Umění 60. let neznalo žádná omezení

autor textu: Jiří Hůla
rok vydání: 2000
typ dokumentu: podřazený dokument
jazyk: český
nadřazený dokument: Lidové noviny,

poznámka:
-
Výstava Bez předsudků: Experiment šedesátých let shromažďuje v pražském Veletržním paláci práce umělců, kteří v čase politických a společenských změn chtěli změnit i základy výtvarného umění.
Díla umělců z východní a západní Evropy, ze Severní a Jižní Ameriky demonstrují pohyb v myšlení, touhy a naděje šedesátých let. Jednadvacet autorů spojuje podobná citlivost, na různých místech ve světě. Často - aniž by o sobě věděli - postupují podobným směrem. Zkoumají, co ještě je, co už není, co v žádném případě nemůže být uměleckým dílem - a nenalézají žádná omezení.
Mají společnou zkušenost druhé světové války, nedůvěřují proto tradičním postupům, krásná literatura a krásné forma jim nedostačují k vyjádření hrůzných zážitků.
„Z prázdnoty zoufalství se začalo vynořovat cosi jako myšlenky," říká Dimitrije Bašičević Mangelos. Je tedy třeba začít od počátku, od bodu o souřadnicích nula - nula.
Zkušenosti a slovník jsou vyčerpány
Odmítají prověřené formy (obrazy a sochy), užívají obyčejné (neestetické a laciné) materiály, pracují s předměty denní
potřeby, opouštějí galerie a výstavní síně. Uvažují, zda je k předání uměleckého poselství nutná trvalá přítomnost hmoty. Brazilský kritik Mario Pedrosa už v polovině 60. let postřehl, že moderní zkušenosti a slovník jsou vyčerpány a že je zapotřebí objevit nové způsoby, jak sdělovat nové myšlenky. K označení jiného přístupu navrhl jako jeden z prvních termín „postmoderní umění".
Expozice v pražském Veletržním paláci nabízí obsahové i formální souvislosti (vzdálenou blízkost či blízkou vzdálenost) mezi objevně vybranými díly. Znala Eva Hesseová usilování Karla Malicha, když oba zviditelňují místa, směry a proudy v prostoru zahuštěné energie? - „Mým hlavním cílem je jít až za to, co znám a co poznat mohu," napsala Eva Hesseová v roce 1969. Zemřela o rok později v New Yorku ve věku 34 let.
Malichovy plastiky i grafické listy se ale z kontextu expozice zvláštním způsobem vydělují. Nejsou to už experimenty ani zbytky pomíjivých představení, ale vykultivovaná díla vyjadřující přesně, a přitom jednoduše obecné myšlenky i sochařovy pocity; vesmírný prostor, všudypřítomné vlnění a energii, zhmotněné do soustavy drátěných křivek, rastrů, ploch a sítí, n-rozměrných zlomů, zkratek a propastí.
Doba klade stejné otázky, umělci vždy nalézají podobné odpovědi, naprosté odtržení či izolace ve dvacátém století prakticky neexistují, ani politické rozdělení světa nedokázalo zabránit šíření nových forem. Když Jiří Kolář řekl, že „velká umělecká díla odolají i zmrzačení" myslel zřejmé víc na klasická torza než na redukci informací. Redukce dokonce může, zvlášť v případě uměleckého díla oproštěného na podstatu, vypovídat o celku plněji než dnešní opakování nadbytečných informací.
Experimentální díla vytvořená před třiceti lety působí stále otevřeně, podněcují fantazii, naznačují možné cesty i současným autorům, kladou otázky po smyslu a podobě umění, ale proti vůli a přesvědčení většiny tvůrců se za tu dobu stala obecně uznávanou hodnotou.