Aleš Čermák a Jiří Skála: Průvodce

termín: 2011/05/24 - 2011/05/26
instituce: Topičův salon (2007-)
typ výstavy: performace/akce

poznámka:
http://www.artalk.cz/2011/05/21/tz-ales-cermak-a-jiri-skala/

Zveme Vás na třídenní performance 24.5. 2011 od 16:30, 25.5. a 26.5. 2011 od 17:00
Topičův Salon, Praha 1, Národní 9, 1. patro
Performance je společným dílem Aleše Čermáka a Jiřího Skály.
Kurátor Filip Jakš.
Použité texty Zbyňka Baladrána, Zdeňka Barborky, Aleše Čermáka, Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala, Jiřího Koláře, Věry Linhratové, Ladislava Nebeského, Tomáše Pospiszyla, Jiřího Skály a Jana Šerých.
Pořádá Společnost Topičova salonu.
Základním partnerem je 1. Art Consulting Brno – Praha
Celoroční výstavní program Topičova salonu podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Magistrát hl. m. Prahy.
Mediální Partneři: A2 Art+Antiques ArtMap Ateliér Český rozhlas 3 – Vltava Sanquis

Aleš Čermák (*1984) je autor, editor nakladatelství Ausdruckbooks a v současné době studuje v ateliéru Monumentální tvorby Jiřího Příhody na pražské Akademii výtvarných umění (AVU).
Jiří Skála (*1976) vystudoval v letech 1998-2004 AVU v Praze, 2002-2003 Le Pavillon, Palais de Tokyo v Paříži. Od roku 2000 je členem skupiny pas – produkce aktivit současnosti (spolu s Tomášem Vaňkem a Vítem Havránkem). V roce 2009 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. V současné době působí jako asistent v ateliéru Konceptuální tvorby na pražské AVU.

Citované publikace:
Zbyněk Baladrán (ed.): Atlas transformace. Praha 2009
Bohumila Grögerová: Čas mezi tehdy a teď. Praha 2004
Josef Hiršal / Bohumila Grögerová: Job–Boj. Praha 1968
Josef Hiršal / Bohumila Grögerová: Vrh kostek. Česká experimentální poezie. Praha 1993
Jiří Kolář: Básně ticha. Praha 1994
Věra Linhartová: Dům daleko. Praha 1996

Děkujeme organizátorům Pražského Quadriennale za svolení použít společný text Tomáše Pospiszyla a Jiřího Skály Obratníky, který byl vytvořen pro účely výstavního projektu PQ 2011.
Vydala Společnost Topičov salonu (Národní 9, Praha 1)
Redaktor Filip Jakš, korektura Magdalena Fottová, grafická úprava Aleš Čermák. Praha 2011.
www.topicuvsalon.cz

—————————
Tato třídílná performance chce poukázat na souvislost autorů experimentální poezie a prózy se současnými mladými výtvarnými umělci, kteří pracují s jazykem a tématem vyjadřování. Nikoli však vytvořit vizuální souvislost jejich děl, ale přímo demonstrovat jejich společný pohled na jazyk, shrnutý do třech základních motivů:

Struktura
Jazyk v roli naší mateřštiny je nám společný, složený ze slov s daným významem. Prací se slovy je sice okořeněn špetkou naší osobnosti, v zásadě však stále stejný. Slouží zejména naší snaze předat vnitřní informaci někomu dalšímu, vně našeho já. Snaha je to však marná, podle Jacquesa Derridy jsou slova bezvýjimečně semknutá společným předpokladem jejich významu. Prostor za slovy, který se spisovatelé snaží využít, je příliš mělký.
Experimentální básníci šedesátých let však jej dokázali ponechat takový, jaký je ve své obecné podstatě. Padrta to nazval „využití prázdna“. Vlastně jde o Nietzscheovo přijetí rozporů a počátek pohybu z bodu nula – „heilige Ja sagen“ (svaté přitakání). Využití prázdna každého pojmu vybízí čtenáře k porovnání s jeho vlastním slovníkem. Čtenář musí interpretovat nejen autora, ale i své vlastní pochopení, svou schopnost interpretovat.

Pohyb řeči
Naše povědomí o minulých událostech je pohyblivé. Paměť zkresluje lidský pohled na minulost. Její zájem je totiž nostalgický. Neustále vymazává detaily i ty události, které bychom si raději pamatovat neměli. Zůstává to subjektivně podstatné, vesměs pocity a dojmy. Naopak slova i další archiválie minulosti jsou velmi obecné a v porovnání se vzpomínkami vytváří nedorozumění podobné tomu, jako kdyby si proběhlé situace někdo další představoval jen na základě našeho vyprávění. Tím se jazyk dopouští další dezinterpretace – přílišné obecnosti.
Při čtení či psaní textu autor i čtenář neustále přehodnocují význam určitých klíčových slov. Autor se už při psaní snaží představit si obecné vyznění svých slov a přijmout je. Čtenář pak touží ztotožnit se s postavou autora, aby získal jeho úhel pohledu: Ztotožňování vlastně představuje cyklický pohyb jazyka mezi čtenářem a autorem.
Také opakováním slov se jejich význam vytrácí a objevuje se prázdný prostor v řeči. Prázdno však nemusí být negativem (např. v meditaci jde o důležitý aspekt). Umožňuje si totiž představit i to, co slovy nejde vyjádřit, co plně existuje jen v rámci našeho vnitřního jazyka.

Prázdno
Tento vnitřní jazyk vnější svět nepozná a žádná řeč pro něj nebude dostačující. Jeho existenci pociťujeme ve chvílích, kdy hledáme to správné slovo, nebo „několik okamžiků před napsáním básně“, jak to popisuje Jiří Kolář v jedné ze svých evidentních básní. Je to sama touha, snaha, nutnost vyjádřit se. Vnitřní jazyk zpodobňuje Foucault v eseji Myšlení vnějšku jako neohraničený prostor. Naši pozornost poutá horizont, za nímž předpokládáme posluchače. Odtud se ozývá nezřetelné echo našeho hlasu – představa vyznění našich slov, která nás provází tímto prostorem. Můžeme se snažit horizont dostihnout, ale ten nám uniká, poslušný perspektivních zákonů. Můžeme si vytvořit nadhled a pokusit se dohlédnout za horizont, ale ten tam vždy bude.
Jak se vlastně v takovém prostoru zorientovat? Je lepší dát na svou vlastní intuici, anebo sledovat Průvodce?

Tyto tři motivy jsou prezentovány experimentální poezií Zdeňka Barborky, Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala, Jiřího Koláře a Ladislava Nebeského; také experimentální prózou Věry Linhartové a k tomu texty Zbyňka Baladrána, Aleše Čermáka, Tomáše Pospiszyla, Jiřího Skály a Jana Šerých.
Aleš Čermák s Jiřím Skálou vytvořili systém čtení – recitované texty jsou řazeny za sebe podle tří zmíněných témat: struktura, pohyb řeči a nakonec prázdno. Texty jsou recitovány třemi čtenáři, simultánně, přičemž každý čtenář svým repertoárem vytváří jinou linii textů. Recitátoři se vzájemně vyrušují i doplňují. Po tři dny zůstane výběr textů stejný, změní se systém prezentace: Rytmus, uspořádání textů i umístění čtenářů bude během prvního podvečera řídit postava direktora, v druhém čtení se čtenáři rozmístí do určených míst v prostoru, číst budou už podle vlastního rytmu a průvodce povede diváky mezi jednotlivými čtenáři. V třetí variantě si budou čtenáři sami určovat pořadí, rychlost, délku textů i umístění, případně svůj vlastní pohyb. Stejně tak návštěvníci si budou sami vybírat koho poslouchat.
Ve všech třech variantách je příslušný model prezentace návštěvníkům nabídnut jako možnost, nikoli jako nutnost. U cizích textů jsou použity xerokopie vydaných knih, aby byl podpořen motiv obecného jazykového archivu. Kopie tak prezentuje subjektivitu výběru.
Filip Jakš