegetatitivní, je Hamplová Básnířka Živlů, Nádherné Hmoty: Oheň i Sklo - tento jakoby ztuhlý živel vodní, Led, jeho protiklad, jsou tu představovány jako prastará božstva, upoutaní služebníci Temnot, Kyklopové a Titáni, kteří k nám, nasloucháme-li pozorně, hovoří nebezpečně lidskou řečí, domáhajíce se svého vysvobození: aspoň jedním chápajícím pohledem - povznesení k Oslavě jejich neviděného Majestátu a Krásy. Hamplová je nejen suverénní milovnice a postihovatelka Barev a Tvarů, ale stejně tak architektka oka, rozumějící jedné z čelných možností fotografie - její monumentalitě a vznešenosti: ale i návratu zpět k elementariím.
Neboť, a to je patrno - s typickým odérem a nezaměnitelnou příchutí ženstvi navrch - ze všech zde vystavených děl všech osmí autorek stejně jako z odezvy jíž se těší fotografie u diváků dnes, a, jak doufám i u Vás, návštěvníků této fotografické výstavy naší - neboť přes všechny výboje - ale i vzdor všem scestím - výtvarného umění moderního i postmoderního, srdce a oko člověka nepřestává dychtit po předmětnosti a zobrazivosti výtvarných děl, po obrazu obklopujícího nás světa stvořeného: už proto, že mírou všech věcí je - hned po zdroji jejich evidentně božském původu
- a nikdy tomu nebude jinak, bude-li umění uměním - člověk. Jsme možná na přelomu epoch, možná ještě nepřišel čas této pokorné obnovy: tj. nikdy už kopírováni, ale také ne už další ignorance objektivní okolní reality, skutečnosti, pravdy a krásy, nicméně tam, kde nedokáže držet stráž na frontě lidství, ve válce o integritu člověka, umění výtvarné, chopila se už dávno svědectví o světě kolem nás, jaký je - právě Desátá Múza, fotografie, a všude tam, kde není mužů, přicházejí, dávno přišly ženy. Kde nevolá chválu stvoření duch člověka a jeho srdce, kde mlčí lidská ústa, ruce a oči - palety, štětce a sochařská dláta, tam, jako ty do nebe volající kameny našich cest prázdnotu hrobu velikonočního vyplňuje - byť jaksi jen in natura: in camera obscura - stále intensivněji na svahu Golgaty přítomná temná komora Desáté Múzy, Fotografie, jejíž primérně ženský rod ostatně dosvědčuje sama patronka všech umění: Maří Magdalena. Ta, která od všech dob jako vůbec první ještě v předjitřním šeru exponuje pravou podobu Orfeovu, skutečný Veraikon z pekla se navrátivšího, právě zmrtvýchvstalého, Temnotou prošlého, Světlem proměněného Syna Člověka v celé jeho, v celé naší slávě.

objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení