Adolf Hoffmeister a Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé

autor textu: Jiří Hůla
strana: 13-13
rok vydání: 1995
typ dokumentu: podřazený dokument
počet reprodukcí: 2 čb
jazyk: český
nadřazený dokument: Denní telegraf,

poznámka:
-
"A na svůj největší vpravdě epochální objev - na objev světa vězeňských zdí a snů - byl (malíř Alén Diviš) připraven celou svou předchozí cestou, vedoucí často do míst, jimž se většina lidí vyhýbá. Proto také v Santé, na rozdíl od Hoffmeistera, do té doby nepoznavšího, co je to být na dně, který tam kresby a nápisy bývalých odsouzených pouze obkresloval, jak by to asi dělal etnograf. Diviš, nesrovnatelně větší umělec a tvůrce, povýšil je na součást obrazu zcela nového typu, nemajícího však nic společného s naivismem, jimž se druhdy bavil Hoffmeister. Diviš nenapodoboval naivní malíře, on pronikl k podstatě toho, čemu Jean Dubuffet později říkal art brut umění v syrovém stavu.
Jaromír Zemina: Alén Diviš a české umění, Revolver Revue 1991 č.17.
Koncem třicátých let se v Paříži sešlo malé společenství Čechů, starousedlíků a těch, kteří postupně přicestovali před blížící se válkou z Prahy. V dubnu 1939 se v kavárně U dvou magotů objevil karikaturista Antonín Pelc, 24.4. dorazil Adolf Hoffmeister, později Julius First a malíř Maxim Kopf. Dále sem chodil Bohuslav Martinů, Josef Šíma, básník Viktor Kripner, Alén Diviš, objevovali se další. Bedřich Feigl, Georges Kars, Egon Ervín Kisch.
Díky Louisovi Aragonovi získal Adolf Hoffmeister od komunistické Association des Écrivains vilku v ulici Notre Dame-des-Champs. Španělští malíři, kteří v domě dosud bydleli, odjeli do Jižní Ameriky, budova přejmenovaná na Maison de la Culture Tchécoslovaque byla dána k dispozici Čechům. Když se sem noví nájemníci v létě stěhovali, kroutil prý Antonín Pelc před brankou zarostlé zahrádky povážlivě hlavou: "Člověče, to vypadá, jako kdyby tam někdo spáchal vraždu."

Veselo každou noc
Jako vždy tam (U dvou magotů - pozn.J.H.) byli Hoffmeister, Pelc a Maxim Kopf, pověděli nám, co všechno se událo v české kolonii a jak podle jejich názoru vypadá budoucnost. Od 10. srpna bydleli všichni v oné vilce v rue Notre Dame-des Champs, která teď nesla hrdé jméno Dům československé kultury, a s nimi houslista Šedivka, malíř Diviš, Slovák Šimončič a Lenka Reinerová. Další na řadě byl Vlado Clementis a Egon Ervín Kisch.
"Tam je veselo každou noc," pochvaloval si Adolf Hoffmeister, "Pojďte. Cestou koupíme nějakou flašku a podíváte se, jak tam hospodaříme."
"Já nevím," rozhlédl se po nás rozpačitě Martinů. "My teprve přijeli - dnes se to moc nehodí."
"Zítra," přidala se Vitka (Vítězslava Kaprálová - pozn.J.H.). Nazítří 18. září k večeru přišel Martinů, jak bylo smluveno do avenue Reille, zůstal stát u dveří a vyhrkl: "Tak nikam nejdeme."
"Co je? Co se stalo?"
"Mluvil jsem s Kripnerem. Policie vybrala Maison de la Culture. Hoffmeister, Pelc, Diviš - všichni jsou ve vězení."
Jiří Mucha: Podivné lásky, Mladá fronta, Praha 1988

Tajný sovětský agent
Dne 18. září večer jsem byl v Paříži na Montparnassu zatčen a odveden na policejní ředitelství. Výslechy, které trvaly asi týden, mi připadaly jako hra na schovávanou. Vyšetřující inspektor jmenoval někoho z komunistické strany nebo nějaké místo schůzek, nějakou událost. Byly to léčky a nástrahy, mnoho otázek obratně položených, že jsem nemohl rozeznat, co skutečně ví o mé činnosti a jaké má důkazy.
Podal jsem důkazy, že jsem malíř, člen uměleckých spolků, že jsem po dobu asi devíti let vystavoval v pařížských galeriích, všechny důkazy nebyly nic platné - policie rozhodla, že jsem tajný sovětský agent. Byl jsem odveden do vyšetřovací vazby vězení Santé.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé.

Rouhavé boží oko
Dne 24. září 1939 asi o půl čtrnácté zapadly za mnou dveře cely číslo 10, dvanáctého oddělení věznice de la Santé. V Paříži byla jasná, trochu větrná neděle. Nejprve jsme byl poněkud zmaten. Snad mi bylo dokonce i trpce do smíchu při pomyšlení, že jsem uvržen do žaláře. Jak nesmyslná představa!
Obešel jsem celu. Ze čtyř stran jsou zdi. Dveře, kterými jsem vešel lze otvírat jen z chodby. Uvnitř nemají ani kliku, ani zámek. Promluvil jsem nahlas několik slov. Pošetile jsem očekával nějaký výsledek. Odpověď prostoru. Nestalo se nic. Dotkl jsem se zdí. Byly hladké, tvrdé a lepkavě vlhké. Usedl jsem na židli. Je přikována ke zdi řetězem. Obloukové okno se silnými mřížemi zvenčí je na dosah mé ruky. Vidím jím nepřesný obrys střechy protějšího křídla věznice a úseč oblohy. Znovu jsem vstal a obešel celu. Jsem sám. Úplně opuštěn jak Robinson na pustém ostrově.
Zeď, ve které je okno, je holá. Proti oknu jsou dveře asi dva metry vysoké, uprostřed s nosníkem, na který malými vrátky klade dozorce plechovku s polévkou. Plechovce se říká gemelle. Kukátko nade vrátky připomíná rouhavé boží oko. Nalevo ode dveří v rohu je záchod. Nad ním kohoutek vodovodu. Místo poklopu houpe se na díře hliněné umyvadlo.
Adolf Hoffmeister: Vězení

Plující nestvůry a tancující skřítci
V osm hodin večer vězeň uléhá na svůj slamník. Světlo žárovky padá na jeho hlavu po celou noc, neboť musí ležet tak, aby jeho obličej byl obrácen proti okrouhlému otvoru ve dveřích, otvoru velikosti peníze, kterým hlídač nahlíží do cely. Vězeň musí ležet obličejem proti dveřím, nesmí ani sedět, ani opustit lože.
Zdi v cele jsou špinavé a zašlé, oprýskané, pokryté skvrnami plísní. Díval jsem se na ně celé hodiny, celé dny a noci. Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny, skály a vodopády, zápasící obry, plující nestvůry, tančící skřítky. Skvrny tvoří celé obrazy, které jsem dělal srozumitelnější kouskem omítky, kaménkem vylomeným ze zdi vyrýval a drápal jsem tvary a obrysy, aby skvrny dostaly pevnější formy lidí, zvířat a krajin.
Každý den jsem něco změnil, přikreslil nové figury, jiné smazal, celé dny a měsíce jsem pracoval na těchto skvrnách, zvolna, stále jsem opravoval a komponoval spolu s nápisy, které byly na zdech, s trhlinami a děrami spadlé omítky, které v mé fantasii něco představovaly. Přitom jsem musel stále dávat, aby mne hlídač nepřistihl. Nápisy na zdech dávaly mi mnoho látky k ilustrování. Dozvěděl jsem z nich příhody mnoha vězňů, kteří byli v cele přede mnou.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé

Já jsem nůž
Bébert - gorila - "Já jsem nůž!" (Bébert, zabiják z Motmartru, který vraždil nožem. - A.D.)
Blondinet - zanechal doma těhotnou ženu - očekává dvojčata.
Kdo má právo zavraždit vraha? Soudcové a kat, ty osle!
Neplač, drahoušku, až budu hnít, modlil jsem se před smrtí za tebe.
Nucené práce - to je radost! To není Guillotina!
Když jsem byl malý, měl jsem bílého koníka, který mluvil. (Ten si z nás utahuje.)
Přátelé drazí, Joe vám toto praví: Smrdutý hnůj je lidská spravedlnost a čím bohatší člověk, tím větší je lotr.
Jsem Guy z Bagnolet: rozčtvrtil jsem svoji děvku a hodil v ranci do Seiny... kdybys ji byl zakopal, blboune, mohl žít ještě dnes na svobodě.
Dobré jitro, pane hrobníku, čekáte? Já chodím po žhavém uhlí.
Jsem odsouzen k smrti. Zabil jsem - budu zabit. Patřím tobě, vdovo (Guillotino - A.D.) Sbohem, Montmartre, navždy, hrál jsem a hra je prohraná - již nikdy víc - již jsem dotančil - odpusť matko. Ficell de l´Etoile.

Samota podvádí
Samota snižuje stupeň lidskosti v člověku. Mluvil jem ke zdem a k židli, rozprávěl jsem navečer leže na znaku na své pryčně s oprýskanými tvary na zdi. Pohleďte tady vedle záchodku, ten pták, to je ibis. Tu nad stolem vypadlá omítka má tvar stavěcího oltáře. Tady, zrovna nad hlavou, je obrovská hlava -ova a pod poličkou fotbalista. Nazval jsem tento výjev "patička". V pohybu je dokonale zachycen. Stával jsem se tak pomalu pohanem. Předměty dosud mlčí, protože jim nedovedeme vnuknout život.
I nejodtažitější malba skládá pouze známé tvary. Není tvaru, který by nebyl, nebyl býval nebo nebyl možný, tj. nebyl dosud vynalezen ve vesmíru, kde je. Nejroztodivnější zrůdy snů a obrazy představ úchylných nejsou než nelogickým řaděním a spojováním známých obrazů.
Onehdy jsem objevil na zdi smradlavé kukaně v Paláci početní hříčku, která mi zkrátila nudné odpoledne čekání na zeleného antona. Obyčejně tam čtu jen sviňácké nápisy a jména hloupých. V nápisech na zdech věznic a cel je zakleta veliká lidská truchlohra. Sbírám je jako známky. Zapisuji povahopis vězněné vrstvy národa.
Adolf Hoffmeister: Vězení

Amatéři a profesionálové
Před odchodem do Justičního paláce seřazují se vězňové na chodbách a jeden za druhým odcházejí na dvůr do vozů. V těchto průvodech seřazených a očíslovaných jsou dva druhy vězňů. Ti, kteří jsou ve vyšetřovací vazbě, nosí své civilní šaty ze světlého plátna, chodí v bačkorách a jejich cely jsou v patrech. Všiml jsem si, jak tito ve vězeňských šatech zvědavě a závistivě hledí na vězně, kteří ještě nosí šaty civilní. Hlídači ve své hantýrce nazývají vězně v civilu amatéry a vězně již odsouzené profesionály.
Po celou jízdu snažil jsem se uhodnout, kudy asi jedeme. Nejdříve náraz, práh vězeňské dvora, pak se auto rozjíždělo, kudy - kterými ulicemi? Dychtivě jsem naslouchal ruchu ulice, zvuky ulice byly pro mne zvěstí ze svobodného světa a měl jsem podivný dojem, že jsem stále ve vězení stlačený v malém oddělení vozu, zamčený, s řetízky na rukou - a přece jenom na ulici. Na ulici, ze které ke mně doléhá troubení aut, klení šoféra, hlasy svobodných lidí, od kterých mne odděluje jen stěna vozu.
Později když jsem byl již zvyklý na výslechy v Justičním paláci, objevil jsem v čekárně na podlaze špačky z cigaret a doutníků. Upozornil jsem četníka a ukázal na špačka. Obyčejně nic neřekl, což znamenalo, že souhlasí, abych špačka zvedl. Věděl jsem dobře, že budu-li tento manévr opakovat podruhé, četník se rozzlobí. Hledal jsem proto dva i tři špačky blízko sebe, abych je mohl sebrat najednou. V cele jsem pak rozdělil tuto špetku tabáku na několik dílů a na každý den jsem měl oddělený jeden dílek ke žvýkání.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé

Chudoba nebolí
Ještě dobrodružnější je vyjížďka z ostrova. Na heslo: "Au palais" vycházím ku bráně, kde je světleji, bezstarostněji a bezprostředně blízko je slyšet hluk města. Vstrčí mne do zeleného auta, do kukaně, kde mohu jen sedět. Kukaň nemá oken. Je bílý den, ale sedím ve tmě. Jedu, ale nevím kudy. Projíždíme Paříží, kterou slyším žít. Auta houkají, brzdy skřípou, lidé hovoří. Patrně kostnaté prsty větví holých stromů bijí někdy do střechy vozu. Je to výsostný rozčilující pocit, který se smýká do zoufalé slepoty trosečníků. V paláci je teplo, strážníci zdvořilí a vyšetřující soudce je starší přívětivý pán. Připomíná mi někdy otce, když se nachýlí nazpět ve svém křesle a sepne konečky svých prstů, usmívaje se shovívavě, jak může jen důstojník, který byl i v míru soudcem. Dovím se od seržanta stráže několik zpráv ze světa. O mé vlasti neví nic. Někdy zahlédnu v Paláci své přátele. Jsou bledí, hubení, zarostlí. Nesmíme spolu mluvit.
Zvykám si na chudobu. Je to těžká zkouška, nebyl jsem nikdy takhle chudý. Ale chudoba nebolí, ba ani není trpká. Jen vyšinuje z mravní rovnováhy. Provází ji závist a pokornost, dvě špatné vlastnosti, ale také skromnost, trpělivost a jakési rytířství hrdosti. Závidím dozorci, který si kouří, že je pán. Prosím soudce o nedopalek, nedovedu si odříci velmi pomíjivou radost z chuti doutníku. Zápasím s těmito zlozvyky. Nedovedu dosud být chudý. Zatím jsem ubohý a to mne zahanbuje. Je zřejmě nesmírný rozdíl mezi člověkem chudým a zchudlým. Proletář je ve své nouzi velký, zproletarizovaný měšťák zbídačelý.
Adolf Hoffmeister: Vězení

Hranice odolnosti
Každý člověk, který stráví nějakou dobu ve vězení, prodělává velké psychické změny, aniž si to uvědomuje. Tyto změny zanechávají v něm často stopy na dlouhou dobu, zvláště trvá-li vězení dlouhou dobu a dějí-li se tyto změny pozvolna, zůstanou vryty do jeho charakteru. Spousty myšlenek způsobují neklid, z neklidu přicházejí úzkosti, z úzkostí rodí se utkvělé myšlenky a posedlosti. Je to stálý zápas proti prostředí, proti okolnostem, proti sobě samému. Vše, co až dosud prožil, všechny vzpomínky znovu zkoumá, váží, třídí, poznává jejich pravou cenu. Jeho dosavadní vnější i vnitřní život, vše je postaveno do jiného světla, jeví se jinak, pod jiným zorným úhlem, vše dostává nový význam.
Mnozí vidí ve vězení nebo v koncentráku jakýsi druh očistce, ve kterém prý se lidé následkem utrpení stali prostě - lepšími. Takové případy jsou velmi vzácné, a velmi často jsou ty, kdy vězení a koncentrák demoralizují a vyvíjejí v člověku ty nejnižší stránky jeho charakteru.
Mnoho je těch, kteří po dlouhém pobytu ve vězení nebo v koncentráku nemají již dosti schopností, aby se vpravili do normálního života, aby se prostě uzdravili, a zůstávají dlouho nebo snad celý život patologičtí. Každý člověk má jistou hranici odolnosti, která je u každého jiná. Většina lidí má jen to štěstí, že nikdy nebyli podrobeni zkoušce, jak mnoho snesou, aniž se zhroutí.
Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé

Nespolehlivé živly
Protože jsme takovou akci daladierovské policie zažili poprvé, představoval jsem si, že za několik dní budou všichni zpátky. Už proto, že mezi nimi byly tak zjevně nepolitické osoby jako Šedivka, Diviš nebo Max Kopf. Dny ale míjely a nikdo se nevracel. 24. září 1939 byli všichni převezení do pověstné věznice La Santé a tam zůstali sedm měsíců v samovazbě. Až v dubnu byli jako agenti Moskvy postaveni před soud, který žalobu sice zrušil, ale na svobodu se stále nedostali. Jako nespolehlivé živly byli internováni v koncentračním táboře Rolland Garros, pak v Normandii a nakonec v Basssens u Bourdeaux. Teprve odtud se jim podařilo po kapitulaci Francie uprchnout a dostat se strastiplnou cestou přes Casablanku jedni do Anglie, jiní do Ameriky. Velmi pikantní dohru měl případ těsně po válce, když quai d´Orsay s rozpaky zjistilo, že byl československým velvyslancem v Paříži jmenován někdejší vězeň Adolf Hoffmeister.
Jiří Mucha: Podivné lásky.

Odpusť, matko
30. ledna 1948 zahajuje Adolf Hoffmeister v Galerii J.R.Vilímek výstavu Divišových obrazů a kreseb. Jméno malíře je téměř neznámé, nezvyklá a vyzrálá díla vzbudí pozornost především mezi uměleckou mládeží. V katalogu je otištěný seznam vystavených prací: Bebert, vrah z Montmartru. Zabil jsem, Sedm dní, Poselství z hrobu. Odpusť, matko. Oko hlídače. Sbohem slunce - musím zemřít. O rok později vystavuje Alén Diviš v Praze znovu - kvaše a oleje k Erbenovým Svatebním košilím. Práce inspirované Erbenovou Kyticí jsou oficiální kritikou (kromě jiných i Antonínem Pelcem a Adolfem Hoffmeisterem) odmítnuty s tím, že "nejsou v souladu se současným názorem na Erbenovo dílo". Dnes působí jako zjevení.
Následují kresby k povídkám Edgara Allana Poea a Oscara Wildea, výtvarné parafráze biblických příběhů. Biblické kresby (1950 - 1956) úzce souvisí se životní zkušeností umělce, s jeho pobytem v La Santé. Kromě těžkých stránek bytí, strachu a bolesti, víry, lásky a naděje se v nich ale objevuje humor a erotika. Z knih Starého zákona si Alén Diviš vybírá nejrozmanitější , většinou mezní témata. Hlad, žízeň, bída a strach smiřují člověka se smrtí, s absolutnem, s Bohem.

Dvaačtyřicet pozdních kreseb malíře Aléna Diviše je v Galerii Francouzského institutu ve Stěpánské ulici vystaveno do 21. května.

Adolf Hoffmesiter (15. 8. 1902 - 24. 7. 1973) - malíř, ilustrátor, karikaturista, kulturní publicista, básník, dramatik, prozaik, zakládající člen Devětsilu, profesor VŠUP v Praze, diplomat. Věnoval se zejména kresbě, koláži, karikatuře a ilustraci. Hoffmesisterovo literární i výtvarné dílo je velice poučené, promítly se do něho zkušenosti z cest a dlouhodobých pobytů v zahraničí, setkání s významnými umělci. V roce 1962 byl jmenován zasloužilým, v roce 1967 národním umělcem. Za pobytu v pařížské věznici La Santé napsal knížku Vězení (Československý spisovatel, Praha 1969).

Alén Diviš (26. 4. 1900 - 15. 11. 1956) - malíř a ilustrátor. V roce 1924 odešel do Paříže, kde studoval na École des Beaux-Arts. V letech 1941 - 1947 žil v New Yorku. V roce 1947 se vrátil do Prahy. Divišovo dílo pro veřejnost znovuobjevil dr. Jaromír Zemina, který uspořádal několik zásadních umělcových výstav. V roce 1974 v Brně, v letech 1988 - 1989 v Liberci, v Jihlavě a v Praze. O zkušenosti vězně malíř publikoval dva texty: Vzpomínky na pařížské vězení Santé (My 47 1947 č. 30-35) a Kaleidoskop snů z vězení (Kytice 1948, č.III).