Anders Petersen: Fotografie / Photographs
typ výstavy: autorská
místo konání: Langhans Galerie Praha
termín: 2003/11/26 - 2004/02/07
poznámka:
zahájení 25.11.2003 v 18.00
_
Výstava současného švédského fotografa Anderse Petersena (1944), který v roce 2003 získal prestižní ocenění "Fotograf roku" na festivalu Rencontres de la Photographie v Arles, byla průřezem jeho celoživotního díla. Představeny byly cykly Café Lehmitz (část), Mental hospital, Portraits a Close distance. Zcela jedinečný je Petersenův způsob prezentace fotografií: klade obrovský důraz na rozmístění snímků do geometrických útvarů, které maximálním způsobem podporují jejich působivost.
Anders Petersen patří k zakladatelským postavám současné švédské fotografie a je žijící legendou nejen pro začínající mladé fotografy této severské země. Petersenova tvorba leží na pomezí sociálně orientovaného dokumentu a subjektivní fotografie. Z jeho snímků vyzařuje údiv nad tím, co vše lze najít pod povrchním dojmem z věcí. Jeho kamera se s jejich souhlasem dívá do důvěrných koutů života portrétovaných.
Close Distance (2000-2002)
Cyklus fotografií „Close Distance“ je deníkem Petersenovy touhy proniknout člověku až ke kůži, mít přímý podíl na lidské intimitě a citovosti. Sestavuje vedle sebe snímky nahých lidí, kteří přestávají být muži nebo ženami a posouvají se do polohy reprezentace lidství obecně. Jsou to bytosti spoutané sebou samými, mezi jejichž instinktivní touhou po svobodě a vězením vlastní nedostatečnosti zeje nepřekonatelná propast.
Café Lehmitz (1967-1970)
Jako 25letý vytvořil Petersen soubor portrétů lidí ze dna společnosti: děvek, zlodějů a transvestitů, kteří se scházeli v jednom z barů hamburské zábavní čtvrti St. Pauli, kde Petersen v šedesátých letech žil. Tematizoval tak obecně pojem osamělosti a zoufalství a ukázal svou schopnost odkrýt lidské hlubiny „Důvodem k tomu, abych začal dokumentovat lidskou zranitelnost nebyl sociální patos, politické přesvědčení nebo dokonce exoticismus. Daleko spíše smysl pro sounáležitost.“ Identifikace s citlivými lidmi je zřejmá od počátku Petersenova díla: „…příběh získává svůj pevný výraz v okamžiku, kdy pochopíme, že jsme všichni spřízněni“. Café Lehmitz vyšlo jako Petersenova první kniha roku 1978.
Mental hospital (1992-1995)
Milníkem ve způsobu fotografického zobrazování institucí se stal soubor „Mental hospital.“ V portrétech duševně chorých a jejich pečovatelek uplatnil Petersen svou jedinečnou figurativní řeč, pomocí níž se postavil téměř na stejnou úroveň jako ti, které zachycuje. I zde se prolíná výpověď o konkrétních lidech s poselstvím, které je platné obecně. Zajímavý je zejména vztah mezi Petersenovým uhlazeným malířským viděním a záhadným obsahem snímků, kterým je průzkum hranic mezi šílenstvím a normalitou. Snímky vznikaly v ústavu nedaleko Stockholmu.
Portréty (2000)
Roku 2000 vytvořil Petersen portrétní soubor svých blízkých: je jich 110 a každý vypovídá o důvěrném vztahu mezi fotografem a objektem jeho zájmu.
Anders Petersen se narodil v roce 1944 do rodiny vyšší střední třídy (jeho rodiče se však brzy rozvedli). Jako osmnáctiletý odjel do Hamburku, kde se chtěl věnovat studiu němčiny. Brzy se ale zamiloval do dívky jménem Finnish Vanja, která jej zavedla do hamburského okruhu striptérek, pasáků a homosexuálů. „Často jsem si představoval, že lidé ze St. Pauli žijí svůj pravý život pouze v noci. Kdekoli jste se ocitli, převládal zájem o druhého. Ale to všechno zmizelo s ranním rozbřeskem a vy jste si uvědomili drsnou realitu, v níž iluze lásky a sounáležitosti zmizela jako neuskutečnitelná.“ Po třech bouřlivých měsících se Petersen vrátil do Švédska, kde dokončil svá studia. V následujících letech působil jako novinář a zkoušel malovat. Brzy našel nejadekvátnější nástroj vyjadřování ve fotografii a roku 1966 byl přijat do legendární stockholmské fotografické školy pod vedením Christera Strömholma, jež v letech 1962-74 odchovala celou generaci kvalitních švédských fotografů. Strömholm, který se Petersenovi stal druhým otcem, ho v roce 1967 podnítil ke druhé cestě do Hamburku, k portrétování postav ze světa, do kterého kdysi patřil. Ve stejném roce založil s Kennethem Gustavssonem skupinu Saftra, která produkovala sociálně angažované (a často kritické) reportáže pro švédské noviny a časopisy. Při fotografování demonstrace za práva squatterů v roce 1977 byl zraněn policejním koněm a strávil několik měsíců na vozíčku.
Díky takovým zážitkům (vyjmenovali jsme jen některé příklady) není Petersenovi cizí nic, co patři k lidskému životu, a neustále se snaží zkoumat všechny aspekty našeho bytí: „Chcete-li zjistit, kdo jste, musíte vyhledávat situace, které jsou naprosto odlišné od všeho, co jste dosud považovali za normální. Musíte se dostat hodně dolů a v tom úpadku pocítíte nedostatek tlaku, jež může být osvobozující (…). Zlo je v každém z nás. O to důležitější je upevňovat vše pozitivní a já oslavuji lidskost, protože lidskost je to, co mohu oslavovat.“
(www.langhansgalerie.cz)
