Svéhlavé slečny z jeho hlavy

Svéhlavé slečny z jeho hlavy

podnázev: Milan Knížák zaplnil po dvou a půl letech pražský Mánes novými, dosud nevystavenými díly

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Lidové noviny
rok vydání: 2003
počet reprodukcí: 2 čb
strana: 11
jazyk: český

poznámka:
-
Je obdivuhodné, že generální ředitel Národní galerie Milan Knížák (1940) si - při všech dalších zájmech, zálibách a pracovních povinnostech - našel čas na malování. Plochu plátna polévá barvou, přes nalepené předměty (hlavně brouky a motýly), maluje rozmáchlými tahy „téměř klasicky pojaté figury".
Malování je magická činnost, ohromné dobrodružství. Malíři dokáží několika skvrnami vytvořit iluzi skutečnosti, pevné hmoty, nehmotného záření, rotačního pohybu, hlubokého prostoru. Knížákovy pozdní obrazy jsou stále nudnější, bezduchá gesta nevylepší žádná prohlášení.
O sérii Kejčo geo autor šikovně říká, že záměrně kombinuje banální až kýčovité obrazy s kovovými prvky.
Kdyby do rámů z pásového železa vložil skutečnou kvalitu -dejme tomu Kubištovu krajinu - vzniklo by možná mezi dílem a brutální adjustací velké napětí, ale mezi kovem a ničím se - přes umělcovu usilovnou snahu - neděje nic.
Knížák jako součást českého folklóru
Neustálou sebeprezentací ale Milan Knížák dokázal, že jsme si na jeho umění, chování a názory docela zvykli. Už dávno neprovokuje a nepobuřuje, stal se součástí českého folklóru - lidového kulturního dědictví.
V šedesátých letech dvacátého století začínal jako revolucionář, nade všechno ctil revoltu a svobodu, svoji i ostatních. Budoucnost, pro kterou tak usilovně pracoval, dnes vyměnil za přítomné požitky. Připadá si mocný, a touží po uznání ještě mocnějších, postavení generálního ředitele Národní galerie se v poslední době zřejmě ještě upevnilo.
Prezident České republiky Václav Klaus a ministr kultury Pavel Dostál poctili svou osobní přítomností umělcovu vernisáž, možná by dokonce Knížák mohl svými díly nahradit Vladimíra Komárka, Jana Kristoforiho a Kristiána Kodeta. Nekvalita může mít všelijaké podoby.
Knížákovy současné výtvory jsou - řečeno jeho kritickými slovy odsuzujícími práce Komárkovy a Kristoforiho - nepůvodní v tom, že autor používá ve velké části svého díla cizí metody, které vulgárním způsobem kopíruje (např. v cyklu Ilustrace ke zvířecí bibli Daniela Spoerriho).
Dále používá mechanickou strukturu způsobem šedesátých let („vrací se až k informelu," píše se v tiskové zprávě), ale bez vnitřního opodstatnění, jen jako banální formální efekt.
Také stylizace figur je triviální, stále se opakující, monotónní. Je to manýra aplikovatelná na cokoliv, s čím se potká. Má vtíravou barevnou škálu, zjednodušující způsob stylizace směřující k instantní líbivosti, populárně zprimitivnělá témata.
Jsou to obrazy udělané tak, aby mohly být vnímány lehce a spokojeně na první pohled,
Na okraji zájmu?
Milan Knížák má pocit, že ho česká společnost odsouvá na okraj svého zájmu. Stěžuje si, že jeho umění je prý často zlehčováno, výtvarníci ho považují za literáta, literáti za hudebníka, hudebníci za designéra, všichni dohromady si ho přehazujeme jako horkou bramboru.
I to má prosté vysvětlení. Coby, intermediální a multimediální tvůrce se Knížák nadšeně věnuje všemožným formám, a hudebníci pochopitelně rozpoznají vady a nedostatky v jeho hudbě, literáti v poezii, malíři a sochaři v malbách a plastikách.
Samozřejmě by raději skládal dobré písně, psal záživné básně, zábavné fejetony, maloval velkolepé obrazy. Je na první pohled vidět, že z Knížákových posledních pláten žádostivost po silném sdělení přímo prosakuje, ale jenom chtít v tomto případě opravdu nestačí.
Asi je to zákonité, ale čím vyšší má Milan Knížák funkci, tím slabší je jeho umění.