Adéla Matasová: Meziprostory / Interspaces

termín: 2005/09/15 - 2005/10/27
instituce: Galerie Montanelli - výstavní prostor
typ výstavy: autorská

poznámka:
Adéla Matasová se od počátku zabývá prostorovými vztahy a jejich proměnlivostí v čase, danou obecně platnými zákonitostmi i náhodnými procesy, působícími na celkový stav přírody i technické civilizace. Jednotlivá období její tvorby na sebe zřetelně navazují, i když jde o složitý vývoj, do něhož se promítá dnešní mnohoznačné chápání světa. Někdy až nepřehledná rozmanitost způsobů vnímání skutečnosti skýtá umělcům nekonečnou řadu často velmi odlišných řešení. Adéla Matasová má vyhraněný smysl pro řád, který však není dán předem stanovenými pravidly, ale přirozeným vývojem, určeným neustálým vyvažováním poměrů sil a energií. Přitom jí zbývá prostor pro bohatou imaginaci, jejíž hranice však jasně vymezuje. Pro její projev je příznačné, že vychází z hodnot přinášených a ověřovaných avantgardními umělci minulých generací. Přitom jejich nesporného přínosu samozřejmě využívá v souladu se svou dobou, jejíž charakter dokáže vyjádřit stále osobitějším a odvážnějším způsobem. Nebojí se riskovat a volit dosud neověřené postupy. Ke svým experimentům nachází odpovídající výrazové prostředky často spojené se současnými nesmírně složitými technologiemi.
Adéla Matasová ráda pracuje v logických návaznostech, v nichž se přirozeně rozvíjí tok jejích myšlenek. V nových projektech reaguje na proměny našeho prostředí a přitom navazuje na dřívější zkušenost. V minulosti volila tvárné materiály, v nichž bylo možné zanechat stopu gesta či okamžiku, takže se ve výsledném řešení vlastně zastavil čas. Zachytila určitou fázi procesu, akčním způsobem zaznamenala narušení hmoty. Šlo vlastně o posouvání, vrásnění, prorážení, pronikání či prorůstání jednotlivých vrstev. Do její práce se od počátku promítá pokora před přírodním děním, před monumentalitou a neuchopitelností vesmíru, jehož jsme nedílnou součástí. Brzy začala chápat prostor jako fenomén, ať už šlo o interiéry nebo přírodní prostředí. Její projev se samozřejmě postupně mění, ale jde o dlouhodobý proces usměrňovaný nejrůznějšími vlivy souvisejícími s vývojem techniky i konceptuálního myšlení. Působí na něj pořád výraznější prostupování různých oblastí umění (ať už jde o fotografii, film, videoart, computerové technologie) a jejich stále užší sepětí s přírodními vědami. V osmdesátých letech ovládaly monumentálně cítěné objekty dané prostředí a jejich vztah k němu byl vlastně neměnný. Šlo o konstrukce sestavené z rytmicky řazených prvků. Nejprve se v nich uplatňovala papírová hmota a dřevo, které vůči sobě stály v protikladu. Dřevo tvořilo geometrickou síť, papírovina křehké prvky vycházející z organických tvarů. Tak se vlastně propojil odkaz informelu a neokonstruktivismu. Projekty byly stále přesněji připravené pro předem vybraný prostor.
Později se v tvorbě Adély Matasové začaly prosazovat instalace, citlivě spoluurčující charakter prostředí s jeho svébytnou historií a pamětí. Do něj tak vstupují nové prvky, které s ním na jednu stranu souznějí a na druhou stranu ho svým způsobem narušují. Na hradbách hradu Klenová vznikla interaktivní instalace, pro niž je důležitý pohyb železných prutů, který může vyvolávat směr a síla větru nebo dotek diváků. Někdy se prostředí odráží v zrcadlových plochách objektů, umístěných ve volné krajině, například na mořském pobřeží. Vždy záleží na proměnách denní doby, na intenzitě a úhlu slunečních paprsků. Mohou se zrcadlit také diváci, kteří se tak mimoděk stávají součástí environmentů.
Adéla Matasové vytváří také imaginární projekty, v nichž brilantní kresbou navozují situace, které se rodí v jejích představách a jejichž uskutečnění není v dané chvíli či situaci technicky možné. To je ostatně charakteristické pro tvorbu mnoha představitelů land .- artu, na jehož okraji se Adéla Matasová pohybuje. Jedním z důležitých předělů v jejím vývoji se stala instalace uskutečněná ve ztemnělém sále Staroměstské radnice. Tehdy umělkyně použila zrcadlové objekty jako součást světelného obrazu, jehož iluminace dotvářela celkovou atmosféru prostředí. Od nich se odvinuly světelné obrazy vystavené v Mánesu (2000) a později v Muzeu současného umění v Denveru. Pod elastickou látkou napnutou na rámech těchto kinetických objektů se pohybovaly body, vytvářející světelnou kresbu ovlivněnou ultrafialovým zářením.
Koncepce výstavy v Galerii Montanelli navazuje na instalaci ve Špálově galerii (2001), ve které se propojily exaktně a technicistně působící objekty s imaginárními krajinami, vzniklými manipulací s fotografiemi. V nich se zobrazuje přesvědčení Adély Matasové, že příroda musí být zachována pro další generace, že s ní musíme zacházet co nejšetrněji. Do její tvorby se promítá touha po poznání přírodních zákonitostí a pochopení vědeckých objevů, bez nichž řada umělců v dnešní době vůbec nemůže ve své práci pokračovat.
Na současné výstavě se představuje objekt s malými čtvercovými zrcadlovými ploškami, které se pohybují a odrážejí okolní svět. Jejich pohyb ovládá hrot skrytý pod elastickou blánou, na níž jsou zrcátka připevněna. Hrot je řízen počítačovým programem vycházejícím z řad náhodných čísel, který lze různě měnit. Zařízení nepartně nadzvedává a tím i naklání jednotlivá zrcátka. Okolí se tak odráží zkresleně a v každém okamžiku odlišně. Také diváci se zrcadlí a mohou sledovat proměnu své fiktivní podoby. Neustále se tím posouvá a natáčí jakási iluzorní mozaika. Nápad se zrcadly se zrodil již na bienále Doteky na Klenové. Tehdy nechala Adéla Matasová procházet architekturou trám s plochami z leštěné oceli, který vytvářel jakýsi meziprostor.
Součástí tohoto objektu je computerový obraz, který na obrazovce zakresluje pohyb mechanismu. Nekonečně se tak prolínají dvě linie, které postupně obrazovku zaplňují. Celý proces vytváří jakýsi odlišný vnitřní pohled, zatímco objekt sám odráží jen vnější skutečnost. Jeden hrot se posouvá na základě počítačového programu, druhý znázorňuje mechanický pohyb na objektu. Elektronické zařízení je interaktivní a reaguje na diváka, přičemž každým novým pohybem vznikne jiná kompozice. Odchodem návštěvníka se obraz zruší a proces opět začíná.
Druhou výraznou dominantu výstavy tvoří objekt vycházející z ekologické myšlenky nového využití technických prvků. Je složen z elektronických součástek upevněných na destičkách s tištěnými spoji. V mezerách prorůstají drátky elastickou blánou. Zároveň se v něm využívá elektronického pohybu a objekt se aktivizuje příchodem diváka. Jde vlastně o recyklaci technického materiálu, v němž se skrývají zdroje energie stejně jako v přírodě, v níž se tkáně neustále obnovují.
V tvorbě Adély Matasové šlo nejdříve o procesy vzniklé například haptickými zásahy nebo působením vnějších vlivů. Později převládl mechanický pohyb a nakonec počítačové programy a fotografie. V posledních letech jsou instalace objektů stále častěji interaktivní. Citlivě, někdy až skoro neznatelně reagují na přítomnost diváků.
Jiří Machalický