Nedôvera k inteligencii

termín: 2011/09/02 - 2011/09/22
instituce: Open Gallery
typ výstavy: kolektivní

poznámka:
Romantičtí básníci varují před intelektem, který ničí a deformuje přirozenou krásu věcí. John Keats se ptá, zda: „neulétnou všechna kouzla už jen letmým dotykem chladné filozofie?“ William Wordsworth odmítá přísnou myšlenkovou analýzu a nabádá k otevřenosti vůči intuitivní moudrosti přírody. Podle prostého Alberta Caeira stvořeného modernistou Fernando Pessoem „je láska nevinnost a nevinnost je nemyslet“.

V díle avantgardního a konceptuálního umělce je na rozdíl od tohoto romantického anti-intelektualismu vědění a umění vzájemně neoddělitelné. Kategorie myslitele a umělce splývá v jedno, vztah ke společnosti je v obou případech extrémně vyhrocený. Avantgardní umělec tvoří pro obecenstvo, které (ještě) neexistuje, společnost ruší, aby na jejích troskách vytvořil radikálně nové uspořádání. Konceptuální umělec postrádá takové ambice. Projevuje se však u něj tendence opakovaně se zaplétat v označování označování - reflexi reflexe, jež v návštěvníkovi může vytvářet pocit, že si díla vystačí sama se sebou a že je tam navíc.

Dnes jako dříve jsou mnozí alergičtí na hermeticky uzavřené a esteticky asketické umělecké projekty. Postrádají v nich emoce, silný zážitek. Nároky, které na ně takové umění klade, se jeví jako neopodstatněné či dokonce ponižující. V reakci na umění „intelektuální“ vyhledávají díla přístupnější, esteticky přitažlivější nebo dekorativnější. Napjatý vztah k intelektuální tradici v umění ale definuje i tvorbu postkonceptuální, která sice využívá jazyk konceptuálního umění, ale odklání se od vážného a „hlubokého” sémiotického experimentu.

Výstava „Nedůvěra k inteligenci“ představuje na jedné straně autory, kteří se zaměřují na typ umělce-intelektuála (avantgardní umělec, konceptuální umělec, filozof), jehož situaci vyzdvihují v ambivalentním gestu, ve kterém splývá kritika, určitý odstup, obdiv a identifikace (Klímová, Klyuykov&Artamonov, Magid, Skála). Jiná vystavená díla jsou paradoxní v tom, že umělcova intelektuální hra spočívá v tvorbě záměrně triviálních, obsahově banálních artefaktů (Gravlejs, Nikitinová, Meduna, Ter-Oganjan). Umělec tak poněkud sadomasochisticky ironizuje nejen svou vlastní pozici umělce-intelektuála, ale strefuje se i do svého intelektuálně spřízněného diváka. Zdánlivě se zříká autority. Nerozmachuje se svou sofistikovaností před zahanbenými laiky a několika málo iniciovanými, v jejichž souhlasném pokyvování nachází sebe-potvrzení. Tuto hru ironizuje, i když se z ní nemůže vymanit. Dává nám ale najevo, že si je vědom její malichernosti.