Antonín Kroča malíř z Hukvald

termín: 2007/10/04 - 2007/11/02
instituce: Galerie Dion
typ výstavy: autorská

poznámka:
-
Antonín Kroča (nar. 1947) absolvoval AVU v Praze v roce 1973, uměleckým školením prošel u profesorů Jiřího Johna a Jana Smetany. Ač oba významní učitelé uplatňovali u své vlastní tvorby ve velké míře abstrakci, modelem jim byla krajina a výuka zahrnovala i malbu v plenéru, svobodný duch školících ateliérů Kročovi dovoloval být a zůstat v podstatě figuralistou, malířem svébytných figurálních námětů a forem. Jestliže škola umělci poskytla znalosti o budování iluze prostoru a hmoty, umožnila poznání a propracování technologických prostředků, obsahovou námětovost a výpověď umělec hledá a nachází u kořenů svého vlastního já: ve svém rodišti a místu stálého působení Dolním Sklenovu u Hukvald.. Umělcovo dílo dnes zahrnuje výsledky více než třech tvůrčích desetiletí a jako takové je i značně rozsáhlé; k jeho přehlédnutí se však nabízí přirozená etapovost odpovídající posunům forem a námětových cyklů.



První etapu umělcovy tvorby můžeme vymezit ohraničením 70. až poloviny 80. let. Obrazové příběhy tématicky čerpající z autentických prožitků venkovského prostředí jsou podávány formou rudimentálně vyznívajících pláten, charakteristickým rysem je nervní rukopis obrysových linií zobrazených postav a předmětů, téměř lazurní krytí vnitřních ploch lomenými barevnými tóny.. Vyznění kompozic nesměřuje k detailům komponent příběhů, ale spíše k jejich integritě, k podchycení prožitku sepjetí postav a jejich komunikace s okolím. Citový průmět pozorování tak vede k posunu malířského rukopisu směrem k výraznější gestičnosti tahů štětce, k nadsázce vyprávění cestou dalšího uvolnění kresby postav, někdy až k jejich grotesknosti, k dílům, jež jsou metaforou životní tragiky. To vše jej přiblížilo k aktuálním proudům světového malířství, zejména k nové věcnosti a neoexpresionismu, který se v 80. letech přerodil v hnutí tzv. divoké malby, Neue Wilde, k jejímž protagonistům u nás je právě proto Kroča počítán.

Další kapitolou Kročovy tvorby jsou díla odrážející krajinu a přírodu, jimiž je autor obklopen. Ač mezi obrazy můžeme nalézt také reflexe poklidných, i když expresivně laděných lesních zákoutí, významnou částí tvorby tvoří k pomezí abstrakce vyznívající cyklus Potoků: bezprostředních malířských reflexí dynamických horských toků. Pastózní tahy lomených i čistých barev v obrazech vodních proudů, potoků v proměnnách ročních období, žlutobílé odlesky světel v křížení, víření a tříšti spršek, čerň a modř hlubin, akcent karmínu ve spektru rozkladu světelných paprsků, to vše jsou prvky vizuálních básní na téma přírody a jejích proměn. Proměn, jež vychází z chaosu aby přešly v řád, proměn, které jsou i podstatou charakteru širších vztahů univerza.

Gestičnost Potoků Kroču přivedla k proměně technologie, k intermezzu výtvarného projevu cestou a formou rozlévání syntetických laků (děl autorem označovaných jako „syntetika“), částečně a dodatečně usměrňovaných štětci či špachtlí. Koncem 80.let takto vzniklé kreace byly opětovně obrazy přírody, umělec se však brzy vrací k figuře. Výrazná až prudká barevnost emailů, gradace barevné hmoty a tvarová rustikálnost aktérů příběhů zvýrazňují působivost děl, dovádí je opět na pomezí expresivních výkřiků. To přispívá k působivosti a podporuje závažnost malířské výpovědi, výpovědi gradované orientací na tématiku lidského údělu (vytěžené zkušenosti Kroča zhodnotil v realizaci pro architekturu,v díle Drama, 1991, foyer divadla v Novém Jičíně).

Postmoderní umění 90.let se vyznačuje svobodou výrazu a globalní multikulturností, nedílným činitelem vlivu na tvorbu má i proměna společenských poměrů. U Antonína Kroči posun spočívá v otevření se prostoru; nové cítění se projevuje nejen příklonem k větším formátům, ale zvláště další aktivací malířských tahů do akčních gest (čímž obrazy, byť s vnějším modelem, se blíží k hranicím abstraktní malby), malíř nepromalovává celou obrazovou plochu, ale nechává zaznít, mnohdy ve značné míře, bílému podkladu. Obrazy tak nabývají novou kvalitu a vyznění, jejich otevřenost podněcující dojem dynamičnosti je artikulována i názvy. V novém způsobu podání se rovněž vrací staronový motiv hospod, jejich atributů a zvláště z nich vycházejících smyslových vjemů: hluků, šepotů, výkřiků, vůní a pachů. A v tomto obsahovém přenosu lze nalézt kvalitu Kročových děl: v odhalování dramatu života, předkládání pocitů z bezprostředních vjemů, v dekódování výrazů doby z nejprostších mezilidských vztahů, ve vidění i světa vnitřního, tím pravdy, bez příkras a pomád politikaření. „Hospoda“ je tak svou atmosférou útržků siláckých řečí, erotických vibrací, obligátních komentářů k „vysokým hrám“, jakési fórum polis, stává se kolektivním „věděním“. Pozitivní je, že obrazy tlumočí svět ne jako místo úzkosti a strachu, ale jako plnost prožívání života, jeho svobody.Kroča tak svými obrazy přirozeného života vesnice a přírody promítá subjektivní, vnitřní hlediska člověka, svým svébytným malířským projevem dokládá, že život je mu tvořením. Více než důkazem toho jsou i Kročova díla posledních let: rozměrné kompozice, které jakoby byly syntézou veškeré dosavadní umělcovy tvorby, jeho cesty hledání pravdy. Obrazy opětovně vychází z odpozorovaného životního stylu rodného kraje, tlumočí životní radosti, dramata a vášně. Celé malířské dílo Antonína Kroči takto: svojí mimořádnou uměleckou hodnotou, malířskou kvalitou i hloubkou své výpovědi zcela jistě přísluší k nejvyšším hodnotám celého českého výtvarného umění, umělcovy obrazy právem a bez obav mohou být zastoupeny v kterékoli světové galerii; potvrzují a dokládají šířící se úsloví „Hukvaldy, to jsou Janáček a Kroča.“
Ivo Janoušek
www.dionart.cz