Sláva Sobotovičová: Reverb
typ výstavy: autorská
místo konání: Centrum pro současné umění Futura
termín: 2018/10/02 - 2018/11/25
poznámka:
Výstava Slávy Sobotovičové Reverb bere svůj název z hudebního efektu, který simuluje částečně pohlcení a odrazení zvuku v uzavřeném prostoru, tedy ozvěnu a dozvuk. Reverb nicméně není jen umělý, ale je naopak součástí většiny zvuků, které slyšíme. Název je zde možno brát i jako určitou metaforu k pojmenování mechanismu reakcí, odpovídání mezi Sobotovičové zpěvem a vybraným hudebním kontextem, tak jako mezi zvukem a galerijním prostorem, kdy zvuk prostor zaplňuje, ovládá a vymezuje.
Výstavu tvoří dominantní zvuková instalace v rámci které Sobotovičová vmíchala, vkolážovala vlastní zpěv do jiného hudebního pokladu, a tři celky byly poté smíchány do uceleného osmi minutového setu. Text zpěvu Sobotovičové je zároveň další koláží z dalších textů písní. Setkání tak probíhá na úrovni harmonie, rytmu a melodie, na úrovni jednotlivých žánrů jako je folklór, pop, klasika nebo avantgarda, na úrovni rozdílných časovostí i obsahů textů v rámci symbolických i asociativních propojení. Propozice Sobotovičové jsou zároveň kritické, poukazují na genderové a rasové hierarchie a stereotypy, ale zároveň i na emancipační, revoltující potenciál, který s sebou hudba jako kulturní fenomén i v samotné zvukové složce nese.
Zvuk je do prostoru galerie zasazen pomocí sochařské instalace jakýchsi balkónů, které odkazují na cantoria - zpěvácké galerie pro kostelní sbory. Sobotovičová však i je pojala v estetice mash-upů, míchání zdánlivě nesourodých prvků. Křiklavé látky, kýčovité doplňky, etno, imitace i pseudo klasické vzory někdy odkazují k dynamické světelné estetice zvukových systémů přebujelosti domácích kutilských tuningových reproduktorů a zesilovačů, kontra kulturám a obecně opět k přechodům mezi populárním a vysokým uměním.
Výstavu doplňují čtyři na mobilních telefonech vystavená videa, která v rámci stejných postupů doplňují zvukovou složku o vizuální, někdy původní, někdy vytvořenou.
Zpěv však není primárně racionálně analytický, ale emocionální, působí bezprostředně jelikož rozvibrovává tělesnot. Důležitá je zde tak také pozice interpreta, jako tělesné prožití daného materiálu, které je současně intimní i performativní, ale neprobíhá na bázi reflexe, ale na bázi uskutečnění, zvnitřnění. I zde tak reverb může sloužit jako metafora mezi interpretem a materiálem, kdy se interpret stává určitým médiem, spíše než aktivním, zcela intencionálním, aktérem, definící, v jaké pojímáme moderní individualitu.
Michal Novotný
