Wu Yi: Pražské léto

termín: 2013/11/28 - 2014/01/05
instituce: Galerie Václava Špály
typ výstavy: autorská

poznámka:
-
Letní Praha, česká krajina i půvab českých žen očima mimořádného čínského umělce Wu Yi.
Wu Yi - bojovník umění (Výňatek z textu pro katalog vydaný u příležitosti výstavy v Galerii Václava Špály.)
Wu Yi je Číňan. Absolutní malíř – profesionál. Každá historie oboru má ty, kteří posouvají jeho vývoj, mění pravidla, a přitom zachovávají úctu k předkům. Takový je i Wu Yi. Je jedním z nejradikálnějších umělců v čínských dějinách. Píše, maluje tuší a olejem, vytváří keramiku. My, pro Číňany „západní“ lidé, se od něj můžeme učit. Důslednou sebekázní podřizuje své tělo, mysl i osobní život jedinému cíli – malbě a životu s uměním. V lecčems lidském připomíná mocného malíře Václava Boštíka. Však si ho také hned při prvním setkání s jeho malbou zamiloval.
Wu Yi je velejemný, ale důrazný. Je přátelský a vzdělaný. Ovládá umění naslouchat a pronikat k podstatě jevů. Je obdařen vzácným typem humoru, nám Čechům tolik blízkým. Hluboký cit v něm žije v symbióze s analytickým rozumem. A svému malířskému umění dává vše. A přeje všem! A pomáhá!
Malíř Wu Yi mne prostě uchvátil. Je velký člověk, velký malíř. Profesor nástěnné a současné malby na univerzitě CAFA (Central Academy of Moderm Art) v Pekingu, na které předtím vystudoval.
Málokdo ze západních umělců umí malovat tuší na papíře - tradiční čínskou technikou, vyžadující souzvuk myšlení a pohybu. Stejně tak málo Číňanů umí užívat olej či temperu na plátně – tradiční západní techniku. Wu Yi ovládá obojí. Jeho malby mohou být pro české umělce inspirativní, jsou pravdivé a laskavé.
Wu Yi je ztělesněním starého čínského Mistra, jenž ušlechtile mění dějiny tušové malby. Ukazuje, jak vypadal a vypadá čínský vzdělanec, jak jsme ho kdysi poznali třeba ze Zpěvů staré Číny. Ten vzdělanec, u kterého doma vždy najdeme ty „čtyři poklady učencovy pracovny“: štětec, tuš, rýžový papír a kámen na roztírání tuše. Čínští vzdělanci a literáti se při své ambici dosáhnout úřadu a posloužit Podnebesí, svému lidu a vládci od nepaměti cvičili nejen v běžných úředních znalostech, ale i v základech filozofie, etiky a estetiky ve smyslu nikdy nekončícího sebezdokonalování. K tomu mělo sloužit i osvojování uměleckých dovedností, mezi něž patřilo umění kaligrafické, umění hry na citeru qin, umění malířské i literární, čtvero umění čínského lyrismu. K tomu patřilo i umění číst a poslouchat a vidět. Čínský vzdělanec by měl potěšit nejen krásným obrazem, ale i veršem nebo i rozsahem nevelkou kapitolou.
V této knize, věřím, naleznete důkaz, že naše tradiční česká inspirativní představa staré Číny má stále něco do sebe, nerozplynula se ve změti moderních měst s dálnicemi, skleněnými mrakodrapy západních architektů a v tom všem lidském reji, který známe z obrázků moderního Pekingu nebo Šanghaje. Že jsou tu lidé, kteří, jako kdysi náš spisovatel Karel Čapek, nepřestávají hledat člověka, běžného člověka. Je zajímavé, že i žánr, v němž se můj přítel Wu Yi tak nalezl, má mnohé společné právě s Karlem Čapkem, s jeho zápisky z cest. Prý je to stará čínská tradice, kterou nám připomíná stejně básník Su Dongpo z 11. století, autor dvou lyrických básní v próze O cestách k Rudé stěně, jako dramatik a romanopisec Li Yü, stěhovavý bouřlivák 17. století, autor Meditačních rohožek z masa nedávno mistrně přeložených profesorem Oldřichem Králem. Při svých cestách, ať už za úřadem, za odpočinkem či za zábavou, si tito vzdělaní mužové vedli deníky a zaznamenávali ty zdánlivé obyčejnosti – jak se dělá polévka, jak včera pršelo nebo i o voňavém bůčku. Mnohdy jakoby v kontrapunktu používali poetický jazyk, jedno dvě vznešená slůvka, obraz, narážku. A snad právě vnímavost k těmto zdánlivě všedním projevům každodenního života, schopnost pozvednout je do úrovně očí a ducha, je základem jejich lidskosti. Vlastnosti, o niž by měl každý z nás usilovat.
Těší mne, že po tvůrčích pobytech v Německu, Francii a Japonsku je Česká republika čtvrtým místem, které má to štěstí nahlédnout se očima Mistra nejstarší živé kultury světa.
Zdeněk Sklenář, Praha, 10. října 2013, galerievaclavaspaly.cz