Absurdita? Groteska? Ironie?

typ výstavy: kolektivní
místo konání: Galerie NoD
termín: 2010/06/08 - 2010/07/04

poznámka:
O výstavním projektu groteskních tendencí v našem umění nedávných let přemýšlím už delší dobu a stále víc jsem přesvědčen, že pro jeho uskutečnění dozrál čas. Navazuje totiž na kdysi úspěšnou a objevnou výstavu nazvanou Česká groteska. Uplynuly víc než dvě desítky let a ukazuje se, že právě smysl pro absurditu v českém prostředí neustále trvá a projevuje se v tvorbě dalších generací. Jde mi o vyjádření určitých posunů, ovlivněných novými souvislostmi. Společnost se značně proměnila, zcela odlišné je teď místo naší kultury v Evropě. Přece jen se poněkud pootevřely hranice, trochu víc se nám podařilo vstoupit do mezinárodních vztahů. Ale přes stále výraznější prostupování různých kultur a možná i s tím spojené smývání některých tradičních hodnot jsme si uchovali určité charakteristické přístupy a tím i rysy příznačné pro místní prostředí. K nim patří smysl pro pro vystižení absurdity, pro nadsázku a nápadité užívání jinotajů, pro ztvárnění fantaskních příběhů. Tento pozoruhodný proud se u nás naplno či skrytě nebo i s přestávkami rozvíjí snad už od rudolfinské doby přes několik vln symbolismu na konci 19. a začátku 20. století až třeba ke skupině Šmidrů s jejich „estetikou podivnosti“ (Nepraš, Vožniak, …). Tyto tendence se pochopitelně prosazovaly a dosud prosazují nejen ve výtvarném umění, ale i v literatuře, divadle, filmu či videu. Současná výstava má v náznaku propojit několik generací, které reagují na proměňující se situaci po svém, na základě vlastní nezaměnitelné zkušenosti. Má ukázat, jak se při vyjádření složitých vztahů ve společnosti mění výrazové prostředky, jak se dají využít nová média a zároveň při vystižení atmosféry doby uplatnit i klasické technické postupy. V koncepci jsem tedy chtěl přes zúžený výběr umělců zdůraznit, že téma grotesknosti má v českém a středoevropském prostředí velmi dlouhou tradici, že se neustále v nových vlnách vrací.

Výstava by samozřejmě mohla mít různé podoby a mohla by zahrnout i některé další autory. Šlo mi však o to, aby se na ní objevily z mého hlediska nejvýraznější osobnosti, aby tak projekt získal rytmus střídáním projevů různého typu. V úvodu instalace jistě zaujmou sugestivní letící nebo plovoucí figury od Kurta Gebauera, dnes již vlastně klasika českého sochařství, který však svou různorodou, výrazově bohatou a svěží tvorbou dokáže oslovit i mladou generaci. Jsou z lehkého laminátu, vznášejí se v několika výškových úrovních a přitom světélkují. Do předsálí kavárny svou lehkou ironií a výrazností dokonale zapadají. Okamžitě upoutají pozornost diváků, kdekoliv jsou nainstalovány. Kurt Gebauer je ovšem zastoupen i několika novými objekty. Václav Girsa patří v mladší generaci k nejpřesvědčivějším malířským talentům. Pohybuje se na hraně mezi fantaskními, často značně drsnými situacemi a svěžími abstraktními kompozicemi. Dokáže vystihnout někdy až absurdní příběhy, ve kterých se prolínají pohádkové či smyšlené nebo snové motivy se skutečností. Touto mnohostranností je vlastně příbuzný staršímu Václavu Stratilovi, který se už léta pohybuje mezi přísným postminimalismem a ostrou sebeironií. Stratilova tvorba má celou řadu rozdílných poloh od „ostrého“ expresionismu ke groteskním fotografiím a malbě. Tentokrát je zastoupen novými obrazy s provokativními texty, které vycházejí ze současného stavu společnosti společnosti i nedávných událostí. Ukazuje se v nich, jak je jeho projev neustále otevřený novým podnětům, ale přitom má zřetelnou kontinuitu od svých počátků až do dneška. Další velkou osobností je Jiří Černický, který se prosazuje obrazy, objekty, instalacemi a videem. Do celkové koncepce této výstavy přesně zapadají Jehelníčky - vyšívané drobné objekty, které s určitým odstupem a lehkou ironií reagují na intimitu našich domovů a na každodenní situace. K zajímavým autorkám patří Kateřina Vincourová, která vytváří silně groteskní sousoší, reagující na náš všední život. Objektem nazvaným Párek v rohlíku je zastoupena Lenka Klodová, která s nadhledem pohlíží na vztahy mezi lidmi nebo i na nejpokleslejší projevy, například na typickou výzdobu dělnických skříněk ženskými akty atd. K nejvýraznějším představitelům groteskní malby patří Josef Bolf, který citlivě pracuje se symboly, aby vyjádřil složité a mnohdy nevypočitalné proudy myšlení a prolínání či proměňování pocitů ve vztahu k podvědomí. Luděk Rathouský si ve své tvorbě „pohrává“ s absurdním spojením různých témat, jejichž souvislost by nás jinak vůbec nenapadla. S ironií se dotýká takřka posvátných symbolů, které se zdály nebo doposud zdají být nedotknutelné. Radim Labuda dokáže ve svých videích s půvabem uplatnit ironický nadhled, typickým dokladem jeho vyhraněného cítění jsou „žvýkačkové sochy“, které se již s úspěchem představily v různých souvislostech. Nejmladším účastníkem výstavy je Stanislav Pexa, který svými nástropními obrázky much uzavírá okruh vybraných umělců. Ten však není zdaleka vyčerpán, chybí řada předních osobností (Věra Janoušková, Jiří Načeradský, David Černý, Jaroslav Róna, Marek Meduna, Jakub Nepraš a několik dalších mladších a mladých autorů), které bych chtěl v trochu odlišné koncepci představit v dalším pokračování tohoto tématu v příštím roce.

Grotesknost, komičnost, absurdita či ironie jsou tedy v našem umění takřka trvale přítomné. A to nejen ve výtvarném projevu, ale jak už jsem připomněl, i v dalších tvůrčích oblastech. Čas od času stojí zato se pokusit zmapovat a zaznamenat, jak se tato zřejmě nikdy nekončící linie rozvíjí v souvislosti se změnami v rozvrstvení společnosti, s filozofickými výklady, psychologickými či sociologickými průzkumy a v neposlední řadě i přírodovědeckými a technickými objevy.

Jiří Machalický

Absurdita? Groteska? Ironie?

Absurdita? Groteska? Ironie?