Nádraží

autor textu: Léon-Paul Fargue
strana: 55-57
rok vydání: 1933
typ dokumentu: podřazený dokument
jazyk: český
nadřazený dokument: Kvart, Sborník poesie a vědy

poznámka:
Nádraží bolesti já sjel síť všech tvých tratí.
Již nikam nemohu, již nemám kam bych jel.
Tvé báně s klenbami mě zřely nýt a lkáti.
Já mířím k tomu dni, kdy vyjíti bych zřel
bezokou škrabošku, jež klouže přes mastnoty
a ke mně valí se, vždy blíže vstříc mi jdou,
už průvod žhavých dnů, jenž taví prach svůj sivý,
vyplivne pevnou stáj, kde přežvykuje noc.

Ó město ze žluči, varhany pod apsidou,
v níž boží hračky chtí nás zříti vlídněji,
v tvém víru neslyším již vříti naději,
již do mne lil tvůj chór, jež světly kanula mi,
když domy zažnuly se pro noc v aleji.

Ty úle hořkých šťáv, kde roje mužů chví se,
přístave prasklý řvem a černý vlekouny,
jenž vrážíš halasem svůj klíč po všechny dny
do srdcí plaváčků, již plaše milují se,
ty torpedovko těl, ničící veteš vidin,
jež palbou rozmetáš i zvedáš tváře lidí,
večerní školo dum, v niž třída obviňuje
blud vlastních polibků a blud svých rozchodů,
já zaposlouchat se již dávno dovedu
v tvá smutná stavidla, dva kroky od mé sluje.

Já přišel potichu z dob svého mládí k tobě.
Vzpomínám na srdce, den, kdy jsem opustil,
bych lásku překvapil za jejich tichých chvil,
sviz lampy, něhu, cit, rodiče čtoucí sobě,
ten starý, dobrý dům, jejž vidím tak jak byl.

Na starém atlasu a skelné psrsbole
já tiše prováděl svůj kahan mezi bratry.
Plouživé stíny tmy se modrou nocí táhly
a metr v kotouči se svíjel ve své štole.

Mužové vinuli se kolem vřetene.
Krám, kovadlina v tmách o vraženém uchu,
kovárna, z níž se dech v poslední síle valí,
terasa, páchnoucí po písku s likérem,
se rděly po řadě na obrázkové knize
a zvolna v kostele k svým místům přicházely.
Ulicí jedoucí trám trouc se o haluze
střásala v kaluže svou výzbroj snové říše,
hippokamp tlačil vpřed svou bárku s bledou lampou
přes pasti železa a přes ztracené klíče.
A pak tu byla zeď, příčkami zavalená,
s plynovým hořákem rezivě špinavým,
kde hmyzí havěť křů se smutně spalovala
ztraceným pohledem tepelných třpytů, v dým.
Pach čtvrti ponuré,kde škvařily se tuky,
posílal havrany své na báň za křiku.
V učebně večera lampička čadila.
Dvůr měkce ševelil v svém sladkém perníku.
Okénko bouchalo jak malý sešítek
na černou tabuli, kde ruka učitele
šetrně sázela a brala hvězdy zlaté.
A ženy vzpínaly se jako pavoučice,
když chodec míjel v snách jich sítě rozepjaté.
Starostné hlubiny vod vřely potápěči,
jež příští škraboška hledala jako mne.
Důvěrná předtucha, lovící mezi muži,
o píď blíž plavala k mé nakloněné hlavě.

Já pod tvým sklaníkem se našel znovu zase,
v cvrčících výhoncích, v masivech živých tváří
s pečetí jména, let, tajemství živé schránky,
koštěné truhličky masného kompasu,
naproti tunelu, v němž víla ukrývá se,
zoře, jež rozprodá nazítří marcipánky,
na spínkem ospalém peronu vlhkém rosou,
v dunění tympanů, v dunění mořských vod.
Tvé vlaky na dunách jsem míjel celou noc,
ó bdící praporky, oharky, klouby táhel,
pískoty, daleké vrtání krtonožek,
kukly, jež mžouráte zbaběle štěrbinami
s dvé černých poutníků, skloněných nad zábradlím,
nad pecí ohnivou u mostu de la Chapelle,
kde sešlý válečník, jenž postrkuje muže,
si špiní do černa svůj chochol s hřmoty želez
a velký žlutý disk ulice de Jessaint.

Nádraží mladosti a mého osamění,
jež pozdravovala častokrát divá bouře,
já dlouho budu znát tvé pohledy a rampy,
tvá mokrá zívání,křik, chlad a vyčkávání,
sleduje poutníky, já zmnožil odjezdy,
též se jich účastním, jsa opřen o sloup zdi,
až slepé koleje vyústí nárazníky,
až bude potřebí již páru zvrátiti,
až vtisknu polibek na tvrdou hubu v čtverci
horoucí škrabošky, jež sejme znak mé tváře
za sbohem dlouhého tvých zabedněných dveří.