František Tichý
typ výstavy: autorská
místo konání: Dům U Kamenného zvonu
termín: 2002/11/20 - 2003/03/02
poznámka:
zahájení 19.11.2002 v 17.00
-
Dílo malíře, kreslíře, grafika, ilustrátora a divadelního výtvarníka Františka Tichého (25. března 1896 - 7. října 1961 v Praze) bylo obdivováno již za jeho života a patří do zlatého fondu českého moderního umění. Protože nebylo již dlouho v Praze představeno ve všech složkách a v celé své šíři, je současná výstava koncipována jako přehlídka zahrnující kromě volné tvorby také velmi působivou a kvalitní sekci knižní tvorby, dále ukázky plakátů, šperků a práci pro divadlo, které se Tichý věnoval již od svých počátků.
První část výstavy, rozsahem nevelká, reprezentuje období před Paříží a předvede ukázky portrétů, zátiší a první doteky se světem cirkusu a kejklířů, nichž malíř hledá vlastní, osobitý výraz, ale stále ještě naráží na technické obtíže, zejména v oblasti malby. Přesto se v některých pracech již začíná projevovat lehkost, kreslířská virtuozita a osobitá nota.
Pařížské období (1930 - 1935) je vrcholem Tichého tvorby. V Paříži získal Tichý technickou jistotu (vliv Seuratův, Redonův a starých mistrů - zejména rokokové malby). Zde zformuloval všechny své hlavní námětové okruhy - býčí zápasy, ulice, zákoutí a střechy Paříže, svět cirkusu i pouličních a hospodských kejklířů i portréty blízkých. A samozřejmě zátiší, která chápal jako jednu ze základních malířských úloh. Na výstavě jsou ukázky všech hlavních témat této doby. Je na nich vidět, že Paříž a vůbec zážitek Francie, její kultury a krajiny, byly základním kamenem Tichého malířského dozrání a největší inspirací jeho velmi osobní cesty.
Třetí oddíl výstavy zahrnuje práce od návratu v roce 1935 do roku 1945, které intenzivně a úspěšně rozvíjejí zkušenosti přivezené z Francie. Tematicky přistupují k již jmenovaným ještě náměty z Nového zákona, commedie dell'arte, Dona Quijota a Paganiniho. V tomto období se také umělec začíná soustavně věnovat grafice. Suverénní znalost výtvarných technik umožnila Tichému bez obtíží přecházet z jedné do druhé a velmi neortodoxně je spojovat. Vždy však ve službě vlastnímu tvůrčímu záměru. Byla to doba velkého pracovního vzepětí a největších úspěchů. Korunovalo ji jmenování profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.
To otevírá závěrečnou část výstavy, kde pokračují všechna Tichého témata, ale přibývá ilustraci a drobných příležitostných grafik. Vůbec podíl grafické tvorby v Tichého díle s věkem vzrůstá. V této etapě byl zbaven pedagogického místa (1951) a jeho dílo bylo označeno za formalistické. Přes obecně tradované mínění, že závěrečná etapa znamená v jistém smyslu pokles kvality, se pro výstavu podařilo najít řadu prací, které ukazují, že ve šťastných tvůrčích okamžicích dokázal Tichý až do konce života vytvářet mistrovská díla. V této době také vytvořil své nejvýznamnější jevištní realizace (Aida, Petruška v Národním divadle 1948).
František Tichý byl pozoruhodným solitéerem našeho výtvarného umění. Vědomě navazoval na klasické umění v důrazu na dokonalé řemeslo, dával je však do služby velmi současné a osobité výpovědi. Svět cirkusu a svět divadla zobrazovaný tak často v umělcově díle je zároveň podobenstvím o podstatě umělecké tvorby. Chápal ji jako vrcholný okamžik, v jehož zářivé lehkosti nesmí být vidět usilovná práce, která k němu vedla.
Podařilo se shromáždit rozsáhlý soubor ukazující většinu slavných Tichého prací a zachycující důležité momenty jeho tvorby. Výstava se mohla uskutečnit díky spolupráci řady galerií, které zapůjčily Tichého díla ze svých fondů. Jsou to především Národní galerie v Praze, Galerie moderního umění v Roudnici, Galerie Benedikta Rejta v Lounech a Muzeum umění Olomouc. Také další galerie a řada soukromých sbírek přispěly zápůjčkami k co nejúplnější prezentaci autora.
citováno 3.9.2005 z URL