Neklidem k Bohu / Náboženské výtvarné umění v Čechách a na Moravě v letech 1870-1914

termín: 2006/10/19 - 2006/12/30
instituce: Muzeum umění Olomouc - Arcidiecézní muzeum Olomouc
typ výstavy: kolektivní

poznámka:
vernisáž proběhla v Mozarteum

Náboženské výtvarné umění v době fin de siecle stálo po dlouhou dobu na okraji zájmu společenských věd. Nedostatečné ocenění tohoto umění bohužel negativně ovlivnilo také přístup k uchování některých významných děl. Nejen tyto okolnosti se staly podnětem k uspořádání výstavy právě v nedávno otevřeném Arcidiecézním muzeu v Olomouci, jehož krátkodobé výstavy jsou koncipovány tak, aby zdůrazňovaly duchovní a kulturní aspekty církevního umění.
Název výstavy je vypůjčen z titulu vzpomínkové knihy nizozemského malíře Jana Willibroda Verkadeho, který proslul jako člen skupiny Nabis. Posléze však konvertoval ke katolické církvi, vstoupil do benediktinského řádu a stal se spolupracovníkem beuronské školy, s níž působil rovněž v Praze. Název Neklidem k Bohu vystihuje duchovní tendence významné části umělecké populace, která na konci 19. století hledala východisko z osobních i společenských krizí v křesťanství.
V českých zemích souviselo náboženské výtvarné umění na přelomu 19. a 20. století především s působením římskokatolické církve. Jednak proto, že byla církví majoritní (k níž se hlásilo více než devadesát procent obyvatelstva), a jednak proto, že na rozdíl od judaismu a protestantských církví kladla velký důraz na uplatnění obrazů a soch v sakrálních interiérech. Liturgické umění se cíleně pěstovalo od roku 1875 na půdě Křesťanské akademie, která usilovala o obnovu, ochranu a povznesení církevního umění v českých zemích. Publikační platformou výtvarného odboru Křesťanské akademie byl časopis Method. Na potřeby církevních objednavatelů zareagovala v roce 1880 rovněž pražská Akademie výtvarného umění otevřením ateliéru náboženské a historické malby, který vedl František Sequens. Nezanedbatelné podněty a impulsy do českého prostředí vnesla také nová škola církevního umění z Beuronu, jejímž hlavním působištěm se v letech 1880-1886 stala Praha. Představitelé této školy nacházeli inspiraci pro křesťanské umění ve starověkých pohanských kulturách Egypta, Mezopotámie či Řecka. Mnohdy odmítaný radikalismus hieratického umění beuronské školy byl aktualizován a oceněn na půdě Vídeňské secese při její 24. výstavě v roce 1905. Dále je možno připomenout, že výtvarné umění s náboženskou tematikou bylo výraznou součástí tehdejší umělecké produkce a zpravidla tvořilo početný a mnohdy i samostatný oddíl na prezentacích výstavních salonů (např. díla Emanuela K. Lišky, Josefa Mandla, Beneše Knüpfera, Gabriela Maxe, ale také Františka Bílka a mnohých dalších).
Výstavu doprovází obsáhlý katalog, který vydalo nakladatelství Arbor vitae ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc a Západočeskou galerií v Plzni. Úsilí o soustavné poznání náboženského výtvarného umění bylo založeno na rozsáhlém terénním výzkumu (podpořeném Grantovou agenturou ČR) a jeho dalším zhodnocení, zejména interpretací provedenou jak z hlediska formálně slohového, tak v kontextu kulturní historie. Představené téma totiž nezbytně vyžaduje interpretaci přesahující do dalších společenskovědních disciplín, a proto, ale též ve snaze o rozšíření tematického spektra uměleckohistorických příspěvků, byli přizváni ke spolupráci na katalogu mnozí další autoři.
V Západočeské galerii v Plzni se na počátku příštího roku uskuteční v mírně obměněné podobě repríza olomoucké výstavy. Nad premiérou i reprízou výstavy převzali záštitu Jeho Excelence Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a Jeho Excelence Mons. František Radkovský, biskup plzeňský.