Naděžda Plíšková v Hollaru

autor textu: Karel Haloun
rok vydání: 2013/02/25
typ dokumentu: www
jazyk: český
web: Naděžda Plíšková v Hollaru

poznámka:
Ještě do 3. března bude galerie Sdružení českých umělců grafiků Hollar hostit výstavu grafických listů a objektů Naděždy Plíškové, nazvanou poněkud nevynalézavě, nutno však přiznat že pravdivě „Grafika, objekty“. Naděžda Plíšková (1934–1999) patřila vedle Jiřího Balcara, Jiřího Johna nebo třeba Aleny Kučerové k nejvýraznějším českým grafikům druhé poloviny 20. století – a čtenářům Revolver Revue, která její osobnosti věnovala soustavnou pozornost, ji není třeba představovat. *)
Konstatuje-li Jiří Machalický v úvodním textu výstavy, že spíše než pokračovatelku surrealistů v ní vidí nástupkyni dadaistů, lze s ním souhlasit pouze do té míry, že to byla inspirace nepřímá, takříkajíc zděděná. Mnohem nápadnější je totiž souvislost s tvůrci tzv. české grotesky a ještě zjevnější s členy Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, jimž ovšem byly i zmíněné -ismy jistě počáteční oporou. Vztah ke Křižovnické škole je u Plíškové na místě zmínit i proto, že její životní souputník, sochař Karel Nepraš, byl dlouhá léta jedním ze dvou jejích předsedů a „řiditelů“. Neprašovi ostatně Plíšková dedikovala řadu svých prací – z necelé čtyřicítky vystavených v Hollaru jsou to hned čtyři: Hommage K. N. z cyklu Ekologický rok (1989), Uši – portrét mého muže (1968), Návrh na pomník K. N. (1979) a Mon mari (1976) a nejméně tři další mají s jeho osobou úzkou souvislost: Brouk Žárlivák – jarní (1966), Milostný dopis (1973) nebo Pouzdro na pivo (1981).
Na absurditu světa kolem nás upozorňuje Plíšková prostřednictvím předmětů jednou totemických, jindy zcela banálních, s vrozeným a velmi osobitým smyslem pro nadsázku, ironii i černý humor. V tvůrčích počátcích se její práce po formální stránce jakousi dekorativní „krajkovitostí“ podobaly grafickým listům vrstevnice Jaroslavy Pešicové (např. Návštěva v minisukni z roku 1967), z této polohy se ale poměrně rychle dopracovala k úplnému oproštění od někdy samoúčelného dekoru až k pomezí vizuality jakýchsi věcných zpráv, návodů či technických výkresů. Zdánlivě omezující techniku suché jehly dokázala zcela přizpůsobit jak potřebám své výpovědi, tak poměrně monumentálním formátům svých prací, přičemž ji často doplňovala o monolineární čárový lept. Tak se jí i dařilo dostat na jednu tiskovou desku hned několik typů rukopisu a učinit své práce mimořádně „barevnými“. A to i přesto, že se až na drobné výjimky v grafické práci nenechala strhnout k dobově oblíbenému zatírání barev do matric a zůstala věrná té nejgrafičtější z grafických barevností, tedy černo-bílé.
Dodnes si do nejmenších detailů vybavuji pocity, které se mě, tehdy sedmnáctiletého mladíka, zmocnily při pohledu na její grafický list Ideal Sauce. Bylo to na kterési přehlídce československé grafiky v roce 1968, snad v Mánesu. Před pár dny, tedy o mnoho let později, se moje pocity od těch tehdejších příliš nelišily. Plíškové nebyl dán jen klinicky přesný pozorovací talent a pobavený nadhled. Uměla – a prostřednictvím své práce dosud umí – s nepřízní okolního světa bojovat s otevřeností vědoucí a posmutnělé, avšak neufňukané básnířky. Tou ostatně také byla, na její básnické dílo by se nemělo zapomínat stejně jako na její práce grafické.
Skvělá výstava mimořádné autorky. Kdo ji propásne, dopustí se bez nadsázky jistého druhu těžko omluvitelného sebepoškozování.
*) V samizdatové Revolver Revue č. 12/1989 vyšla sbírka Plíšková podle abecedy. Pro č. 20/1992 připravila redakce RR obsáhlý blok s názvem Naděžda Plíšková: kromě jejího dopisu Jindřichu Chalupeckému přinesl i poezii a reprodukce grafických listů. Jejich autorka přispěla svým textem i do vzpomínkové koláže „Lopy, malý ničema”, která byla v RR č. 26/1994 věnována kritiku Janu Lopatkovi. Další její básně pak vyšly ještě v RR č. 28/1995 a č. 37/1998. V č. 47/2001 bylo publikováno interview, které s touto výtvarnicí a básnířkou vedl Andrej Stankovič. Kritická Příloha Revolver Revue č. 14/1999 zveřejnila recenzi Marka Vajchra na její knihu Hospodská romantika. Nekrolog Andreje Stankoviče Drahá Naďo publikovala Kritická Příloha RR
v č. 15/1999.