Naděžda Plíšková se neohlížela na konvence

podnázev: Rok po smrti připomínají výtvarnici a básnířku dvě výstavy a kniha veršů

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Lidové noviny
rok vydání: 2000
počet reprodukcí: 1 čb
jazyk: český

poznámka:
-
V básni nezařazené do sbírky o sobě Naděžda Plíšková píše: „Vím, že umřu za devět let, v roce 1998. Škoda, víc by se mi líbil rok úmrtí 1999. Pokusím se. Žít až do smrti, to je dost." Zemřela před rokem, 16. září 1999.
V pražské Galerii Montmartre (Řetězová 7) jsou vystaveny grafiky Plíškové, v Galerii Gambit její objekty z devadesátých let. Grafická tvorba Naděždy Plíškové je vzácně (tematicky i formálně) vyrovnaná, zpočátku ovlivněná informelem, pop-artem i novou figurací. V 60. letech s potěšením parafrázuje známá díla: zafačuje Césarův palec, Monu Lisu obdaří natáčkami, Boticelliho Venuši nahradí ženským pohlavím, zadrátovanou záchodovou mísu (WC III, 1980) míní možná jako svéráznou poctu Marcelu Duchampovi. Na listech WC dámy a WC páni (1971) není víc než stylizované figurky s příslušnými nápisy.
Náměty z domácnosti i z hospody
Naděžda Plíšková byla řádnou členkou Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, v duchu školy brala své náměty přímo ze života, často z domácnosti nebo z hospody. List Malé pivo a Velké pivo jsou portréty pivních sklenic v životní velikosti Deset pánů a jedna dáma (1971), je pseudovystřihovánka - suchá jehla s deseti opravdovými a jedním ženským „půllitrem". Naděžda Plíšková byla, alespoň podle Josefa Kroutvora, „jakousi pražskou feministkou dávno ještě před feminismem".
„Maminka (1979) má," píše František Šmejkal, „od samého záplátování zalátované i ruce; Manžel (1976) je zredukován na vyžehlenou košili, překrytou sebevědomým gestem nečinně založených rukou (právě tento list je feministickou obžalobou nerovnoprávné instituce manželství); Přešívání (1969) se mění v sen o nové linii povadlého prsu."
Suchá jehla Návrh na Pomník K. N. vznikla v roce 1978. Motiv dvou porcelánových holubiček (jedné truchlící a druhé bezvládně pohozené) proměnila autorka ve dva prázdné půllitry. První dosud stojí, druhý nakřáplé leží na mramorovém kvádru.
Na dalším monstru z umělého kamene je bronzový telefon s vyvěšeným sluchátkem. Náhrobek v galerii působí poněkud nepatřičně, telefonní linky do záhrobí jsou beznadějně obsazené.
Poezie na hraně
Naděžda Plíšková psala ovšem také poezii. Bez zábran, se zničujícím nasazením vypovídá o svém životě, o intimních příhodách a bolestech, neohlíží se na konvence, neomezuje žádnými pravidly. V 70. a 80. letech publikovala v několika samizdatových sbornících a časopisech. Při příležitosti dvojvýstavy vydalo nakladatelství Torst (Edice Poezie sv. 46) knihu Plíšková sobě.
Umělkyně toužila po nezávislosti, a zradilo ji vlastní tělo. Po těžkém úrazu páteře (1982) sestoupila až do sklepení bezmoci, strachu a bolesti. Celý život vyznávala svobodu a zůstala zajatcem svých pocitů, nezkrotných emocí. Měla ale i štěstí. Odehnala úspěch a pocty, nejčastější příčiny konce umění.