Balcar stál vždy trochu opodál…

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Jiří Balcar
rok vydání: 1966
počet stran: 4
jazyk: český

poznámka:
-
Balcar stál vždy trochu opodál. Svou první výstavu si uspořádal před sedmi lety v sálku Purkyně Na příkopech. Nebyl to ani realismus, ani gestická či lyrická abstrakce, ani kubistická analysa, ani se tu neozýval surrealismus. Přísné, hutné, tvrdě stavěné obrazy měly za námět lidi na ulici, v automatu, v pokoji u stolu, vltavské nábřeží, vinohradskou Ludmilu, kolínského Svatého Bartoloměje. Snad nejspíše by mohly být popsány jako druh expresionismu. Úvod do katalogu mu tehdy napsal Václav Bartovský: „Formálních ohledů tu téměř není. Rozhodujícím činitelem je vnitřní zření námětu, který pod prudce rozhořelou barevností a nesmlouvavou kresbou nabývá podoby až vizionářské." Plošná zkratka tu přecházela postupně v abstraktní labyrintické útvary - motiv, který měl zůstat pro Balcara příznačný.
Po této výstavě se Balcar jako malíř ztrácí na pár let z dohledu. Navrhuje mnoho plakátů a knižních úprav - jeho plakát na Felliniovu Silnici a jeho nová úprava Světové literatury jsou z nich asi nejznámější. Ale nevystavoval. Nebylo to jeho vinou. V březnu 1962 instaloval výstavu v Alšově síni, jenže tehdejší krajský výbor Svazu čs. výtvarných umělců mu sdělil, že „nepovažuje za možné", aby se výstava konala, protože „předložený soubor neodpovídá kulturné-politické linii Svazu." Taky úvod - od autora úvodu dnešního - velice pobouřil a představitel tohoto krajského výboru sděloval s jakýmsi úděsem, že se v něm „hlásá agnosticismus". Nový pokus o výstavu rok později také ztroskotal. Jako malíř a grafik zůstával Balcar soukromníkem.
Ale soukromé události jeho života byly také nejdůležitějším podnětem jeho další práce. Jako mnozí, také Balcar byl tehdy bez bytu; a jako tak mnohé v našich životech, také další osudy jeho i jeho rodiny záležely na čemsi absurdním - na bytovém dekretu, kusu popsaného papíru. Z toho vznikly roku 1959 první Balcarovy Dekrety; suché jehly pokreslené nesrozumitelným písmem, nesmyslnými výpočty, popletenými plány; a odtud pak v příštích letech grafiky i obrazy s abstraktními nápisy a s nákresy labyrintů. Jsou cenným dokladem toho, jak nejintensivnější věci v moderním umění vznikají z prostého života; a je to tato prostota, nikoli nějaká nepřístupná učenost, co je činí užitečnými. Vypovědět, vyjasnit, na světlo boží vynést, co tento náš prostý život dělá, to už není tak docela jednoduché, a z oné neučené prostoty pochází pak pro umělce mnoho nesnadného. To je to, čemu se říká výtvarná problematika a o čem se dá, a dokonce musí mnoho teoretizovat. Tehdy také vznikají estetické systémy, směry, školy, ale umění samo odtud nezačíná.
Brzy potom se Balcar vyrovnává se světovým proudem abstrakce. Asi právě proto, že tentokráte začíná spíše u oné výtvarné problematiky než u své vlastní a vnitřní — soukromé potřeby, zůstávají věci, které takto vznikly, celkem stranou Balcarovy cesty. Důležitých je však přesto několik obrazů a hlavně grafik, které se omezují na tmavé plochy s matnými záblesky světelných znaků.
Svůj symbol labyrintů tady Balcar doplnil symboly temnot. V tomto stadiu zastihla Balcara známá výstava se šifrovaným titulem „d" na jaře 1963. Obeslal ji několika abstraktními a poloabstraktními obrazy; své grafické dekrety a labyrinty si dál nechal doma. Objevily se jenom na kafkovské výstavě v Památníku písemnictví na Strahově a letos na nenápadném místě výstavy Obraz a písmo tady ve Špálově galerii.
Balcar zatím už opět mizí z dohledu. Léta 1963 a 1964 jsou pro něho léty putování. Přihlašuje se do zájezdů Černého divadla a jako jeden z jeho členů může pobýt v Rakousku, Západním Německu a Západním Berlíně a v Bulharsku; má štěstí, že je pozván na mezinárodní umělecký seminář, který uspořádala universita v New Jersey a zůstane tam a v New Yorku čtyři měsíce. Domov se obráží ve světě a svět v domově; výsledkem je série kreseb, akvarelů, suchých jehel, vernis mou, barevných litografií a olejů, do nichž shrnuje své dosavadní lidské i umělecké poznání. V přísvitech a přítmích vynořují se v nich a mizí nesrozumitelné zlomky nápisů, grafů a písmenkových labyrintů a v nové podobě se vracejí lidské postavy a scenérie jeho obrazů z let 1957—58. Stojí či sedí, zdá se, že na něco čekají, a asi marně; zbloudilci v bludišti moderního světa. Tentokráte však je nevymýšlí. Otiskuje a překresluje nyní figury a jejich scenérie z módních a společenských časopisů — na listu „Čekání T" je Sophia Loren doma při večeři, na listu „Bílá táhne" je pařížský vyslanec Spojených států se svou ženou, často jsou to anonymní manekýnky. Ale tyto dokumenty procházejí zde stejnou proměnou, jaké podrobuje citáty z nápisů, novin a spisů současného světa; odhalují svou smutnou nesmyslnost. Je to vlastně konfrontování toho, jak se tento svět sám sobě chce jevit a čím ve skutečnosti je. Maně člověk vzpomene na impresionisty - ti také chtěli dokumentovat tento moderní svět. Jak se od těch časů zešeřilo!
Dříve než v Praze, vystavil Balcar práce na výstavách, které mu uspořádal Haus am Lützowplatz v Západním Berlíně a potom v Internationaler Künstlerclub ve Vídni. Kritici je zahrnuli pod termín pop artu; ale dobře vycítili, jak to poznamenal berlínský Hainz Ohff, že v jeho pracích je specifická atmosféra, která je atmosférou Prahy. „Jeho překlad není tak přímočarý, jak tomu často bývá u nás, jeho pop art zůstává definitivně český, neroztahuje se tu žádná pseudoangličtina."
„Pop art v stínové říši," nadepsala svůj referát Lucie Schauerová v Die Welt. „Křiklavé pop art se tu tříbí do nenápadnosti šedě v šedi. Stává se jaksi bezzvučné a odvrací se od všedního shonu do dvojrozměrné říše stínů." A ve Vídni Alfred Schmeller psal o „pop art zkaleném goyovskými stíny": „Nad pány s vodkou nebo dámami s rébusem jsou nadepsána písmenka, nečitelné čmáranice, ale také velké litery a číslice, jako se malují přes šablony na bedny pro zámořskou dopravu. Dáma je kombinována s křivkou akciových kursů, jinde jsou naznačeny statistiky, šedý kancelářský den, ovzduší účtárny. Písemná znamení se proplétají schématy figur na skleněné stěny, obrážejí se na ně, překrývají je svými čmáranicemi. Dvě slečny jsou popsanými listy. Nad zasedlými hlavami leží tajemství, které by člověk nerad provětrával. Restauracemi, hotelovými halami, stanicemi podzemní dráhy, kancelářemi spěchají moderní mezolitikové. Možná je dobré nevědět, jaké zkušenosti vězí za těmito listy."
Nejspíše jsou to zkušenosti nás všech — ve Vídni, v Praze, v New Yorku. Bloudění životem a světem jednoho z nás se zhustilo do těchto listů - bloudění temnotami, opuštěnostmi, nesrozumitelnostmi. Jsme všichni v tomto bludišti. Je to naše vlastní situace — jenže tady se zobrazuje, zpřesňuje, vyjasňuje. Snad je dobré vidět a vědět, kde jsme.

Balcar stál vždy trochu opodál…

osoba   narození   poznámka
Chalupecký Jindřich   12. 2. 1910    

Balcar stál vždy trochu opodál…

osoba   narození   poznámka
Balcar Jiří   26. 8. 1929    

Balcar stál vždy trochu opodál…

autorská
termín   název výstavy, místo konání
1966/10/21 - 1966/11/13   Jiří Balcar: Obrazy, grafika, Galerie Václava Špály, Praha