Alén Diviš 1900-1956

autor publikace: Tomáš Pospiszyl, Vanda Skálová
autor textu: Ondřej Váša
rok vydání: 2005
vydavatel: Nadace Karla Svolinského a Vlasty Kubátové
typ dokumentu: kniha
vydání: 1.
díl, svazek: 4.
počet stran: 248, vazba, přebal
počet reprodukcí: 152 čb; 146 b
edice: 0
ISBN: 80-239-4304-9
jazyk: český
náklad: 1.000
rozměry: 282 x 215

poznámka:
Jméno malíře Aléna Diviše (1900 - 1956) se v posledních třiceti letech pro české umění stalo synonymem zapomenutého uměleckého outsidera. Samotářský a nezařaditelný tvůrce halucinačních vizí, hororových scén i procítěných spirituálních výjevů byl doposud jednou z nejméně probádaných osobností českého výtvarného umění dvacátého století, opředenou mnohými legendami a mýty. Diviš prožil většinu svého tvůrčího života v zahraničí nebo v nedobrovolné umělecké izolaci a pro jeho dílo je charakteristické těsné propojení životních osudů a zkušeností s uměleckou tvorbou.
Alén Diviš se narodil 26. dubna 1900 v Blatě u Poděbrad v rodině správce hospodářského dvora. Rodina se v roce 1911 přestěhovala do Prahy, kde Alén Diviš vystudoval gymnázium, navštěvoval soukromé hodiny malby a krátce i Uměleckoprůmyslovou školu. V první polovině dvacátých let pracoval jako úředník, současně se intenzivně zabýval malbou. Jak dokládá jediný zachovaný obraz z tohoto období, východiskem jeho rané tvorby byl především kubismus. V létě roku 1926 odjel do tehdejšího centra moderního umění Paříže, aby se zde již natrvalo věnoval umění. V Paříži se Alén Diviš účastnil přednášek Františka Kupky a navštěvoval též některé soukromé pařížské akademie. Záhy po svém příjezdu se také sblížil s významným galeristou D.H. Kahnweilerem a okruhem umělců kolem galerie Simon. Důležité pro něj byly i kontakty s českou uměleckou komunitou v Paříži, především s hudebním skladatelem Bohuslavem Martinů. Podnikl cesty do Španělska, severní Afriky a Holandska. V roce 1932 mu Galerie Van Leer uspořádala první výstavu. Jeho známá tvorba z pařížského období kolísala mezi kubismem, expresionismem a klasicismem.
V září roku 1939 byl Alén Diviš v Paříži zatčen a obviněn ze špionáže: Patřil k umělcům sdruženým okolo Domu československé kultury, kteří poutali pozornost francouzských úřadů svými otevřenými protihitlerovskými postoji a sympatiemi ke komunismu. Alén Diviš a jeho druhové byli uvězněni v obávaném pařížském vězení La Santé. Zde Alén Diviš strávil téměř šest měsíců v psychicky i fyzicky tvrdých podmínkách samovazby. Stěny cely, pokryté nápisy a kresbami vězňů, kteří ji obývali před ním, se staly podkladem pro Divišovu improvizovanou uměleckou tvorbu. I když bylo obvinění ze špionáže pro nedostatek důkazů zrušeno, propuštěn na svobodu nebyl. Po dramatické cestě koncentračními tábory ve Francii, Maroku a na Martiniku našel Alén Diviš v roce 1941 útočiště v New Yorku. Zde začal umělecky zpracovávat prožité traumatické zkušenosti posledních let. Klíčový je především rozsáhlý cyklus maleb inspirovaný pobytem ve vězení, který vznikal v letech 1941-43. Reflektoval v něm svět vězeňských grafitti, halucinační vize uvězněných, ale i vlastní vzpomínky a tužby rozjitřené dlouhým osaměním a nejistotou. V obrazech z vězení osobitým způsobem otevřel existenciální témata a jejich neobvyklou podobou formálně předznamenal art brut či informel. Alén Diviš ale ve Spojených státech současně pracoval i na několika paralelních řadách obrazů, mezi kterými vynikají především obrazy snů, pohledy do vnitřků domů, cyklus Barbarských soch nebo skupina fantaskních obrazů z cirkusového prostředí. V několika malbách se také vrátil k pouštním krajinám severní Afriky. V New Yorku se Alén Diviš stýkal především s představiteli místní české komunity a obnovil své přátelství s Bohuslavem Martinů. Nové poznatky ukazují, že jeho osoba ani práce neunikly pozornosti newyorských galeristů i ředitele MoMA Alfreda Barra. K plánované výstavě jeho díla v New Yorku ale nakonec nedošlo.
Do Československa se Alén Diviš vrátil až v roce 1947 a dočkal se zde krátkého období zájmu o svou práci. Týdeník MY 47 uveřejnil jeho text Vzpomínky na pařížské vězení Santé, v únoru 1948 pak proběhla výstava ve Vilímkově galerii v Praze, která rekapitulovala jeho práci z posledních sedmi let. V nových podmínkách po převzetí moci komunisty však Aléna Diviše brzy čekala marginalizace, chudoba a zapomenutí. Na konci čtyřicátých let ještě stačil vytvořit ilustrační doprovod k baladám ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena, knižně vyšla po průtazích a v nekvalitní tiskové podobě v roce 1952 jen Svatební košile. Ostatní ilustrace k Erbenovi, které včetně přípravných studií čítají mnoho desítek prací a překračují charakter běžného ilustračního doprovodu literárního, zůstaly nevydány a veřejnosti na dlouhou dobu utajeny. Stejný osud čekal i ilustrace k povídkám Edgara Alana Poea.
V tíživé atmosféře padesátých let se Alén Diviš obrátil k spirituálním tématům, k obrazům Krista, Svaté Starosty a k zátiším z lidských kostí. Jeho dílo uzavírají velkoformátové uhlové kresby inspirované biblickými příběhy, které již vznikaly bez naděje na jakékoliv uveřejnění. Když 15. listopadu 1956 zemřel, byl širokou i uměleckou veřejností zcela zapomenut a věrných mu zůstávalo jen několik nejbližších. Pozůstalost Aléna Diviše byla naštěstí zachráněna zásluhou jeho přátel, především sochařky a umělcovy přítelkyně Hedviky Zaorálkové.
Od sedmdesátých let a především pak v letech devadesátých se dílo Aléna Diviše objevilo na mnoha skupinových či dílčích samostatných výstavách, které ukázaly jeho význam pro české umění i přínos umění světovému. V souřadnicích českého umění má jeho jedinečný projev blízko k solitérní postavě Jana Zrzavého nebo neúnavně experimentujícímu Zdeňkovi Rykrovi. Ve světové perspektivě představuje práce Aléna Diviše originální příspěvek k tématu primitivismu ve výtvarném umění avantgardy, která tak na pozadí katastrof dvacátého století vyjadřovala svou skepsi k západní civilizaci a moderní době.
zdroj - www.sinne.cz/nks