Ludmila Seefried Matějková: Na pokraji / On Edge
typ výstavy: autorská
místo konání: Brno Gallery CZ
termín: 2014/02/20 - 2014/03/28
poznámka:
Ludmila Seefried Matějková patří k umělcům, kteří svůj výtvarný program po většinu života rozvíjeli za hranicemi domoviny, konkrétně v sousedním Německu. Sem náleží i několik osobností z okruhu pražských Konfrontací – Jan Koblasa, Jiří Valenta, Antonín Málek, Čestmír a Eva Janoškovi, z Klubu konkretistů Rudolf Valenta, Jiří Hilmar či do Holandska odcestovaný Tomáš Rajlich, z umělců usazených ve Vídni zejména Zbyněk Sekal a Otakar Slavík, a řada dalších. Jejich práce se po léta odvíjela mimo zorné pole teoretiků působících v Československu a za jistě nesnadných okolností se pozvolna integrovala do zahraniční scény. K rehabilitaci jejich tvorby docházelo po roce 1989, kdy vedle přehlídek zaměřených na výtvarné snahy několika předchozích desetiletí, začaly vznikat autorské retrospektivy umělců narozených ve 20. a 30. letech 20. století. Kromě představitelů neoficiálního proudu začaly představovat právě tvorbu umělců z emigrace.
Dílo Ludmily Seefried Matějkové zde dosud připomnělo několik výstav. V roce 1992 výstava v prostoru Staré radnice Domu umění města Brna, v pražském Mánesu, v Mariánských Lázních, v roce 2003 rozsáhlá přehlídka v Uměleckém centru Univerzity Palackého v Olomouci, ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti, Diecézním muzeu v Plzni, a menší výstava v roce 2011 v Českém centru v Praze koncipovaná jako konfrontace s fotografickou tvorbou Zuzany Richter. Tyto přehlídky se staly důležitým počátkem reflexe Matějkové tvorby v Čechách, která zde kromě textů z pera Anděly Horové a Vlastimila Tetivy zatím nebyla adekvátně odborně zpracována. Oproti tomu v Německu je Matějková vnímaná jako důležitá představitelka realistického proudu, který má v tamním prostředí silnou tradici. V Berlíně, kde umělkyně od roku 1967 působí, vytvořila několik výrazných realizací ve volném prostoru: objekt „Justice“ na budově trestního soudu, sochu „Dvojník admirál“ ve čtvrti Kreuzberg, objekt „Stroj-policie", ve čtvrti Spandau nebo kašnu „Tanec na vulkánu“ ve čtvrti Wedding, a další. Její tvorba se často objevuje na skupinových i samostatných výstavách v Německu, Rakousku, Itálii, velké Británii, Polsku a Dánsku.
Ludmila Seefried Matějková patří ke generaci umělců narozených na sklonku 30. let, jejichž dětství provázely hrůzy války a krátce na to zrůdnosti poúnorových událostí a stalinistických 50. let. Tyto vyhrocené situace přirozeně zanechaly stopy ve formování mladého talentu a jeho výtvarné citlivosti. Vyvlastnění majetku v rodném Heřmanově Městci a nucené přestěhování do Mariánských Lázní spolu s dalšími projevy lidské zlovůle se dodnes promítají do Matějkové umělecké výpovědi, která na jedné straně zahrnuje motivy přímého násilí a bolesti, a na straně druhé svět lidské duše s jeho tichými dramaty, jako je vykořenění, sebetrýzeň, apatie, vyprázdnění, samota či ztráta sebeúcty, nebo naopak stav hlubokých niterných prožitků jako je zpytování, sebeuvědomění a kontemplace.
Po maturitě na Výtvarné škole v sochařském ateliéru Marie Uchytilové v roce 1956 úspěšně složila přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze, z politických důvodů však nebyla přijata. Prošla kamenickou praxí a v období politického uvolnění a blížícího se pražského jara získala stipendium ke studiu na Vysoké škole výtvarných umění v západním Berlíně. Studium ukončila v roce 1972 a vzhledem k tomu, že v Berlíně našla životního partnera, do Československa se již nevrátila.
V počátcích své tvorby se snažila uchopit skutečnost abstraktní formou, v čemž ji podporovalo zaměření sochařského ateliéru J. H. Lonase. Vznikaly sádrové plastiky transponující viděnou skutečnost do souboru geometrizovaných forem antropomorfního nebo zoomorfního charakteru či motivů ze světa rostlin, které představují důležitý milník Matějkové výtvarné cesty. V nich si autorka ověřila možnosti a limity abstrahování a stylizace tvaru, a problematiku budování kompozice. Brzy poté Matějková směřovala ke stále realističtějšímu jazyku, jak sama říká ke kritickému realismu. Její sochy vycházející z běžné reality jsou transformovanými portréty často konkrétních lidí z autorčina života nebo z berlínských ulic. Každá má svůj příběh a osud, který umělkyně interpretuje vlastním výtvarným jazykem.
Matějková se po celý život vyjadřuje v řadě materiálů: v polyesteru, sádře, pálené hlíně, dřevu a mramoru. V období 70. let převládal zejména polyester, kam patří plastiky Na pokraji (1976-77) a Hana (1974-75). Jemnost a ucelenost polyesteru umožnily docílit nuance detailu a hladkost lidského těla, ale zejména navodit stav ztišení a vnoření se do vnitřních světů obou bytostí, sedících tu jaksi nepatřičně. V následných desetiletích vznikaly četné sochařské práce, které výtvarnou řečí odkazují k tisícileté tradici výtvarného umění. Čteme v nich výrazovost egyptského či řeckého umění, renesančních bust či čistotu klasicismu, které lze vnímat jako autorčin respekt k dějinám civilizace, jejím odkazům ale i pokoru k plynutí času. Času lidskému, pozemskému, jehož kratičký úsek tu máme vymezen, a nekonečnému časoprostoru vesmíru. V Matějkové díle se drama jedince (cyklus Potraty, Homo homini lupus, Vzpomínka na krásu) stává dramatem lidského bytí obecně, a historická událost (Séme nenávisti, Neslyšené výkřiky) osudem konkrétního člověka. Proto je výtvarně i tematicky rozsáhlé dílo Ludmily Seefried Matějkové ve výsledku ucelenou výpovědí. Výpovědí o člověku a jeho duchovním světě, o existenci hodnot a řádů, které jej přesahují; výpovědí o každém z nás.
Ilona Víchová
