Nedokončený příběh Soupisový projekt Archeologické komise České akademie věd a umění 1894-1945

termín: 2014/11/12
instituce: Window gallery ÚDU
typ výstavy: nevýtvarná

poznámka:

I. okno
Soupisový projekt Archeologické komise České akademie věd a umění
1894–1945
V závěru 19. století se v českém prostředí výrazně zintenzivnil všeobecný zájem o domácí historické památky a současně i snaha po jejich odborném, za jinými evropskými zeměmi nezaostávajícím, studiu. Bezesporu právě s tímto úmyslem navrhl prezident a zakladatel České akademie pro vědy, slovesnost a umění, známý mecenáš Josef Hlávka, založení nové komise této instituce, která se jimi měla zabývat. Tuto tzv. Archeologickou komisi tvořily tři sekce – prehistorická, historická (myšleno spíše uměleckohistorická) a národopisná. Za nejdůležitější úkol nové instituce byla od počátku považována realizace Soupisu památek v českých zemích. Jeho přípravy byly zahájeny v roce 1894 s cílem nejprve zmapovat České království, tedy v dané době 93 politických okresů, kterým měly odpovídat samostatné svazky.

Rozhodující podíl na koncepci a rozvoji celé edice měla tehdejší domácí česká a posléze i českoněmecká uměleckohistorická obec, z níž se rekrutovala i většina autorů. Vzhledem k velmi omezenému počtu erudovaných odborníků a časové náročnosti celé edice však bylo od počátku vítáno i zapojení autodidaktů, především lokálních historiků, archivářů, architektů, ale i učitelů. Přes kolísavou úroveň jednotlivých svazků, způsobenou především vysokým podílem laiků mezi autory, se akademická topografická edice již v prvních letech zařadila mezi tehdejší evropskou špičku literatury tohoto typu. Současně byla všeobecně považována za nejúspěšnější vydavatelský podnik celé Akademie.

II. okno
Redakční praxe
Každý svazek Soupisu zpracovával v abecedním pořádku movité i nemovité památky jednotlivých lokalit. Heslo se skládalo z názvu obce, seznamu použité literatury a pramenů, prehistorického vývoje a popisu jednotlivých památek od hradeb přes kostely, kaple, fary, hrady, zámky až po samostatně stojící sochy, boží muka apod. Pořadí vydávání jednotlivých svazků nebylo pevně stanoveno. Záleželo na iniciativě autorů, kteří se ke zpracování přihlásili. Především v prvním období projektu, do počátku první světové války, byl počet autorských nabídek stále relativně vysoký, a to i přesto, že se jednalo o finančně značně nevýhodnou činnost. Pro většinu autorů však práce na Soupisech představovala spíše nadšeně plněnou vlasteneckou povinnost, protože památky byly považovány za jeden z nejcennějších majetků národa.
Práce každého autora začínala poznáním historie daného regionu, jeho obcí i jednotlivých památek na základě písemných pramenů a literatury. Popis objektů v terénu probíhal především letě, protože většinu cest bylo nutné vykonat pěšky (případně na kole, později motocyklu). Délka přípravy jednotlivých rukopisů byla velmi individuální (od 1 roku až po desetiletí), závisela na časových někdy i zdravotních, možnostech autora, jeho zkušenostech a samozřejmě i na územním rozsahu regionu a významu jeho památek.


III. okno
Kresby a plány
Nezbytnou součástí každého svazku byla obrazová dokumentace, které měla být již od počátku věnována zvláštní pozornost. Při vzniku projektu na ní bylo nahlíženo mimo jiné jako na inspiraci pro tvůrčí umělce. U významnějších staveb byl nezbytností jejich půdorys, často ale také příčné a podélné řezy. V kresbách byly zachyceny předměty, či detaily staveb a mobiliáře, které by nebyly na fotografii dobře čitelné. Jejich výběr prováděl autor, který většinou také doporučil schopného kreslíře – obvykle místního architekta či stavitele. Pokud autor prošel kreslířským školením, zpracovával plány a kresby sám. Originály byly pak zaslány Archeologické komisi, kde musely projít schválením technického redaktora, který také určil ve spolupráci s autorem konečnou velikost tiskařského štočku. Dodnes jsou na některých plánech a kresbách patrné poznámky k jejich kvalitě a způsobu reprodukce. Jako techničtí redaktoři Archeologické komise působili architekti Jan Koula (1855–1919) a později Josef Fanta (1856–1954). Během první republiky většinou odpovídal za grafickou přípravu svazků známý Štencův grafický kabinet. Nejen díky kvalitní obrazové příloze, ale i zajímavé typografické úpravě jsou dnes všechny vydané svazky považovány za bibliofilské tisky.

IV. okno
Fotografie
Druhou část obrazové dokumentace každé publikace tvořily fotografie. Většinou je podle autorových instrukcí, a často i za jeho asistence, připravovali regionální fotografické ateliéry. Hotové snímky podobně jako plány a kresby schvaloval technický redaktor. On také zřejmě rozhodoval o retuších, které měly odstranit rušivé elementy – svícen před oltářem, postavy, či automobil před kostelem. Archeologická komise si ze získané obrazové dokumentace budovala vlastní archiv, který využívala mimo jiné při vydávání své tiskové platformy, časopisu Památky archeologické. V roce 1924 tento cenný soubor předala Státnímu fotoměřickému ústavu, kde se stal základem tzv. Památkového archivu. V rámci něj, kolem roku 1960, přešel do tehdejšího Ústavu pro teorii a dějiny umění Československé akademie věd, u jehož nástupce, Ústavu dějin umění AV ČR, je uložen dodnes.

V. okno
Soupis památek a epigrafika
Historické nápisy jsou rozptýleny v obrovském množství často obtížně dostupných objektů. Jejich nadregionální studium je tedy do velké míry závislé na zpřístupnění v literatuře. Ideálním řešením by bylo plošné pokrytí moderními epigrafickými katalogy, které ovšem i v zemích s největší epigrafickou tradicí pokrývají pouze zlomek nápisového bohatství. Je proto nutné využívat i literaturu jiných historických disciplín, která s nápisy lépe či hůře pracuje. Zvláštní postavení mají uměleckohistorické topografie, které z principu věci hromadně zpracovávají nositele nápisů, tj. památky, na nichž jsou nápisy provedeny (např. náhrobní památky, zvony a další). Největším svodem údajů k českým nápisům je právě Soupis památek historických a uměleckých v království českém (v Čechách, v Republice československé), který, na rozdíl od jiných velkých evropských topografií, věnuje nápisům pozornost relativně systematicky. Limity ovšem spočívají v neúplnosti a v kolísavé kvalitě přepisu textů a také v problematičnosti zachycení formální stránky nápisů. Velkou hodnotou Soupisu jsou naopak reprodukce „objektivních“ kontaktních tuhových obtahů (frotáží), které byly provedeny u části zachycených nápisů.