Ursula Mayer: The Lunch In Fur
typ výstavy: autorská
místo konání: Svit
termín: 2011/01/11 - 2011/01/15
poznámka:
The Lunch In Fur / Le Déjeuner en Fourrure (Oběd v kožešinách), 2008
Filmy Ursuly Mayer jsou koncipovány jako cyklické obrazové skladby zaměřené na fiktivní povahu architektury. Jsou to často postavy žen, které procházejí historickými interiéry a dotýkají se předmětů. Vztahy subjektu a předmětu v jejích snímcích mohou být definovány jako „potěšení z pozorování a z toho být pozorován“. Skrze své pohyby hledají postavy svou identitu a charakter prostoru. Přesto se těla a objekty nestávají předmětem voyeuristické (mužské) fantazie. Na místo toho se divadelní inscenování záměrně vyhýbá konkrétnosti vyprávění a vizuální zvraty způsobené rytmickým střihem zpochybňují směr, kterým se ubírají naše představy.
Ve filmu The Lunch in Fur / Le Déjeuner en Fourrure/ Oběd v kožešinách (2008), Ursula Mayer inscenuje v modernistické budově skleníku z konce 60. let fiktivní setkání tří historických osobností ve zralém věku: umělkyni Meret Oppenheim, zpěvačku Josephine Baker a fotografku Doru Maar. Tyto ženy rozjímání a vzpomínají na různé události ve svém životě. Podobně jako ve filmových obrazech doprovází mluvené slovo ritualizovaný pohyb, který odkazuje na psychologickou podstatu vzpomínek. Dotýkání se předmětů jako šachových figurek, závěsy a magnetofon jsou klíčovým momentem, který vede k tomu, že postavy začnou vzpomínat.
Mayer zde nachází zalíbení v opakovaném zobrazování prostoru a předmětů na hranici reality a snění jako u surrealistických filmů, například krátkého experimentálního snímku Mayi Deren Meshes of the Afternoon (1943). Mayer odkazuje k dějinám umění a filmu a vytváří rozmanité obrazy paměti skrze prostor a dotýkaných předmětů.
(Neuschwander, Simone. Rooms look back, argobooks, Berlin, (Hrsg.) Kunsthalle Basel)
----------------------------------------
Mayer's films are conceived as cyclical pictorial structures which concentrate on the fictional character of architecture. Often women step through historical interiors and touch objects and architectural elements. The subject-object relationships in Mayer's films can be described as ‘pleasure in looking' and as ‘pleasure in being looked at'. Through their movements, the figures engage in a process of seeking their own identity and that of the rooms. Yet the bodies and objects do not become the focus of a voyeuristic (male) fantasy. Instead the deliberately theatrical stagings eschew any clear narrative and our own lines of vision are questioned by the visual breaks caused by the rhythmic editing.
In The Lunch in Fur / Le Déjeuner en Fourrure (2008), Mayer presents a fictional meeting in a late modernist 1960s glasshouse between three historical personalities in their later years: the artist Meret Oppenheim, the singer Josephine Baker and the photographer Dora Maar. These women, in a state of contemplation, recall different events in their lives. Like the film images, the spoken text also follows a woven, ritualized movement, which in turn broaches the question of the psychological constitution of memories. Here, touching objects, as the chess figures, the curtains and the tape recorder, is a seminal moment which causes the protagonists to begin to recall. In The Lunch in Fur / Le Déjeuner en Fourrure, Mayer clearly delights in reprising the depictions of space and objects between reality and dream of surrealist films, as for example the experimental short film Meshes of the Afternoon (1943) by Maya Deren. With reference to the history of art and film, the artist drafts multiple images of memory through space and touched objects.
(Excerpt: Neuschwander, Simone. Rooms look back, argobooks, Berlin, (Hrsg.) Kunsthalle Basel)
