Dílo Aleše Rezlera ve své hutné a přesvědčivé výpovědi...

autor textu: Jiří Jůza
rok vydání: 2001
typ dokumentu: text
počet stran: (1 list)
jazyk: český
rozměry: 297 x 210

poznámka:
-
Dílo Aleše Rezlera ve své hutné a přesvědčivé výpovědi umožňuje vztahy minulosti a současnosti nahlédnout optikou obecně platného a přítomného v lidských dějinách a vrací se v podstatné části vystavených prací k inspiraci, zdrojům v prehistorii, nebo časné historii člověka. V mladším paleolitu, neolitu, době bronzové se formoval znakový a významový slovník, který provází lidské dějiny do dneška. Tyto prvotní, východiskové podoby historicky se neměnících témat a námětů, které vyjadřují základní chápání, výklad světa a postavení člověka v něm nazýváme archetypy. Jedním z jejich základních rysů je procesuálnost; obsahující v sobě opakující se „věčné“ situace lidského bytí; základní, nejvýznamnější zkušenosti člověka a lidského společenství (zrod a zánik, život a smrt, koloběh, cestu, světlo a tmu, chaos, mužský a ženský princip . . .).
Nemyslím si, že tyto návraty k začátkům myšlení a cítění člověka jsou jen módní záležitostí a jsou dány dobou přelomu kalendářních věků, ale je to něco obecného a trvale přítomného. Vždyť umělce, hloubavé duše, obdařené něčím víc než ty druhé, zajímalo napříč věky, kde se v člověku bere dobro, zlo, nenávist, láska. Lze říci, že v umění dochází k realizaci archetypu – manifestaci archetypální představy, odkazující na původní významové jádro stále přítomné a opakující se v průběhu dějin umění, uchovávané v mytologických a uměleckých představách (např. forma kruhu). Pochopitelně ne nepodstatnou roli zde sehrává historicita prostředí, mnohdy velmi významně poznamenávající lokální podobu, případně i výklad daného obrazu.
Cesta návratu k těmto pratvarům je možná jen díky reduktivnímu, abstrahujícímu procesu. Společné s Alešem Rezlerem, je přenosné mimořádné abstraktní myšlení, i když je na místě otázka, zda lze v těchto případech vůbec mluvit o abstrakci. Právě pro neolit a dobu bronzovou, tedy období do kterého spadá archeologická lokalita Gryt (odvoď i některé další názvy obrazů) v jižním Švédsku, kde se objevují lineární kresby kultovních vozíků, kruhy, místně specifické kruhy s křížem a další, platí, že převládá schematismus nad naturalismem, s množícími se liniemi teček, diskovitých motivů, spirál, uplatňuje se struktura hlíny a používá se šedý listr.
Návraty umělců k archetypální motivaci nejsou věcí neznámou, připomeňme práce Miróa, časného Dubuffeta, posledním a nejširším byl okruh umělců Arte-povera, pro něž bylo příznačné ztotožnění archetypální představy a symbolů s primárními přírodními materiály (dřevo, kámen, hlína, voda . . .) nebo elementárními tvary (kruh, čtverec, trojúhelník).
Myslím, že v rok staré výstavní historii tohoto sálu se objevuje zase výstava ojedinělá, svá. Umění kladoucí důraz na znakovou symboliku, v níž se velmi zřetelně projevuje mystická doktrína formy. Symbol zafixovaný uměleckými prostředky má neobyčejně velikou intenzitu, plynoucí z integrálnosti a úspornosti, nebo mnohosti sebou nesených narážek. Grafický charakter má od prehistorie až po současnost např. většina amuletů, talismanů atd., které se opírají o grafickou symboliku. Nemluvě o jejich síle mnemotechnické, kdy schématické kresby, jako spirála, svastika, kruh s bodem ve středu, srp měsíce a další, dovolují si zapamatovat nejrůznější pravdy filozofické, alchymistické, astronomické, v závislosti na přizpůsobení se jejich interpretaci. Znaky se stávají kultovními znameními, jestliže tvoří bránu k pochopení mystických obsahů osudových dějů a tajemných zvěstí.
Ano, je těžko porozumět umění minulosti, neznáme-li přesně jeho účel. Nevznikalo za účelem umění, tj. základní rozdíl s většinou současného umění. Uvědomění a spojení s dílem, citujícím, resp. parafrázujícím tyto obrazy může vzniknout zvláštní druh posvěcení umění a jeho přitažlivost. Hovoří se o nutnosti vmyslet se do duševních pochodů lidí, kteří tyto znaky a výjevy vytvářeli. Obrazy nepovažovali za něco, na co se člověk rád dívá, ale za cosi magického. Nikdy zcela přesně nechápali, co je skutečnost a co je obraz. Nemusí být těžké znovu takový pocit zažít. Mělo by stačit pouze mít vůli být sami k sobě zcela upřímní a zkoumat, zda nezůstalo něco i v nás.
Můžeme začít sami u sebe a jste-li toho schopni, můžete posoudit dle návodu Ernsta Gombricha: „Dejme tomu, že byste si vzali fotografii oblíbeného sportovce uveřejněnou v dnešních novinách – udělalo by vám radost, kdybyste vzali do ruky jehlu a vypíchli mu oči? Měli byste stejný pocit lhostejnosti, jako kdybyste propíchli papír kdekoli jinde? Myslím, že nikoli. I když velmi dobře víte, že ať už s tím obrázkem uděláte, co chcete, nemá to na vašeho přítele nebo hrdinu žádný vliv, pociťujete však nedefinovatelný odpor k tomu, že byste měli fotografii poškodit. Někde ve vás zůstává nesmyslný pocit, že cokoli se fotografii stane, stane se i člověku, jehož zobrazuje. Je-li tomu tak, a přežívá-li ve vás skutečně tato divná a iracionální myšlenka i v době jaderné energie, jste na dobré cestě.“
Jiří Jůza
Ostrava, únor 2001