A. R. Penck + Frank Breidenbruch: Setkání

termín: 2009/04/24 - 2009/06/12
instituce: Galerie Litera
typ výstavy: kolektivní

poznámka:
-
Každá výstava je vždy o setkání, setkávání. Tato výstava v galerii Litera není výjimkou, naopak je toto setkání s návštěvníky a s uměním povýšeno ještě samotným názvem výstavy, tedy „Setkání“. V tomto případě jde o setkání dvou německých umělců různých generací, o setkání učitele a žáka, tedy A.R.Pencka a Franka Breidenbrucha.
Ačkoli se český název sám nabízel, jde pouze o překlad názvu jejich společné výstavy „ Incontro“ v Living Art Gallery v Miláně z prosince roku 1994.
A.R. Penck se narodil v roce 1939 v Drážďanech. Jako dítě zažil bombardování během 2. světové války, ve 12ti letech maluje svůj první olej, v roce 1956 setkání a následné celoživotní přátelství s Georgem Baselitzem, setkání s vážnou hudbou (Bach), s jazzem. V 60. letech systematický zájem o matematiku a fyziku, v roce 1965 první společná výstava, o tři roky později první samostatná výstava v Galerii Hake v Kolíně nad Rýnem. Začíná používat pseudonym A.R. Penck. V roce 1975 první velká retrospektiva v Bernu, 1980 emigrace do Západního Německa, účast na 7.Dokumentě v Kasselu, 1989 jmenován profesorem na Kunstakademii v Düsseldorfu. A pak už jen rok co rok jedna výstava za druhou, doslova po celém světě. V roce 2007 poslední a asi zatím největší retrospektiva ve Frankfurtu n.M.
Pencka znáte asi všichni, jinak je to asi u Franka Breidenbrucha.
Breidenbruch se narodil v roce 1963 ve Wuppertalu, ale v roce 1988 se stěhuje do Itálie, do Carrary, kde žije dodnes. Absolvuje zde Akademii i první výstavy.
První setkání Breidenbrucha s Penckem se datuje rokem 1988, v roce 1990 vzniká v jejich spolupráci již skupina soch, o rok později společná práce na malbách, grafikách, sochách a kresbách na kameny, stává se žákem v Penckově mistrovské třídě. Účast na společném projektu „Centro Spirituale“ v roce 1993. O rok později již výše zmíněná výstava společných prací „Incontro“ v Miláně.
Jak je Penck především malíř a grafik a pak teprve sochař, muzikant a snad i básník, Breidenbruch je asi hlavně sochař, alespoň nyní, a pak teprve malíř a grafik. Při práci na sochách Penck preferuje bronz a především dřevo, Breidenbruch pak kámen, mramor, bronz a sklo.
Zde v galerii je 17 společných grafik z let 1993-5. Učitel a žák, již uznávaný a hotový mistr a začínající mladý umělec. Je to ale vidět nebo poznat??Na některých grafikách jsou každý z nich lehce identifikovatelný, někde je zase hranice mezi nimi jemná, až nerozpoznatelná, najednou si nejsme jisti, kde jeden začíná a druhý končí. Někde má navrch razance a hutnost Pencka a to jednoznačně, ale není to jeho nadřazeností, nýbrž jeho již danou a vyhraněnou zemitostí, brutalitou a fyzickou a mentální silou. Penck vstoupí čarou, zkratkou, značkou, symbolem a to tak intenzivně, sebevědomě a samozřejmě, že to až bere dech. Jinde se zase naopak naprosto dobrovolně a lehce upozadí a přenechá iniciativu Breidebruchovi. Ten se celkově dle mého hodně stahuje, jako by ustupuje a dává tak prostor gestům svého, jen vzrůstem malého, partnera. Penck toho po svém dokonale využívá, využívá, ne zneužívá. Jejich individuální vstupy se doplňují, vyvažují a ve výsledku působí silně a jednolitě. Oba si to evidentně užívali, kupodivu to obohatilo oba dva. Mladý Breidenbruch si musel Pencka hodně získat, protože ten podobnou nabídku nikomu předtím, a co vím i potom, ještě neudělal. Šli do projektu jako rovný s rovným, se vzájemným respektem. Penck miluje dialog a toto je přesně o dialogu, o dialogu mezi dvěma generacemi, o dialogu na všechna je zajímající vážná témata – kosmologie, fyzika, matematika, archetypální symboly, grafické značky, neoexpresionismus, existencionalismus, člověk, život. Penck se dále odvolává na svoji vášeň ve free jazzu, kde hraje improvizace a spontánnost stejně důležitou roli jako nesobeckost a ochota komunikovat. Pro mě osobně není překvapením, že Penck je tím viditelnějším, ač to asi nebyl záměr, tím kdo udává tón. Absolutně fascinující a v dnešní době o to vzácnější je ale pro mě Breidenbruchova pokora a Penckova otevřenost a velkorysost. Až na pár výjimek zde jde o tvary skoro geologické, teď myslím ty elipsy, vajíčka. Evokují tak hlavně Penckův vztah k prehistorii a archeologii, ostatně svůj pseudonym převzal po německém geologovi Albrechtu Penckovi.
Martin Horák