Aleš Růžička: Vanitas

typ výstavy: autorská
místo konání: Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory
termín: 2011/12/15 - 2012/01/29

poznámka:
V červnu roku 2002 se ve Velké dvoraně Veletržního paláce v Národní galerii v Praze objevil soubor prací diplomantů Akademie výtvarných umění v Praze, mezi jinými zde visela plátna i Aleše Růžičky. Už v době jeho nástupu na výtvarnou scénu v roce 1995 byl u něj jasný zájem o přírodu, buď v jejím celku, nebo jednotlivostech. Růžička prošel v letech 1995-2002 na Akademii třemi ateliéry – ateliérem krajinomalby Františka Hodonského, pak malby u Antonína Střížka a nakonec malby u Michaela Rittsteina. Během několika prvních let ho opouští zájem o figuru a věnuje se od roku 2005 výhradně niterným výsečím z parků, zahrad, zátiším s osobními předměty, a hlavně kyticím v jejich nejrůznějších významových polohách. Nejcharakterističtějším rysem Růžičkovy malby je jeho osobní autenticita a zájem o hlubší podstatu než jen malířským výrazem přepisovat reálný základ námětu. Je jasné, že jeho malířský expresionistický projev patří v současném umění k těm nejvýraznějším vůbec. Co ale dělá Růžičku Růžičkou je jeho schopnost namalovat věci z tohoto světa tak, že se díky jeho obrazům přesuneme do světa jiného a to stejně reálného, světa asociací nebo našich osobních vzpomínek. Zjistíme, že ač lpíme na tom, čím jsme obklopeni dnes a denně, je nám dražší to zapomenuté, zasuté, to čím jsme prošli, abychom mohli být tím, čím jsme teď. Náš vnitřní svět subjektivní, který je zrcadlem toho objektivního a mnohdy i bohatší plnější a hlavně tak blízký, že víc to už ani není možné. Je to svět kde se nikdo nikoho nedotýká, protože to nejde, svět kde jsme sami se sebou. Růžičkova malba je sebejistá, nesofistikovaná a plná duševní bohatosti. Je také silně racionální a jako taková má jeden výrazný deficit, postrádá plytkost, která zaplavuje soudobou společnost. Je totiž vážná. Ponořit se do Růžičkových obrazů vyžaduje od nás nejen pozornost vizuální ale i duševní a to není vždy úplně snadné. První výstavou Aleše Růžičky byla výstava v roce 1995 v Táboře, od té doby vystavuje samostatně nepřetržitě i se účastní významných souborných přehlídek soudobé malby. K nejvýznamnějším patří jeho účasti na prestižním Zlínském salonu mladých, kde u poutal v roce 2006 svými velkoformátovými malbami cyklu Park. Růžičkův výrazně volný rukopis a formální rysy čisté nekomplikované malby jsou spjaty s obsahovou přesností. Účast na jeneweinovském sympoziu v Kutné Hoře v roce 2008 odstartovala jeho práci na dalším výrazném cyklu Růžičkových maleb, kterým je Hřbitovní kvítí. Cyklus překročil rámec „pouhé“ malby a je hyperbolicky dvourozměrnou oscilací mezi současným volným dílem a funerálním uměním. Malby uschlých honosných kytic na náhrobku nebo u hřbitovní zdi jsou symbolem marnosti a sugestivně evokují pocit ze setkání s rozhraním existence. Květiny a kytice vůbec jsou Růžičkovy symbolem noblesy, čistoty a komunikace nejvyššího řádu bez falše (Parožnatka, 2009; Pouťové růže, 2009; Pouťové růže III, 2010) ať už jim přisuzuje ústřední úlohu v obraze (Brka, 2010; Devět vzpomínek, 2010) nebo je používá jako detailní doplněk širšího výjevu (Holubičky I, 2010). Jiným specifickým tématickým souborem je cyklus Stále živé (2010), navazující na Hřbitovní kvítí. Zahrnu je jak větší růžičkovské formáty tak i řadu menších čtvercových maleb, které vznikaly jako reminiscence okének kolumbárií a pro malby samotné sloužily jako podklad fotografie reálných kompozic dokládající novodobou bizarní hřbitovní estetiku. Najdeme zde vázy s květinami umělými i krepovými, živé i uschlé květy s rodinnými fotografiemi a nejpodivnějšími adoračními předměty zemřelých. Tato osobní pouta se světem mrtvých působí silně a pravdivě, i když jsou leckdy v kombinacích, které by neobstály jinde než tam. Cyklus Stůl z roku 2011 představuje řadu votivních zátiší, která vznikala mimovolně na stole Růžičkova otce v Bechyni. Mezi květinami na kterých jsou zavěšeny rybí měchýře, andělíčci, kraslice nebo vánoční ozdoby, podle probíhajícího ročního období, jsou vystaveny věci připomínající otci jeho syny a jejich činnosti. Kumulace těchto předmětů v jednom místě ve spojení se svícemi a květinovou dekorací vyvolává téměř představu jakýchsi domácích oltáříků. Je jasné, že tento neočekávaný projev ryze osobní vazby upoutal malířův zájem, když předtím vyhledával a zachycoval situace se stejným nábojem a obsahem jinde. Interiorizační Růžičkovy malířské metody se zde projevily v obdobných kvalitách jako v cyklu v obrazech svatebních kytic z jeho vlastní svatby. Květina zde symbolizuje tu jemnou naléhavost pomíjivosti okamžiku spojeného s životním mezníkem. Růžičkova řeč je srozumitelná a univerzální, vsadila nejen na bravurní malbu ale je i psychologická.
Aleš Rezler

Aleš Růžička: Vanitas

osoba   narození
Růžička Aleš   31. 8. 1977    

Aleš Růžička: Vanitas

instituce, obec, adresa
Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory, Kutná Hora (Kutná Hora), Sankturinovský dům, Palackého náměstí 377

Aleš Růžička: Vanitas

osoba   narození
Rezler Aleš   24. 8. 1964    

Aleš Růžička: Vanitas

katalog autorský
  rok vydání   název (podnázev)
  2011   Aleš Růžička: Vanitas
podřazený dokument
  rok vydání   název (podnázev)
  2012/01/12   Vanitas