Shimamoto

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Kolínské noviny
rok vydání: 1994
ročník: 4
číslo: 11
počet stran: 1
počet reprodukcí: 1 čb
strana: 4
jazyk: český

poznámka:
-
S Japoncem Shozo Shimamotou, opravdu se tak jmenuje a je to prý v Japonsku docela běžné jméno, jsem se seznámil prostřednictvím pošty. Už nevím, kdo si tenkrát začal, buď jsem poslal něco já jemu nebo on mě, ale myslím, že ho obálky se známkami vydávanými k naším významným výročím a státním svátkům okouzlovaly stejně, jako mne barevně orazítkované a pomalované dopisy z daleké země vycházejícího slunce.
Shozo Shimamoto je světově uznávaným umělcem. Působil ve slavné skupině Gutai. Koncem padesátých let vytvářeli mladí Japonci díla, kterými předběhli dobu. I v našich filmových týdenících jsme mohli, jako doklad degenerace západního umění, spatřit Japončíky protrhávající, prořezávající nebo proskakující papírové zástěny, polonahé bytosti válející se divoce v bahně, vytvářející tak přímo svým tělem informelní obraz. Bahno kapitalistického velkoměsta a všeobecný úpadek západní morálky se promítly i do východního umění, tvrdil komentátor.
Po rozchodu skupiny Gutai Shozo Shimamoto dál vyvíjí bouřlivou aktivitu, z nadšení pro krásná umění neubral, spíš ještě přitvrdil. Pěstuje umění zemní, tělové i poštovní - mailart. Na pokraji moře vyskládal tisíce archů rozevřených novin zatížených kameny, vytvořil z nich novou tvář pobřeží. Přes stěny, schodiště, stoly a police galerie Art Space v Nishinomiya City namaloval první písmeno japonské abecedy, znak AH. Koncem roku 1986 byl v Paříži. Do Centra Pompidou jste tenkrát mohli poslat poštou slovo nebo razítko, které byste rádi viděli napsané či natištěné na Japoncově vyholené hlavě. Mezinárodní akce se zúčastnily desítky poštovních umělců z celého světa, uměním se pro Japonce stávalo vše, dokonce i cestování - pouť po východní Evropě.
V prosinci 1985 dorazil do Prahy s těžkým kufrem na kolečkách nabitým katalogy nové umělecké skupiny nedefinovatelného umění - Art unidentified. Vagón, kterým cestoval z Maďarska, se po přejetí slovenských hranic natrhnul vejpůli, mezinárodní rychlík mezitím nabral šestihodinové zpoždění, ale se Shimamotou nehnulo nic. Nerozčílila ho lhostejná bezradnost bankovních úředníků. Peníze do té doby žádnému Japonci neměnili, nevěděli tedy, jak se to dělá. Shozo nemrknul, když mu žádná cestovní kancelář nedokázala zajistit tři jízdenky do Berlína. Kromě svého umění vezl sebou dvě půvabné Japonečky. Seděl mezi nimi u stolu, chroupal hrušky, předkládali jsme mu typická česká jídla - svíčkovou s knedlíky, dršťkovou polévku, vepřové se zelím, bramborák, všechno zaléval tekutým kořením, moc mu zachutnalo naše Maggi.
Vzal jsem Japonce na výlet do Prahy, ukazoval mu české baroko i gotiku, slavnou historii i přítomnost. Nezabral na nic, zdvořile se culil. Secesní budovy, kubistické domy, Hanavský pavilon, který udělal takový dojem na Le Corbusiéra, Zlatá ulička, Jiřský klášter, chrám sv. Víta, Karlův most - marnost nad marnost.
Poslední den jsem vyrazili do Kutné Hory. - Svatá Barbora, Svatý Jakub, Vlašský dvůr, Kamenný dům - nic. Zbývaly dvě hodiny, vzpomněl jsem na sedleckou kostnici.
Opuštěný hřbitov, nakloněná věžička kostela - dveře do podzemních prostor zavřené. Marně jsem se snažil vysvětlit, co je za nimi, ze zoufalství jsme začali budovu obcházet. Asi v polovině cesty bylo rozbité okénko. Zaklenutý prostor plný lidských hnátů, stehenních, ramenních i loketních kostí, mužských i ženských pánví, prstních kostiček, žeber a lebek vyskládaných v girlandy, pyramidy, erby, oltáře, hromady a lustry. Shozo Shimamoto bleskově vytáhl fotoaparát, prostrčil hlavu mříží, rozesmál se jako dítě.
Tenkrát jsme to, my Češi, ještě vyhráli.

objednat do studovny