Olomoucký okruh - Olomoucká polooficiální výtvarná scéna za normalizace

termín: 2014/12/18 - 2015/02/13
instituce: DOX, Malá věž
typ výstavy: kolektivní

poznámka:
--

„Protisměrné kráčí spolu“ (Hérakleitos)
Kulturní život za normalizace je polyedr ze všech stran nezbadatelný, a tedy jednoznačně nezhodnotitelný, navíc i toto geometrické přirovnání lze zpochybnit prostě amorfností až amébovitostí každého lidského konání – uměleckého jistě obzvlášť. A nejednoznačnost je ještě umocněna zhuštěnými vztahy, které jsou v městě velikosti Olomouce daností…
Vydejme se tedy k předmětu výstavy, polooficiálnímu výtvarnému dění v Olomouci v 70. a 80. letech, nejprve po cestě, na níž lze jistě zabloudit, jež ale obvykle dojde k cíli, po cestě, jež k němu vede v čase.
Pomineme-li římský dotek a věhlasné baroko, vykročíme-li teprve z místa nádechu po 2. světové válce, téměř okamžitě zpozorujeme postupující jev, jejž bychom mohli nazvat ubýváním. Nejprve ubyli židovští a němečtí tvůrci, pro něž, pokud se vůbec dožili konce války, v nových společenskopolitických poměrech ubyl ze slova Olomouc význam domov; ubylo cítění přináležitosti k předválečnému evropskému modernistickému vývoji – i u těch, kdo zde tyto tendence dříve rozvíjeli; ubylo odvahy k svébytnosti. Po krátkém (a v olomouckých podmínkách vlastně jen tři čtyři roky trvajícím) vzletném období 60. let mnoho výrazných osobností prostě ubylo ze země – totiž do exilu.
V roce 1972 nedobrovolně ubyl z katedry výtvarné výchovy a teorie FF UP její vynikající vedoucí Václav Zykmund a do deseti let ubyla z výtvarné mapy celá katedra.
Protože však jen máloco existuje bez svého protikladu – a fenomén ubývání to určitě není – a protože protiklady nemohou existovat jinak než ve vzájemnosti, sledujme po paralelní stezce (lecčím zarostlé), co přibývalo.
Od 50. let to byla tvorba dvou pravověrných modernistů architekta a kreslíře Tomáše Černouška a malíře Slavoje Kovaříka, který později inicioval založení první československé fotografické skupiny DOFO (Dobrá fotografie). Přibývalo reakcí na aktuální evropské směry 50. a 60. let – Radoslav Kutra propojoval informel s figurální a geometricko-abstraktní malbou, v tvorbě Miroslava Šnajdra st., Ivana Theimera a Jana Kratochvíla zaznívaly tóny osobitého pojetí nové figurace… A přes to – možná však i díky tomu, co se začalo dít, když vzešla zima po jaru, začalo přibývat i touhy po nesvázaném tvůrčím výrazu.
Přibylo ovšem i dvacet tisíc okupantů (v Olomouci byla umístěna největší sovětská garnizona u nás), přece však přibylo lidí, kteří byli ochotni stát na svém a nekonformovat se s režimní linií – od solitérů přes katolicky orientované společenství po volné seskupení tvůrců a teoretiků vzešlé z katedry výtvarné výchovy a teorie FF UP; přibyla nová generace.
I ta ovšem měla své členy a kandidáty Svazu českých výtvarných umělců, své výtvarníky registrované při Českém fondu výtvarných umělců – tedy ty, kdož byli za závazek loajality zproštěni nutnosti docházet do nějakého zaměstnání v zemi, která právo na práci učinila povinností býti zaměstnán.
A chtě nechtě byli tito všichni ve stotisícovém městě součástí jednoho výtvarného společenství. Stýkání a potýkání v reáliích normalizace, amébovitý polyedr.
Nastupující generace – a ovšem i ti, kdo zde pozůstali z generace předchozí – nicméně začala pozvolna vystupovat ze stínu těch u moci. Míst, kde se to dálo, bylo samozřejmě více; naše výstava se zaměřuje na dva výstavní prostory vzniklé roku 1968, přičemž nelze opominout roli katedry výtvarné výchovy a teorie FF UP. Všem těmto institucím je společná dvojklanost obsahu a formy. Jakkoli údy povýtce oficiálních institucí, na jejich půdě žily osobnosti a myšlenky značně nezávislé.

Kolem katedry
V čele katedry výtvarné výchovy a teorie Filozofické fakulty Univerzity Palackého stál v letech 1960–1972 Václav Zykmund. Malíř a fotograf se surrealistickými kořeny, spoluzakladatel skupiny Ra, teoretik a vášnivý diskutér neobyčejné šíře znalostí vládl mimořádnou schopností nadchnout své studenty. Do svého vynuceného odchodu roku 1972 stihl ovlivnit ještě mnohé z nastupující generace, výrazný vliv na ně však měli i další pedagogové, za všechny jmenujme malíře Miroslava Štolfu.
Olomouc byla determinována svou velikostí i panujícími politickými poměry, širší programově semknutá výtvarná opozice zde nemohla vzniknout, nicméně studenti a absolventi katedry sdíleli a rozvíjeli některé nezávislé myšlenkové proudy.
Byla to jednak reflexe světa přírody, vnímané na pozadí technické civilizace, jednak reflexe vnitřního světa jedince hledajícího pozitivní (duchovní) východisko z traumatické společenské situace, jejíž zjitřené vnímání podněcovaly zážitky z konce 60. let. Vedle toho se však objevovaly i polohy ironie a grotesky. Tvůrčí i osobní spřízněnost řadí k tomuto volnému společenství i další osobnosti, které sice katedrou neprošly, tvorba jedněch i druhých však v nejedné rovině souzněla.

Jiří Hastík, Pavel Herynek, Jan Jemelka, Petr Jochmann, Inge Kosková, Slavoj Kovařík, Zbyněk Kulvait, Jiří Lindovský, Ondřej Michálek, Alena Nádvorníková, Oskar Přindiš, Václav Stratil, Oldřich Šembera, Miroslav Šnajdr st., Rostislav Valušek, Pavel Zatloukal, Jiří Žlebek




Podloubí
Galerie v podloubí, posléze nazývaná častěji Galerie pod podloubím (GPP), byla vedle brněnské Galerie mladých jedinou oficiální galerií na Moravě, která kontinuálně představovala tvorbu mladých autorů z celého Československa.
Zřizovatelem galerie byl SSM, její progresivní činnost je tedy jedním z paradoxů přísně dozorovaného světa, v němž však přece nic neplatilo absolutně – jenom se nikdy dopředu nevědělo co.
Hlavní zásluhu na založení galerie i uhájení její existence ohrožené v roce 1970 měl Vselovod Soper, rozjezd pravidelného výstavního programu se uskutečnil jen díky nasazení Marcely Škvařilové Korhoňové, tehdy studentky medicíny, s odbornou podporou teoretičky Aleny Nádvorníkové. Fotografickou výstavní linii, z dnešního pohledu mimořádně zajímavou, tvořil Vladimír Birgus.
Na dramaturgii galerie se během 70. let podílely teoretičky umění Alena Nádvorníková, Hana Myslivečková, Olga Badalíková a od roku 1982 Yvonna Boháčová, díky níž se GPP stala významným mimopražským centrem prezentace tzv. polooficiálního či neoficiálního umění. Jedním z jejích významných záměrů bylo postupně představovat olomouckou neoficiální scénu.
O chod i program GPP se starala Rada galerie, jejími členy byli hlavně studenti a pedagogové olomoucké univerzity. Představu dychtivosti po zajímavé mladé tvorbě na straně organizátorů a především publika, představu rozsahu „proočkovanosti“ uměním pomohou dotvořit tyto údaje: celý provoz galerie včetně instalace výstav zajišťovali organizátoři bezplatně a ve svém volném čase, výstavy se střídaly v třítýdenním rytmu (tj. cca 14 do roka) a při otevírací době od 14:00 do 18:00 je denně navštívilo kolem stovky diváků.
Vyvolat si tehdejší vizuální atmosféru nám umožní plakáty GPP v originální grafické úpravě Oldřicha Šembery. Jejich poesie roste z doby vzniku – aniž si zajisté představujeme, že touž kvalitu měla veškerá soudobá produkce.

Miroslav Ambroz, Jan Ambrůz, Petr Babák, Daniel Balabán, Vladimír Birgus, Jaromír Čejka, Jan Činčera, Ladislav Daněk, Jiří David, Daniel Fischer, Vladislav Galgonek, Laco Garaj, Hana Hamplová, Vladimír Havlík, Ivan Hoffman, Martin Hruška, Viktor Hulík, Pavel Humhal, Milivoj Husák, Jaroslav Jebavý, Jan Jemelka, Petr Jochmann, Stanislav Judl, Martin Klimeš, Petr Klimpl, Viktor Kolář, Rostislav Košťál, Miroslav Koupil, Jaroslav Kučera, Alena Kučerová, Zbyněk Kulvait, Petr Kvíčala, Dana Kyndrová, Václav Malina, Milan Maur, Jan Merta, Michal Macků, Miroslav Machotka, František Maršálek, Roman Muselík, Marian Palla, Vojtěch Písařík, Otto Placht, Josef Pokorný, Oskar Přindiš, Petr Sikula, Ľubo Stacho, Václav Stratil, Oldřich Šembera, Jiří Šigut, Miroslav Šnajdr ml., Jindřich Štreit, Michal Tůma, Miroslav Urban, Jiří Valoch, Rostislav Valušek, Magda a Martin Vybíralovi, Milena Valušková, Tomáš Vážan, Jasan Zoubek ad.




Výstavy v divadle
Zřizovatelem Divadla hudby (DH) bylo Okresní kulturní středisko v Olomouci. Výstavní činnost divadla byla, stejně jako jeho hudebně-dramatické pořady, zpočátku spjata s osobností známého zdejšího kulturního organizátora Rudolfa Pogody, v roce 1972 převzal výtvarnou dramaturgii Pavel Herynek a za mimořádné podpory ředitele Pavla Konečného rozvíjel v tomto komorním prostru několik výstavních linií.
Do okruhu jeho zájmu patřily jednak osobnosti české avantgardy, jednak významní pováleční tvůrci, kteří ve stávajících kulturně-politických poměrech měli šanci vystavovat jen zřídka a mimo centrum; stejně jako GPP mělo i DH svou velmi bohatou linii výstav fotografických; díky Aleně Nádvorníkové a Pavlu Konečnému se tu uskutečnilo několik celostátně ojedinělých seznámení s art brut; stabilní místo měla prezentace aktuální tvorby olomouckých autorů. Konala se zde kolektivní Olomuciana ’78, jedno z prvních zdejších nonkonformních vystoupení za normalizace, po dvě desetiletí se tu realizovala řada akcí na hranici režimní akceptovatelnosti, jako cyklus přednášek „Z olomouckých ateliérů“ a mnohé jiné.

Václav Boštík, Cyril Bouda, Albín Brunovský, Miloš Cvach, Josef Čapek, Rudolf Fila, Emil Filla, Mikuláš Galanda, František Gross, Štěpán Grygar, Otto Gutfreund, Dalibor Chatrný, Václav Chochola, Miroslav Hák, Bohdan Holomíček, Jiří Hůla, Jan Jemelka, Jana Jemelková, Jiří John, Eva Kmentová, Miloš Koreček, Jaroslav Kořán, Inge Kosková, Jan Kubíček, Františka Kudelová, Taras Kuščynskyj, Otakar Lenhart, Jiří Lindovský, Kamil Lhoták, Cecílie Marková, Ondřej Michálek, Vladimír Mirvald, Daisy Mrázková, Jiří Načeradský, Alena Nádvorníková, Jiří Nepasický, Ladislav Novák, Leonid Ochrymčuk, Květa Pacovská, Ivo Přeček, Michal Ranný, Vilém Reichmann, Pavel Rudolf, Miroslav Střelec, Josef Sudek, Jitka Svobodová, Miloš Šejn, Oldřich Šembera, Adriena Šimotová, Miroslav Šnajdr st., Jindřich Štreit, František Tichý, Václav Vokolek, Anna Zemánková, Ladislav Zívr, Václav Zykmund ad.

Ladislav Daněk, Lucie Rohanová
prosinec 2014