Vladimír Kordoš: Intepretace, 1985, Caravaggio: Chlapec uštknutý ještěrkou

Vladimír Kordoš

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Gramorevue
rok vydání: 1987
počet reprodukcí: 1 b, 2 čb
strana: 15
jazyk: český

poznámka:
-
Rozměrná Raffaelova freska na stěně vatikánské Camera della segnatura se jmenuje Aténská škola. Velkolepá a vyvážená kompozice oslavuje rozum a vědění, zobrazuje strastiplnost lidského myšlení a poznávání. Ve středu scény, jako na otevřeném jevišti, stojí Platon s rukou zdviženou vzhůru k nebi, vedle je Aristoteles ukazující prstem na docela opačnou stranu, do země, o kousek dál vykládá Sokrates moudrosti několika mládencům, Pythagora zase po čase něco napadlo a hned si to zapisuje do notesu, Archimédés (může to ale být i Euklides) předvádí kouzla s kružítkem, Ptolemaios má na hlavě královskou korunu a v rukou jakýsi kulatý předmět, až docela na pravém křídle je skromně ukrytý i autor obrazu, kolem dokola se symbolicky mísí představitelé starověku i nové doby a uprostřed kompozice polehává Diogenes. Namalované postavy jsou plné vnitřního neklidu, otáčejí se, rozhlížejí se všemi směry, jako by se na cosi ptaly, jako kdyby něco hledaly. My víme, co hledají, přečetli jsme si to totiž v dějinách umění - hledají pravdu.
Před několika lety pozval Vladimír Kordoš (1945) své přátele do vstupní haly uměleckoprůmyslové školy v Bratislavě. Rozestavil je tam tak, aby každý z nich představoval jednu z figur Raffaelovy kompozice. Důležité bylo nejen umístění postavy v prostoru, ale i natočení těla, směr pohledu, odpozorované gesto rukou. Tak vznikl živý obraz obrazu - nová Aténská škola. Dál nebylo řečena nic, ale vše snímala filmová kamera. Nejdříve to bylo jako v Šípkové Růžence, jako v komiksu. Pohlavek drzému kuchtíkovi visel ve vzduchu, vyřčená slova se kolébala v ozdobných obláčkách mezi ústy a uchem, na polovině cesty. Potom se kdosi pohnul. Myslím, že Archimédes se rychle otočil směrem k objektivu; Diogenes se na schodech líne protáhnul; Platón, je to tak lidské, přešlápnul netrpělivě s nohy na nohu. - Hle, už to není mrtvá kompozice, v záběru jsou živí lidé, neznámá síla spustila skrytý mechanismus, rozpohybovala obraz. Ptolemaios přihrál mičudu směrem k Sókratovi a jeden z mládenců přeběhl z levého křídla na pravou stranu. Možná to byl samotný Raffael.
Vladimír Kordoš má jedinečnou a vzácnou schopnost vcíťovací. Dokáže se promítnout do obrazu, obraz se prolne do jeho postavy a tváře, malíř se sám stane zobrazovaným hrdinou. Přitom nejde o psychologickou studii, ale o stejné naladění, souzvuk, akord. Náměty interpretací jsou většinou převzaty z výtvarného umění. Výtvarník vytváří podobnou situaci a stejnou kompozici, kostýmy a ostatní doplňky ale obyčejně aktualizuje, zaměňuje ty staré dnešními předměty. Z chutného ovoce jsou dvě žemle, ze skleněné nádoby s květinou je piksla industrolu - váza i jedovatá ještěrka zároveň. A stejně poděšené gesto rukou, stejné překvapení, strach. Než Caravaggio začal malovat, měl námět, obyčejně známý příběh s hlubším smyslem a tradicí. Potom nalezl model, živoucího člověka a podle něho pracoval, zobecňoval, tvořil jedinečné dílo. To Vladimír Kordoš vrací ve svých interpretacích vše do původního stavu, k prvotním impulsům, tam, kde mýtus či příběh teprve vznikal, k jedinci, k jedinečnému osudu. Návrat ztraceného syna je jeden se stále se opakujících příběhů. Byl prožitý stokrát, tisíckrát, stejný ve své podstatě, vždy nový každým nešťastným otcem a zbloudilým potomkem. Příběh přetavený do biblického vyprávění se stal příměrem, mírou pýchy i pokory, zklamání a lásky. Rembrantův Návrat ztraceného syna je dušezpytná klasika, Kordošova interpretace je její překlad do dnešního hovorového jazyka.
Dlouhá expozice umožňuje zachytit na fotografii průběh pohybu. Světlem tak lze kreslit, kresbu zaznamenanou na citlivou vrstvu filmu vyvolat, zpředmětnit, zhmotnit. Ve tmě stojící postavu s rozpravenými pažemi (připomíná to Leonardův náčrtek lidských proporcí, zakomponování nedokonalé podoby člověka do dokonalého tvaru kružnice) obkreslil malíř svítící baterkou. Posloupnost světelných bodů se slila (tak jako kapky deště v potůček) v měkkou obrysovou linii, čaru. Světelným zdrojem můžeme zaznamenávat i písmena, psát. Ohněm slevo VODA, světýlkem žárovičky TMA.
Fotografie uchovává pomíjivý obraz a dokáže přiblížit atmosféru zážitku i neúčastněným. Zároveň vytváří i nezbytný odstup, časový i prostorový. Je vždy obrázkem, směrovaným a formátově vymezeným výsekem z celé skutečnosti. Malíř řadí fotografie vedle sebe, pracuje v cyklech, děj se odehrává, skládá se z jednotlivých výstupů, jednání, podobá to divadlu, nejvíce pantomimě, bohatě ilustrovaným příběhům. V každém sousedním políčku se děj rozvíjí, pokračuje a ozřejmuje.
Tak můžeme téměř v rodinném albu sledovat příchod Jánošíka do Bratislavy. Juraj sestoupí v tradiční uniformě přímo z hor a prožije celý den ve velkém městě. Zúčastní se významné lidové slavnosti, hovoří s desítkami lidí, vidí věci, které dříve vidět nemohl, nechá se vyfotit před restaurací, před prodejnou masa a zeleniny, je na fotografii s příslušníky VB, s ředitelem školy, se sousedem odvedle, - A nikomu z těch všech lidí není na tom bájném setkání nic divného. Co nás ale vlastně dnes dokáže překvapit a šokovat? Co si neumíme jednoduše vysvětlit? - Možná ten blázen tancuje v nějakém souboru; asi to je nějaká hloupá sázka; už zase něco natáčejí, filmaři. — Jenomže to tak není. Setkání s Jánošíkem nic nevysvětluje, to jenom naše dušička může mít na chvíli pokoj. - A přitom nešlo o sázku ani o masku. Kordošův Jánošík byl totiž doopravdy. Doopravdy skutečný, doopravdy živý.
Posun je název každoročního pracovního setkaní skupiny bratislavských výtvarníků střední generace. Posun (s malým p) je slovo, které asi nejlépe postihujte Kordošovu tvorbu. Posun v čase (dva po sobě jdoucí snímky stejné události), posun v prostoru (přenesení příběhu s malířského plátna do současného prostředí), posun v myšlení (každá interpretace je současně výkladem i zpochybněním klasického uměleckého díla), posun.
Za klavírního doprovodu Mateje Kréna nazpíval Vladimír Kordoš árii Orfea se stejnojmenné opery Ghristopha Wilibalda Glucka. - Eurydika! Eurydils! Ach, čuj ma! Ó Bože! Žial zmierni! Veď som stále tebe verný, som stále verný$ tebe verný. Keď som Eurydiku stratil, šťastie viac už nepoznám. – Zpívá Orfeus ve svém nezměrném neštěstí a bolu - a posluchači se baví. A přitom to, co slyší, není jenom parodie, i když to tak zní a vypadá. Je to také neschopnost dokázat to ještě lépe. Snad je to nedostatek talentu a píle, možná je vybraná árie pro zpěváka až příliš obtížná. To ale na vnitřní hodnotě vystoupení nic nemění. Zpěvák má společenský oblek, hudební doprovod má také kvádro a oba dva dělají, co mohou. Na okně povlává záclona a na Klavíru stojí sádrové poprsí, odlitek podoby hudebního mistra.
Kordošovy práce jsou vážné i nevážné zároveň. Výrazové prostředky, které používá jsou tradiční i zvláštní, netypické. Je to vše ještě výtvarné umění, nebo se už jedná o něco jiného? Kam zařadit takový projev? A platí dnes ještě staré dělení uměleckých disciplín? Nové myšlenky a pocity si tvrdě vynucují užití nových prostředků, materiálů, forem. Jako by ani nebyl důležitý způsob sdělení, ale to, co je sdělováno. Co vlastně hledá Vladimír Kordoš? - To, co každý opravdový tvůrce. Co nejpřesnější vyjádření svého životního pocitu, osobitě vyslovenou a zároveň obecně platnou pravdu.

studovna objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení

Vladimír Kordoš

Vladimír Kordoš: Intepretace, 1985, Caravaggio: Chlapec uštknutý ještěrkou
Vladimír Kordoš: Kresba světlem, 1984
 

Vladimír Kordoš

osoba   narození   poznámka
Hůla Jiří   7. 6. 1944    

Vladimír Kordoš

osoba   narození   poznámka
Kordoš Vladimír   22. 1. 1945    

Vladimír Kordoš

  instituce, obec, signatura, poznámka  
  A 63588, Vladimír Kordoš, výstřižek + (text, strojopis 4 s.)