Zápalka - kabaret

místo vzniku: Olomouc (Olomouc)

poznámka:
Zápalka - kabaret
Od divadla poezie k poetickému kabaretu
V první polovině šedesátých let se hlásily k hnutí malých jevištních forem desítky amatérských souborů. Vznikaly živelně, podníceny touhou vyjádřit pocity jedné generace. Vycházely ze zárodečné formy text-appealů,, která stála u zrodu celého hnutí a reprezentovala originální způsob autorské prezentace vlastních textů prolínáním čteného vyprávěného, domýšleného a rozehrávaného slova s fragmenty improvizovaného hereckého jednání. Principy text-appealu v sobě obsahovaly základní rysy příznačné pro divadelní pohyb šedesátých let (autorství, komunikativnost, prezentaci osobního názoru) a staly se východiskem poetiky pro počáteční vlnu malých kabaretních scén a divadel poezie, zakládaných na přelomu padesátých a šedesátých let.
Specifickou skupinu v tomto hnutí představovala studentská divadla. Mnohá z nich svou úrovní autorskou i interpretační přesáhla průměr, přesto byla většinou odsouzena k zániku již při své genezi, protože existence studentských divadel je vždy dána náhodným setkáním lidí se stejnými zájmy a cítěním a končí s přibývajícími studijními povinnostmi či v lepším případě s absolutoriem jednotlivých členů. Tyto soubory jsou už svou povahou nutně generační, jejich estetické názory vždy vyjadřují snahu po změně, jsou spontánní a nebojí se experimentů. V hnutí malých divadel hrály významnou roli - jejich aktéři se koncem šedesátých let objevili kolem divadel vznikajících v poslední vlně profesionalizace malých scén (Divadlo Husa na provázku, Studio Y, nebo počátkem let sedmdesátých - Divadlo na okraji, HaDivadlo) a výrazně zasáhli i do následného vývoje tradičního, tzv. kamenného divadla (jako profesionální herci, dramaturgové, režiséři).
Studentské scény šedesátých let - jak středoškolské (olomoucké HEJ RUP nebo karlovarská Kapsa či pražské učňovské Inklemo), tak vysokoškolské (Studio X v Brně či Divadélko pod okapem v Ostravě) - byly ve své poetice formovány stejnými rysy jako ostatní malá divadla: potřebou sdělit svůj názor, tendencí povýšit text na základ jevištní inspirace, silným hudebním cítěním. V polaritě hnutí malých divadel se hlásily k jednomu ze dvou výrazněji se diferencujících proudů, představovaných v obecné rovině i vývojem pražských inspirativních scén - Divadla Na zábradlí a Semaforu:
- ke kabaretnímu typu divadla (vyrůstá z text-appealů, spojuje literární a hudební prvky jako rovnocenné složky vyjádření, postupně přerůstá k satirickému kabaretu, k revuální montáži nebo muzikálu),
- k divadlům poezie (inspirativně také vycházejí z text-appealů, rozvíjejí tradice meziválečné avantgardy a dospívají od pouhého recitačního pásma k poetickým montážím, k inscenované poezii, k jevištní metafoře vyjádřené slovem, hudbou, pohybem).

ZÁPALKA-KABARET

Zápalka-kabaret, divadélko Univerzity Palackého, patří k souborům, které náhle vzplanuly, oslnily a vzápětí zhasly. Zcela v duchu svého jména, běžně zkracovaného na Zápalka. K jeho krátké, ale přesto velmi úspěšné existenci přispělo několik šťastných náhod - atmosféra počátku šedesátých let, kulturně i společensky nadějná a přející změnám, univerzita s tehdejšími osobnostmi Jiřího Opelíka, Jiřího Skaličky, Jiřího Stýskala, divadelní aktivita dramaturga a režiséra Jiřího Flíčka, který počátkem šedesátých let působil v činohře Státního divadla Oldřicha Stibora. V neposlední řadě i setkání studentů, kteří počátkem šedesátých let studovali na olomoucké univerzitě bohemistiku a výtvarné obory.
Založení Zápalky předcházely příležitostné akce spojené s inspirativním prostředím olomoucké univerzity. V dubnu 1962 se konalo ve filmovém sále Filozofické fakulty autorské čtení, tzv. „večer zelenáčů“, na němž se představila skupina posluchačů Katedry bohemistiky FF UP a výtvarných oborů. Mezi autory recitovaných veršů byli Alena Bretšnajdrová, Miloš Kuraš, Jiří Němec, Rudolf Saitz, Bohumil Smrčka, Vítězslav Švalbach a Jan Vargulič. Pořad s úvodním slovem jeho „garanta“ - v té době odborného asistenta dr. Jiřího Skaličky - se setkal s velkým ohlasem, o čemž svědčí i rozhlasový sestřih vysílaný ostravskou stanicí 2. října 1962 (natočil ho čerstvý absolvent FF UP Zdeněk Milt) a vzápětí připravený druhý autorský pořad, natáčený Krátkým filmem Praha (režisér Pavel Kaňka).
Večery zelenáčů, vzniklé spíše náhodně, svedly dohromady několik rodících se osobností - literárních, publicistických i výtvarných - a byly nepochybně jedním z podnětů k založení divadla, tvořily však jen zlomek aktivity příštích členů souboru. Inspirativním momentem byly příležitostné pořady, připravené studenty v prostorách univerzity. Bohumil Smrčka například realizoval pásmo sestavené z veršů Apollinaira a Majakovského, s interprety Bohuslavem Matyášem a Janou Ovčáčkovou. Pořad, ovlivněný postupy dadaismu a surrealismu, pracující nejen se slovem, ale i s rekvizitou a světelnými efekty (např. originálně využitý přístroj na výrobu indukční elektřiny), znamenal pro trojici studentů důležité ověření dramaturgických i interpretačních ambicí. V rámci uměnovědné konference Václavkova Olomouc v roce 1963 připravili studenti večer sestavený z básnických i prozaických textů satirických autorů 19. a 20. století nazvaný Václavkova kniha satir, který sestavil Jiří Skalička a režijně nastudoval divadelní profesionál Jiří Flíček. Stejný režisér se podílel i na recitačně hudebním večeru Fantastická symfonie s interprety Janou Ovčáčkovou a členem olomoucké činohry Oldřichem Vlčkem (z díla V. Nezvala a H. Berlioze připravil Bohuslav Matyáš, návrh scény Bohumil Smrčka - uvedeno na Václavkově Olomouci 28. 3. 1963). Právě setkání s Flíčkem označuje Bohuslav Matyáš za osudové, za počátek zrodu Zápalky:
„Spřátelili jsme se, shodli se v názorech na poezii a na možnosti a způsoby jejího traktování, poté i v názorech a pocitech životních, jakož i v přesvědčení, že bychom divadlo poezie dokázali dělat přinejmenším jinak než bylo do té doby v Olomouci zvykem.“
Do té doby roztříštěné úsilí jednotlivých studentských týmů a skupin vyústilo do založení univerzitního divadla Zápalka-kabaret, jehož organizačním vedoucím se stal Bohuslav Matyáš.
Do historie malých divadel a povědomí veřejnosti vstoupila Zápalka 26. dubna 1963 svou první inscenací Čistý oheň. Nezvyklá noční hodina premiéry (začínalo se ve 23:00) i překvapivě rezonující interpretace sovětské poezie signalizovaly, že se objevil soubor provokativně narušující jak dramaturgické zvyklosti, tak dosavadní pravidla „recitování“a divadelních i společenských konvencí. Na přípravě první premiéry se podílel dramaturgicky a režijně Jiří Flíček, interpretačně Bohuslav Matyáš Bohumil Smrčka a přizvaná Jana Ovčáčková, úspěšná účastnice Wolkrových Prostějovů.
Čistý oheň byl pořad sestavený z veršů Jevgenije Jevtušenka a Andreje Vozněsenského, autorů tzv. nové sovětské vlny, jejichž tvorba měla na počátku šedesátých let příchuť něčeho zakázaného, nežádoucího, přijímaného ve vlastní zemi s krajními rozpaky či dokonce s odmítáním. Verše tehdejších „východních beatniků“ byly natolik blízké a srozumitelné pocitům českých teenagerů šedesátých let, jako by byly jejich vlastní životní reakcí. Pro tu chvíli promlouvali svými básněmi právě tak, jak jsme cítili a chtěli vyslovit my sami za sebe.“ Verše obou autorů byly v literárním kontextu revolucí, vyslovovaly za mladou generaci odpor ke konzervatismu, k dogmatům, k pokrytecké obhajobě chyb a přehmatů předchozí generace.
Scénář Čistého ohně se rodil v atmosféře pravidelných setkání v olomoucké kavárně Opera (v té době označované za centrum olomouckých divadelníků), kam Jiří Flíček nosil překlady básní, vystřihované z novin (vybíralo se z nejnovější sbírky Vozněsenského Parabola, vydané 1962). Na premiéře Čistého ohně se sešlo převážně studentské publikum, které bylo postupně vtahováno do atmosféry výrazně stylizovaného představení. Scénické řešení malého jeviště v propůjčeném sále Městského stavebního podniku bylo dílem Vítězslava Švalbacha, který umístil nad účinkující tři velké čtvercové rámy, po krajích s portréty obou básníků, uprostřed s bílou plochou „narušenou“ rudým čtvercem - symbolem čistého ohně. „Pod nimi tři ošoupané bedýnky, skoro jako na zeleninu, tři maškarní masky a roztřepané prvomájové hurámávátko - rekvizity k veršům výbušné satiry a sebeironie“. V takto vymezeném prostředí zazníval zcela přirozeně Monolog beatniků, autenticky působily básně jako Kytara, Moskevská nákladní nádraží, Stalinovi dědici, Odbočka v rytmu rock n-rollu a další. Jednotlivé předěly mezi verši vyplňoval AB dixieland (složený hlavně z olomouckých mediků) improvizacemi v jazzovém rytmu, které akcentovaly spřízněnost generace básníků, interpretů i posluchačů s hudebním cítěním doby.
Při pokusu o rekonstrukci představení můžeme inscenaci označit za divadlo poezie v jeho zárodečné podobě - s funkčním propojením slova a hudby, světla a tmy, hlasu a výrazu do nezvykle jednoduchého, významově i emocionálně působivého tvaru. Režisér Jiří Flíček - pod pseudonymem Z. A. Pálka - nezapřel divadelní cítění, prosazované ne rekvizitami nebo akčními efekty, ale naopak přísnou stylizací, vytvořením prostoru pro vnímání autentičnosti generační výpovědi, smyslem pro jevištní metaforu, jejímž základem se stal symbol ohně - jeho očistné, spalující a probouzející síly. Představení začínalo tmou, do níž se ozvaly první tóny a potom škrtnutí zápalky. Plamínek osvětloval na okamžik - než zapálil cigaretu - tváře tří recitátorů na jevišti. Všechno se dělo v rytmu tiše znějící hudby: „Do rytmu dixielandu krouží z hluboké noci tři velké kruhy, opisované žhnoucími cigaretami. Přesně tak, jak to máme nazkoušeno režisérem Z. A. Pálkou - Jiřím Flíčkem. Pak najíždí reflektor a jdou první verše. Po nich znovu dixieland. Kouříme a do hudby se mezi sebou bavíme. I to bylo nazkoušeno. ´Fajn´, říká mi Smrčka, rytmicky pokyvuje na souhlas hlavou a spokojeně se šklebí na několik prvních kuřáků v hledišti, co si zapálili s námi. To - nebylo nazkoušeno. Pochopili jsme najednou, že to zaplaťpánbůh nemohlo dopadnout jinak... Chápeme v tom okamžiku snad všichni v sále jako jeden, že v hledišti i na jevišti jsme to pořád jenom my a zase jenom my.“
Objevnost, kvalita a divácky nesmírně vstřícné přijetí představení můžeme hledat jednak v nezvykle uvolněné, autentické atmosféře, jednak ve výrazné a kultivované interpretaci veršů (Jana Ovčáčková), myšlenkově přesné intonaci (Bohuslav Matyáš) i v osobitém hlasovém projevu (Bohumil Smrčka). Z tehdejších tiskových ohlasů je zřejmé, že Zápalka zvítězila u publika zaujetím pro pravdu, zdůrazněním osobní zodpovědnosti, odmítnutím iluzí a sentimentu a osvobozujícím optimismem. „Trochu závidím těm mladým, a aby nebylo mýlky: ne jenom ta léta, ale atmosféru, smělost a páteř“, napsal o představení Zdeněk Kokta. Právě svým výrazem, který směřoval k bezprostřední reflexi doby, byl Čistý oheň vnímán tvůrci i diváky jako prostor k vyjádření občanského postoje. Nešlo o to, dělat umění. Šlo o myšlenkové divadlo zaměřené proti totalitě, proti nadiktovanému režimu ... divadlo jako výraz nesouhlasu s oficiální politikou.
Čistý oheň se v podání Zápalky dočkal pětadvaceti repríz. K těm prvním patřilo úspěšné vystoupení na Wolkrově Prostějově (27. června 1963), kde soubor získal cenu za objevný přístup a interpretaci sovětské poezie. Řada repríz se uskutečnila v Olomouci, ale také v Boskovicích, Uničově. Jedním z posledních bylo představení v pražském Divadle Na zábradlí a posléze, na téže scéně, představení v rámci přehlídky amatérských divadel malých jevištních forem. Kritika, reflektující tuto událost, mluvila v souvislosti s olomouckým kolektivem o nápaditém spojení poezie s jazzem, o interpretaci ve stylu amerických beatniků, ocenila optimismus a bezprostřednost projevu, vytkla však začínajícímu souboru i některé chyby - dlouhé hudební předěly nebo výrazové postupy, které nevycházely z metaforické roviny básní. Reflexe v Literárních novinách označila Čistý oheň za představení, které „nenese stopy provinciálnosti“, a soubor se tak, během několika týdnů, které uplynuly od dubnové premiéry, zařadil mezi přední amatérské malé scény.
I když se svým prvním pořadem přihlásila Zápalka jednoznačně k linii divadel poezie, přesto je v souvislosti s druhým titulem adekvátnější její označení za poetický kabaret. V pořadu Aneb cirkus Zelená husa se spojila poetická výpověď s kabaretní hravostí, a aby nebylo pochyb, objevilo se označení „kabaretní“ zdůrazněné jak v názvu divadla, tak v podtitulu nové premiéry:
„Zápalka kabaret, divadélko UP uvádí PoetickoHUDEBNÍ kabaretní MINIATURU s TRHAvinami“.
Druhým pořadem se Zápalka přiblížila k formě kabaretní montáže, k uvolněnému prolnutí textu s hudbou, k různorodosti tematických okruhů, kterým je ve významové interpretaci společný osobní postoj a jasné názorové stanovisko. I tentokrát šlo Zápalce o dialog, ne však o přímočaře vyjádřený satirický a kritický postoj či text-appealově atakující civilnost projevu, ale spíš o dosažení vnitřního dialogu, nabízejícího více významových spojení a rovin. Druhý titul znamenal v krátké historii souboru také krok, směřující jednoznačně od prezentace poezie k hledání „jevištního ekvivalentu poezie“ ve smyslu divadelně dynamičtější formy.
Premiéra 31. října 1963 přilákala početné publikum, kterému Zápalka nabídla nápaditě rozehranou montáž z veršů klasiků i moderních českých a světových autorů (Gałczyński, Čapek, Dürrenmatt, Holub, Forbáth, Růžička, Laub, Róžewicz, Hanzlík, Ilf, vedle toho i tvorba „domácích“- Flíčka). Ke kabaretu se představení hlásilo nejen formou montáže, ale i úvodní písní Z mého života, převzatou od Suchého a Šlitra. Základní odlišnost od Čistého ohně byla v jevištním rozehrání drobných hereckých akcí, v uvolnění a zdivadelnění formy, která stylizací kostýmů i nalíčením odkazovala k poetické klauniádě. Společný ovšem zůstal smysl této divadelní aktivity - generačně cítěná nutnost sdělení, odmítnutí uměle vytvořených estetických konvencí, manifestiční protest proti falešnému moralizování a „usměrňování“ generací otců, proti zinstitucionalizování života. Jednoduchý programový text k představení obsahuje rozsáhlou pasáž ve stylu nesmlouvavého generačního prohlášení:
ANEB
Proč zrovna ´aneb´?
Proč zrovna ´proč´?
Proč chce každý předem na všechno odpověď, když si může nakonec
odpovědět sám. To ovšem bolí. Proto vznikly odpovědné instituce.
Aby převzaly bolest za tebe, za mě, za nás (?). Bolet to však
nepřestalo: ani tebe, ani mě, ani nás(!).
Denně jsi obklopován tolika odpovídajícími za tebe, za mě, za nás(?),
že už zkrátka není čas na to, aby se jeden setkal se svou vlastní
odpovědností. Příklad: NARODÍŠ SE. Jsi za to odpovědný?
Nemůžeš si vybrat ani dobu (květen, červen, zkrátka nějaký příjemný měsíc), do které se máš narodit, ani rodiče (pokud možno dobrého původu), kterým se máš narodit, ani byt, do něhož by ses chtěl narodit. Holt objektivní realita, co naděláš! Cirkus se začíná, ještě jsi na něj neměl ani vliv. A sotva se ozveš z naprosté nezkušenosti, cirkus pokračuje:
TO SE NEDĚLÁ!
Takhle to vždycky bylo a takhle to bude!
NEJÍ SE RUKAMA,
JÍ SE ZUBY A JÍCNEM
Jisté orgány nejsou na hraní!
MOHL BYS MÍT ROZUM!
Za Rakouska se stávkovalo.
Umění je zbraň. Zbraň je nebezpečná.
Holt objektivní realita, které vždy předcházela nějaká příčina.
Příklad: VIZ VÝŠE! (Narodíš se.) A po příčině následovalo:
VIZ VÝŠE! (Objektivní realita.) A po následku příčiny následuje
´aneb´. Příklad: Lze se smiřovat aneb se nelze smiřovat. S čím?
VIZ VÝŠE!

V Aneb cirkus Zelená husa zvolila Zápalka poezii jako zbraň, ovšem útočnost veršů se přesunula do roviny satirické a komediální. Základním východiskem jevištní poetiky se stala hravost, jevištní obraznost, nadsázka. V tanečně pohybové interpretaci veršů, scének a aforismů se za spoluúčinkování Dixielandu AB představili dosavadní členové Zápalky Jana Ovčáčková, Bohumil Smrčka, Bohuslav Matyáš, dále Milan Pohorský, Jana Hýbnerová a taneční pár Ema Vysloužilová - L. Vyvial. V četných ohlasech na pořad Aneb cirkus Zelená husa byla oceněna působivá dramaturgie, dokonalé využití principu montáže, vysoko bylo hodnoceno bravurní propojení aforismů, básní, satirických povídek, písniček a jazzové hudby, kritika upozornila na nápaditou stylizaci i suverenitu hereckého projevu, zejména u dvojice Smrčka - Matyáš, která v postavách ředitele a klauna dodávala inscenaci atmosféru cirkusové improvizace a komediální recese. Někteří z recenzentů označili zvolenou výrazovou polohu za „vesele útočný styl“ (Milan Blahynka), jiní se zmiňují o „nemilosrdném útoku humorem a místy recesí“ (Dušan Kubálek), shodli se však na tom, že Zápalka svou druhou premiérou překročila průměrnou úroveň malých divadel v regionálních podmínkách a prokázala schopnost tvorby s pevnou názorovou koncepcí a profesionalitou jevištního výrazu: „Daleko převažujícím dojmem představení zůstává komplex obsahově i formálně dokonalých vkladů myšlenkových inspirací, progresivnosti a stylové čistoty, vymykající se měřítkům profesionálních pokusů běžného průměru.“
Obdobně jako u Čistého ohně bylo nejvíce oceňováno hledačství, odvaha překračovat dosavadní zvyklost a osvědčené formy ve smyslu „zápalkovského rozsvěcování“: „Podle CIRKUSU ZELENÉ HUSY bych řekl, že program rozsvěcování pokračuje, ale že kromě toho poznali (členové souboru - pozn.T. L.), že zápalka se dá také zalomit v zámku. A zvoní a zvoní, vyrušují z mátožných snů, z letargie, ze zvyku a myšlenkové a citové lenosti. Provokují nejlepším možným způsobem: bezohledným studentským veselím i vážnou opravdovostí, která je druhou stranou mince.“
V obou inscenacích bylo akcentováno především významové vyznění, jejich žánrová odlišnost je znakem hledání, provázejícího většinu malých divadel v první polovině šedesátých let. Po stylově čistém, promyšleném a kompozičně celistvém divadle poezie v Čistém ohni nabídla Zápalka odlehčenou a hravou kabaretní montáž, dramaturgicky různorodou, s výraznou divadelností projevu a důrazem na jevištní metaforu. Opuštění jednoduše stylizované interpretace znamenalo pro členy Zápalky vyšší nároky na herecký projev. Při srovnání, umožněném realizací obou pořadů v jediném večeru v rámci hostování v Divadle Na zábradlí zaznamenáme v recenzích zmínku o rozdílnosti v kvalitě provedení, i když „myšlenka čistého a očišťujícího ohně, který by pomáhal spalovat všechno to staré a překážející,“ je pro oba tituly společná. Je zřejmé, že druhé inscenaci chyběla větší stylová jednota a že se v interpretační nevyrovnanosti projevil i nedostatek divadelních zkušeností. Mnohem výrazněji se však tentokrát prosadil moment autentičnosti kabaretního žánru, jak dokazuje mimo jiné i rozhlasová nahrávka z představení, zařazená v ostravském pořadu Šest kabaretů a jedna Radionka. Do konce roku 1963 měl pořad Aneb cirkus Zelená husa patnáct repríz, v roce1964 přibyla další desítka. Mezi nimi se na přední místo řadí vzpomínané představení v Divadle Na zábradlí (22. a 23. února 1964) a účast v pražské přehlídce divadel malých jevištních forem (19. května 1964), kde Zápalka reprezentovala tehdejší vrcholnou podobu amatérského divadla poezie v jedné řadě s litvínovským Docela malým divadlem (spojeným s osobností dramaturga a recitátora Miroslava Kováříka) a Vašinkovým Tak zvaným divadlem poezie (uvedlo pořad z obdobného inspiračního zdroje, nazvaný Zelená husa). V první polovině roku vystupovala Zápalka s oběma pořady ještě na dalších místech - např. v Brně (24. a 25. března 1964), v Prostějově, Ostravě, Opavě, samostatně byl titul Aneb cirkus Zelená husa zařazen do programu konference Václavkova Olomouc (27. - 28. dubna 1964).

POETIKA ZÁPALKY
Pouhé dvě inscenace, realizované v rozmezí několika měsíců, nestačily k tomu, aby se v nich vytvořila jednoznačná a určující poetika souboru. Typ studentského divadla a příležitostný charakter vzniku i tvorby Zápalky přispěly ke krátké existenci souboru, který dokázal využít metaforičnosti a mnohovýznamovosti jazyka k osobité divadelní výpovědi odpovídající pocitům jedné generace. Do historie divadelního dění v šedesátých letech přispěl objevným uvedením poezie „východních beatniků“ a osobitě pojatou kabaretní montáží s prvky poetické klauniády. Patřil k souborům, které se výrazně podílely na posunu a změně interpretační tradice v divadlech poezie.
Hlavním interpretačním východiskem byla pro členy souboru rovina studentské recese a smyslem jejich aktivity chuť si hrát. Stejně jako v případě ostatních malých divadel, zejména těch, která stála na počátku celého hnutí (Divadlo Na zábradlí, Semafor), platí i pro Zápalku, že zvolený jevištní tvar se stal podstatnou součástí významového sdělením. Od apelativnosti a adresnosti poezie dospěl k objevení jevištní metaforičnosti a stylizace, která umocňovala význam poezie. Čistým ohněm otevřela Zápalka aktuální téma a šokující způsob prezentace vyjadřoval jasně názorové postoje - nekonvenčnost, nekompromisnost, adresnost. Princip inscenační jednoduchosti, významová otevřenost a bezprostřední komunikativnost jevištního tvaru vytvořily základ jevištní poetiky, kterou pořadem Aneb cirkus Zelená husa soubor dál rozvíjel. V žánrovém a výrazovém posunu dospěl ke kabaretní montáži naplněné komediální nadsázkou, hereckým partnerstvím, pohybovou uvolněností, písničkami. Nestačilo už zaplnění prostoru hlasem a civilní interpretací poezie, ve větší míře bylo využito dynamické herecké akce, výtvarné stylizace kostýmů, nečekaného využití rekvizit a líčení. Z jeviště nezaznívala jen generačně laděná výzva, ale i osobitá divadelní inspirace - hravá, plná studentské recese a neoficiálnosti. Pořad Aneb cirkus Zelená husa se i přes divadelnost použitých postupů stal pro Zápalku jakýmsi „ne-divadlem“ ve smyslu zveřejnění hry na divadlo, která je prostředkem i způsobem vyjádření pravdy o sobě a o světě kolem.
V olomouckém divadelním kontextu naplňovala Zápalka model komunikativního divadla, tvořícího bezprostředně v kontaktu se svým publikem. Na představeních se prostor hlediště a jeviště propojoval - atmosférou, slovem, hudbou, věkem, mírou vzdělání, modelem hodnot, cítěním reality. Pocit společného setkání byl v případě Zápalky a jejích diváků pro obě strany dominantní a vedle jednotlivých představeních se naplňoval i v další aktivitě, jíž se Zápalka přiřadila k desítkám tehdejších souborů - v pořádání pravidelných text-appealů. První se uskutečnil 30. listopadu 1963 pod názvem Text-APEL (odlišným psaním druhého slova zdůraznili aktéři odstup od text-appealů v Redutě a vlastní chápání útočnosti a autorské originality programů) a zazněly na něm ukázky z původní tvorby členů souboru. Ve skutečnosti tedy nešlo o nic jiného, než o navázání na „večery zelenáčů“, kterými prehistorie Zápalky začínala v roce 1962. Zápalka zůstala u tradičního nočního setkání (na začátky v 23,00 si už studentské i nestudentské publikum zvyklo), inspirovaného novodobou tradicí pražské Reduty, Akord-klubu a ještě starších pořadů v kavárně Vltava. V programové skladbě „zápalkovských Text-APELŮ“ se střídalo mluvené slovo, hudba a výtvarná složka. Interpreti byli zároveň autory povídek, veršů, aforismů i tvůrci kreslených vtipů a karikatur, na nichž se vedle Bohumila Smrčky podílejí Jiří Flíček, Alena Bretšnajdrová, Miloš Kuraš, Vítězslav Švalbach. Kresby, aforismy, verše měly často charakter útočné recese a vtipných bonmotů. Iniciativu Zápalky zaznamenaly i Divadelní noviny: „Studenti, členové i nečlenové Zápalky, četli své literární pokusy.Úroveň byla různá, atmosféra báječná.“ V duchu prvotních text-appealů si Zápalka na svá noční posezení zvala i hosty - prvním byl S+HQ, který právě hostoval v Olomouci, o necelých čtrnáct dní později (10.12.1963) divadelní soubor Fonograf z Opavy, který uvedl poetický pořad Signál času.
V souvislosti s aktivitami Zápalky si nemůžeme nevšimnout specifičnosti, která se sice naplno projevila právě v těchto napůl improvizovaných pořadech, je však příznačná i pro oba inscenované poetické tituly a pro prezentaci souboru na veřejnosti vůbec. Jde o fenomén literárního, divadelního a výtvarného propojení v autorské i interpretační podobě. Nejprůkaznějším dokladem tohoto propojení jsou drobné tiskoviny, vydávané k jednotlivým pořadům. Autoři je využívali nejen k základním informacím o titulu, ale také k prezentaci dramaturgického názoru a k vlastní reflexi zvoleného tématu. V programu k Čistému ohni byl prostý výčet básní uzavřen výrokem Andreje Vozněsenského o generační odpovědnosti za vyslovení pravdy o vývoji ve stalinské éře: „Chtěl bych psát tak, abych za každý verš mohl položit život. Psát každý řádek, jako by to byl řádek poslední. Máme velkou odpovědnost. Nejen vůči sobě, ale i vůči obrovskému posluchačstvu, které nám důvěřuje. (Vozněsenskij o sobě a sovětské poezii, Kulturní tvorba 1963.)“
K pořadu Aneb cirkus Zelená husa vydala Zápalka osmistránkovou skládačku, kde vedle oznámení jmen tvůrců, interpretovaných autorů a účinkujících byly uvedeny i citace z několika recenzí na předešlý pořad a obecnější úvaha režiséra Jiřího Flíčka o potřebě vlastní odpovědnosti a nesmiřitelnosti s některými nezvratnými „pravdami“. Program k Text-APELU sice pouze „oznamoval“ na obyčejném balícím papíru, místo, termín konání a kdo se na večeru podílí, vsunuty však byly i dva lístky příloh s Kurašovými a Švalbachovými verši a aforismy. Originalita literárního a výtvarného stylu dávala textům podobu vtipné grafické zkratky za níž se skrývalo písmeno Z:
tak já vám teda povím

proč
protože
to všechno v i d í t e
s k r z

O klíčovou
Z dírku

/Miloš Kuraš/
Snad by nebylo nutné věnovat zmíněným příležitostným tiskovinám tolik pozornosti, kdyby nebyly jedním z mála písemných autentických dokladů o činnosti Zápalky a kdyby zároveň nepropojovaly tuto divadelní aktivitu s vydáváním kulturně-politického časopisu FLP revue, která se dočkala celorepublikového ohlasu. Počítáme-li čas nezbytný k přípravě prvního čísla FLP revue, které vyšlo v lednu 1964, a bereme-li v úvahu fakt, že se jedná o období pořádání Text-APELŮ i častých repríz obou nastudovaných titulů, a navíc skutečnost, že polovinu redakce zastupovali dosavadní členové či tvůrci Zápalky (Smrčka, Matyáš, Švalbach), pak lze chápat časopis jako kontinuální pokračování tvůrčích ambicí členů Zápalky. FLP revue můžeme označit za generační časopis, tvořený úzkou skupinou lidí, orientovaných na nově se prosazující linii společenského myšlení a stojící v opozici k zavedeným a propagovaným hodnotám a formám. Tento rys byl příznačný nejen pro Zápalku a FLP revue, ale pro tvůrčí aktivity generace šedesátých let vůbec. Určujícími znaky byly neformálnost, kritičnost, přímočarost a otevřenost postojů, cit pro satiru, smysl pro recesi, neuznávání oficiálních autorit, hledání vlastních hodnot, útočnost a provokativnost, která směřovala k odhalení základních nedostatků společenského systému. Potřeba živého kontaktu, která stála u zrodu souboru, se díky podílu na FLP revue dostala do roviny publicisticky otevřeného apelu. Svou roli zde sehrálo zřejmě i vnímání jistých proměn v kontextu hnutí malých jevištních forem, které postupně ztrácelo svou kritickou pohotovost a věnovalo se více vnější formě. V polovině šedesátých let se dokonce otevřeně mluví o krizi malých scén: „Satira se stala jakousi samozřejmostí. Kritizujeme jevy, ale zapomněli jsme, že jevy jsou pouze důsledek.“ Vývoj, který dokumentovaly opět nejdříve pražské scény (Divadlo Na zábradlí s příchodem Jana Grossmana v roce 1963 mění dramaturgii i inscenační styl a stává se divadlem analyzujícím příčiny společenských jevů), zasáhl i amatérské soubory.
Rok 1964 byl pro Zápalku rokem největších úspěchů a uznání, ale i rokem, kdy Zápalka dohasíná. Oheň, který vzplál prudce, intenzivně a spontánně, stejně rychle zhasl. Odeznívání společenské energie, která probudila na konci padesátých let k životu hnutí malých divadel, postupné profilování členů divadla v oblasti literární a výtvarné - to jsou faktory, které přispěly k bezbolestnému přechodu souboru od divadelní komunikace k práci redakční a publicistické. K zániku souboru přispěl i odchod režiséra Jiřího Flíčka, který v sezoně 1964/65 nastoupil jako dramaturg do Satirického divadla Večerní Brno, postupné rozptýlení aktivit kolektivu v souvislosti se studijními povinnostmi (někteří z členů absolvují), ale i s dalším okruhem zájmu, jež na „zápalkovskou tradici“ úzce navazuje. Ve stejném období se totiž podařilo prosadit dlouhodobé snahy vysokoškoláků o získání prostor pro vlastní klub. Po nezbytných úpravách dosavadních skladů podniku RaJ (ve Švédské ulici), vzniklo centrum studentského kulturního života v Olomouci - Vysokoškolský klub, v povědomí olomoucké veřejnosti známý po další desetiletí jako Študáč. Tady pokračovala text-appealová tradice Zápalky autorskými večery a pořady s hosty jako byli Miroslav Horníček, Hana Hegerová, Ladislav Fialka, Josef Škvorecký, Pavel Bošek nebo Otomar Krejča, Jan Tříska, Marie Tomášová.
Inscenace olomoucké Zápalky byly ve své době příležitostí k vyslovení názoru určité generační skupiny. Nabídly prostor k dialogu, který však - jak ukázal další vývoj - nebyl neomezený. Limity byly dány jak časově vymezenou činností studentského kolektivu, pro nějž byla divadelní forma jen jednou z možností prezentace názorů, tak širší zájmovou orientací jednotlivých tvůrčích osobností. V období poloviny šedesátých let přispěla i existence Zápalky, (v olomouckém kontextu působící souběžně s autorským kabaretem SKUMAFKA a satirickým divadlem RADIONKAbaret) k razantní proměně kulturní atmosféry a prosazení poetiky malých scén, které zůstanou fenoménem doby.

ŘEKL O ZÁPALCE …

Bohuslav Matyáš, jeden ze zakladatelů souboru

Jak byste charakterizoval po letech význam svého působení v Zápalce – co pro vás osobně znamenalo, čím vás obohatilo…?
Musím dodat: po „strašných“ čtyřiceti letech. A lehčí otázku pro mne nemáte? - Zápalka. To jsme v mladickém zápalu škrtli o krabičku, zápalka vzplála, chvíli zahořela, nedlouho, dohořela a zhasla. Přírodní zákon. Věděli jsme, že to tak bude, absolventi fakulty dostali umístěnky, tehdy povinné, a rozutekli se po republice do svých nadekretovaných působišť. Jako každá mládež měli jsme na všechno kolem sebe svůj názor a toužili ho vyslovit, možná uplatnit. A ambice, ty jsme taky měli. Jako mládež obvykle mívá. Přišli jsme do Olomouce na filozofickou fakultu každý z jiného „balíkova“ a každý jsme se po svém začali i mimo vlastní vyučovací proces nějak realizovat. Jana Ovčáčková (obor bohemistika – výtvarná výchova) byla chvíli ve Skumafce a především významnou členkou recitačního souboru Rudolfa Pogody Štafeta. Já tam byl chvíli taky. Smrčku (bohemistika – výtvarná výchova) tenhle konzervativní způsob jevištní prezentace poezie nezajímal vůbec, ten byl o krok dál a stvořil Večer hrůzy, ze kterého statného Láďu Werkmanna, nyní známého olomouckého restaurátora (např. sv. Trojice), vynesli na chodbu, protože omdlel (což ovšem narežírováno nebylo). Nebo večer Wolkrových balad, kde maják v Baladě o námořníkovi představoval můstek pro tenisového rozhodčího, a v posluchárně, v níž se produkce konala, bylo vedle univ. prof. Oldřicha Králíka ještě několik málo zájemců. Nebo Večer Apollinaira, půvabný mnoha nápady, leč omezený příliš amatérskými možnostmi účinkujících. Tam jsem Smrčkovi dělal inspicienta, a nebýt toho, tož to asi nedohráli dodnes. – Já sám jsem jel po druhé koleji a připravil jsem večer k jakémusi výročí Boženy Němcové, potom večer Fantastické symfonie s Berliozovou hudbou a Nezvalovými verši v podání Jany Ovčáčkové a tehdejšího člena činohry olomouckého divadla Oldy Vlčka (dnes člen ND Praha). Protože několik kolegů „básnilo“, dal jsem z jejich veršů dohromady večer s názvem Komu se nelení, tomu se zelení, nějak jsem to zdramaturgoval, opsal a „zrežíroval“ a autoři Alena Bretšnajdrová (nyní dr. A. Nádvorníková), zmíněný už Bohouš Smrčka (dej mu pánbů věčnou slávu), dnes úspěšný výtvarník olomoucký Vladimír Ženožička a brněnský Vítězslav Švalbach či londýnský spisovatel a publicista Benjamin Kuras (tehdy Miloš Kuraš) měli svůj první veřejný křest.
A tady kdesi o nás zakopl (nebo my o něj?) Jiří Flíček, nedlouho dramaturg činohry olomouckého divadla. Byl o něco starší, byl už zkušený divadelník (což byla pro další vývoj našich věcí výhra). Řekl bych, že hledal pro sebe osobní a mimodivadelní platformu. Ne docela se dokázal ztotožnit s olomouckým souborem Radka Hlavsy, režiséra Spilky a Pavla Dostála Skumafka (Skupina malých forem kabaretu), zkoušel to, ale nějak to nadvakrát nedopadlo. Pak byl tehdy ještě v Olomouci profesionální RADION KABARET (nebo taky Radionka baret), to byli herci činohry a vůdčí osobností tam byl režisér Karel Pokorný. Co vím, i tam se o něco Flíček pokoušel, ale vedle Pokorného byl druhým kohoutem na smetišti. Jednoduše: Flek (tak jsme mu potom říkali) chtěl svůj soubor a já jsem mu ho dal (pyšně si myslím) dohromady. Získal jsem pro tu věc Ovčáčkovou a Smrčku a byl Čistý oheň. Byl úspěšný a Flek připravil kabaretní montáž Aneb cirkus Zelená husa. Byla rovněž úspěšná. Při přípravách a při zkouškách byla demokracie a všichni mohli mluvit do všeho. Poslední slovo měl Flíček, ve věcech organizačních jsem to byl já jakožto, dnes bychom řekli, produkce. Krom toho, že jsem byl taky vždy v jedné z hlavních rolí na jevišti.
Tož to byl význam mého působení v Zápalce, jak jste se ptala. Aniž bych si chtěl příliš klepat na rameno, domnívám se neskromně, že beze mne by Zápalka byla velmi těžko. Ale především by nebyla bez Jiřího Flíčka, z logiky věci vyplývá, že ani bez Jany, Bohouše, Víti, muzikantů a řady jiných, protože při té frekvenci představení, které jsme měli, to bez dalších spolupracovníků (Vavrda, Kuraš, Koller, Hankus, Krušina, Vaculková aj.) prostě nebylo možné.
Pak je tu další vaše otázka: co pro mne osobně působení v Zápalce znamenalo a čím mne obohatilo. – Tak především mne obohatilo některými problémy při studiích, ale to dnes už není podstatné. Mám-li být opravdu stručný: úžasnými přátelstvími. Se Smrčkou jsme byli jako bratři, při naprosto rozdílné fyziognomii si nás lidi pletli, myslím na něj skoro denně, protože mám od něho tři pěkné obrázky na zdi. Smrčka byl silná a velmi talentovaná osobnost. - Pak dodnes skvělá kamarádka, pěkná a chytrá a vynikající recitátorka s podmanivým hlasem Jana Ovčáčková-Zikmundová, být s ní na jevišti byl vždycky zážitek, především proto, že věděla, o čem ty básničky jsou, a dovedla to sdělit. Léta jsme později spolu pracovali v rádiu nebo při namlouvání komentářů k filmům předních amatérských tvůrců. Pravé přátelství mezi ženou a mužem prý není možné. Tvrdím opak, Jana patří k mým nejlepším celoživotním přátelům.
A Jiří Flíček - to byly moji univerzitěty, ty hodiny, co jsme spolu denně prodebatovali, znamenají, že vím něco o dramaturgii, o režii a o divadle vůbec, ale hlavně: Flek byl u mne významným spolutvůrcem toho, čemu se říká světonázor, prostě postoje ke světu, pomohl mi seřadit základní hodnoty do dalšího života. Měl jsem v tomto smyslu štěstí ještě na další přátele a jejich nemalé podněty, ale Flíček je pro mne nezapomenutelný. Také profesně jsem zkušenosti získané u Flíčka uplatnil: pracoval jsem později jako speaker a hlasatel v rozhlase, jako rozhlasový, novinový a časopisecký redaktor, korektor, organizoval jsem odborné semináře a redigoval sborníky – všude a vždycky za tím někde v základech byla i Zápalka a Flíček.

Jak se na zrodu a existenci Zápalky podepsala atmosféra šedesátých let, hlavně v kontextu Olomouce a olomoucké univerzity?
Přišel jsem na fakultu v roce 1960. Tehdy jsem to vnímal asi jen okrajově, ale fakt je, že v šedesátých letech se celková kulturně politická atmosféra postupně uvolňovala. I v Olomouci. Činohra hrála Kunderovy Majitele klíčů a Topolův Konec masopustu v režii Otomara Krejči, byla tu už vzpomenutá Skumafka, soubor, který - co vím - vznikl vlastně ze zadání okresního výboru KSČ okresnímu domu osvěty, aby se mladá generace veřejně vyjadřovala k tehdejším problémům. Po dlouhých letech bylo povoleno studentské majáles a mělo obrovský úspěch. Rektorem UP byl prof. Metelka, v akademických funkcích na FF UP byli Daňhelka, Skalička, Václavík, no, ve straně museli být všichni, to jinak absolutně nešlo, ale byli to liberálové, vzdělanci, neváhám říct osvícenci. Z pozdějšího stranického pohledu pravicoví oportunisté, na což pak většinou dojeli. Studentským aktivitám doslova fandili. Z nejvyšších univerzitních míst vyšel v roce 1964 podnět k tomu, aby Univerzita Palackého vydávala svůj časopis. Vedení dal rektor Metelka do rukou dvou mladých asistentů, býv. rozhlasového redaktora dr. Lubomíra Smiřického a bohemisty a literáta dr. Josefa Galíka. Co čert nechtěl, zase se do toho namontovala naše stará známá sebranka a byli jsme tam zase jako navybíraní: Smrčka, Švalbach, publikovali Kuraš, Hůla, Kraus, Flíček, Skalička, Štěrbová, Opelík, Justl, Pištora, Škvorecký, Havel, Holub, Vyskočil, Suchý a vím já, kdo ještě. Uvolněnější atmosféra byla, ale zase ne až tolik. Proděkan Jiří Skalička byl pověřen jakýmsi patronátem nad univerzitním časopisem FLP revue a měl na KV KSČ v Ostravě (o OV KSČ v Olomouci nemluvě) pořád co žehlit. Zápalka i FLP revue byly pod stálým dohledem tzv. HSTD (Hlavní správa tiskového dohledu) a měli jste vidět, co vyváděli, když jsme nechali péčí spřátelených hochů v Moravských tiskařských závodech vytisknout třeba číslo s bílými místy tam, co materiály neprošly cenzurou. Taky nemohu nevzpomenout našeho úhlavního „přítele Frantu“ Zatloukala ze Státní bezpečnosti - StB. Otravoval na fakultě, na kolejích i u mne doma na privátě. Podrobnosti na požádání vysvětlím. – Venkoncem: jisté uvolnění ano, bez něho by nebyla ani Zápalka, ani FLP revue, ani Studentský klub a mnoho dalšího, čím vysokoškoláci žili. Ale zas ne až tolik volnosti, stále tu bylo bdělé oko HSTD, StB a komunistických bosů.

Čím byla Zápalka výjimečná – ve srovnání s ostatními olomouckými případně dalšími soubory té doby? Měla Zápalka svůj vzor?
Myslím, že vzor ani ne. Samozřejmě, že jsme znali Semafor, Na zábradlí a další, milovali jsme je, ale dělali jsme něco jiného. Spíš, jestli se kamarádi (někteří už zesnulí) neurazí, měli jsme antivzory. Nechtěli jsme dělat divadlo poezie toho typu, jako třeba v Olomouci dělal Ruda Pogoda se Štafetou, málo dynamické, příliš akademické, podle nás moc konzervativní. Na druhou stranu jsme ani nechtěli dělat estrádní skeče s komunálními náměty a za každou cenu rádoby semaforské písničky, jak se nám jevila produkce Skumafky (Pavel Dostál je taky kamarád a určitě mi nenafackuje, protože jsem ho učil jezdit v roce 1970 na jeřábu na panelárně, já tam byl dřív a už jsem to trochu uměl). Gymnaziální Hej rup Petra Novotného, to byly tak trochu školní besídky, ale jak se posléze ukázalo, někteří aktéři (např. Hana Maciuchová a Jan Kanyza) se patrně i dík tehdejšímu angažmá v jiných korporacích a po studiu herectví stali miláčky českého obecenstva (o jejich kvalitách jsme věděli a např. Hanu Maciuchovou jsme k nám do Zápalky zlanařili, jenže jsme se pak už brzy rozpadli).
Čím jsme byli výjimeční? – To je silné slovo, řekněme spíš odlišní nebo jiní. Snad jenom tím, že na nás chodilo téměř výhradně vysokoškolské publikum, kamarádi a kantoři z UP (ti s námi v drtivé většině ohromně sympatizovali), ale taky středoškoláci, lidi z divadla, výtvarníci, jazzmani, literáti a umělci vůbec, ale taky lékaři, vědecké kapacity – to v Olomouci. V případě dlouhé řady vystoupení mimo Olomouc to nejsem schopen posoudit. Může to být nepodstatné a vnějškové vidění. Ale ono to specifické publikum možná vědělo, proč k nám chodí. Taky jsme cílevědomě usilovali o to, abychom byli dobří a lepší. A naprosto bez jakéhokoli úsilí jsme asi byli i docela političtí a odvážní. Jestliže jsme byli jiní než ostatní soubory, pak asi hlavně proto, že jsme poněkud odlišní byli a zřejmě jsme i být jiní chtěli.

Většina malých divadel 60. let byla úzce spojena s tehdejší hudební scénou. Jak to bylo u Zápalky? Kdo psal texty a hudbu, nebo jste přebírali písničky? Vycházely z autorské dílny doprovodné skupiny?
Realizovali jsme dvě inscenace. K veršům Jevtušenka a Vozněsenského hrál univerzitní AB dixieland (rozuměj Abstinents Boys – píšu to správně??) v podstatě jako předěly svá hudební čísla. V Aneb cirkus Zelená husa hráli kluci jednak zase své věci, jednak zahráli nějaké narežírované předěly a jednak tam bylo několik písniček na slova Jiřího Flíčka, k nimž muziku napsal Afík, tedy klavírista Vladimír Serafin. Autorskou dílnou bych to zrovna nenazval, ale taky jsme odnikud nic nepřebírali.

POZNÁMKY
1) Srovnej Vyskočil, Ivan: Malé hry aneb Maléry. Praha 1967, s. 6-7.
2) Je třeba připomenout, že žádná z těchto dvou linií nebyla jednotlivými divadly prezentována ve své čisté podobě.
Jako příklad můžeme uvést Divadlo Na zábradlí, které vedle kabaretu Faust, Markéta, služka a já zařadilo scénický grenóbl Vyšinutá hrdlička, nebo Semafor, kde po revue Člověk z půdy následovala poetická morgensternovská montáž Sběratel stínů a vzápětí novodobý kabaret Jonáš a tingl tangl.
3) U autorské prezentace zůstala skupina i při svém druhém vystoupení, které se opět dočkalo širší publicity než jednoho večera v prostorách fakulty, kam přišlo především studentské a „kantorské“ publikum. Básničky a prózy (v autorské sestavě přibyl Vladimír Ženožička) zůstaly zčásti zachyceny ve filmovém týdeníku v rubrice Náš fejeton, natočené kameramanem pražského dokumentárního filmu Pavlem Kaňkou (2. března 1963).
4) Matyáš, Bohuslav: Kterak rozžíti Zápalku. Příspěvek do sborníku k jubileu Jiřího Skaličky. Strojopis, duben 1972, s. 5.
5) Je třeba uvést, že závěrečná konfrontační slova se týkala recitačního souboru Štafeta, který působil v Olomouci od roku 1956 (pod vedením Rudolfa Pogody) a reprezentoval v té době interpretační tradici „večerů poezie“, inscenovaných v podobě klasického, staticky aranžovaného recitačního pásma.
6) Ibid., s. 6.
7) Ibid., s. 7.
8) Kokta, Zdeněk: 2x Čistý oheň. Ochotnické divadlo 9, 1963, č. 7, s. 159.
9) Rozhovor s Bohuslavem Matyášem - záznam.
10) Justl, Vladimír: Malá divadla. Literární noviny 13, 1964, č. 9, s. 3.
11) Programový leták k inscenaci Aneb cirkus Zelená husa. V archivu T. L.
12) Srovnej Kovářík, Miroslav, Potužil, Zdenek: Inscenační postupy v divadle
poezie. Praha, ÚKVČ 1976.
13) Programový leták k inscenaci Aneb cirkus Zelená husa. Archiv T. L.
14) R. H.: Odvaha zlevněna - rozum zdražen. Amatérská scéna 1, 1964, č. 1, s. 9
(Radek Hlavsa).
15) Blahynka, Milan: Znáte to se zápalkou ? FLP revue, 1964, č. 4.
16) (vl): ZÁPALKA neshořela. Večerní Praha, 26. 2. 1964.
17) Rozhlasový pořad Šest kabaretů a jedna Radionka byl vysílán 17. 3. 1964 a
zaznamenal ukázky z inscenací ostravských a olomouckých malých divadel
šedesátých let (Štafle, Divadélko pod okapem, Skumafka, Zápalka, Radionka).
Zvukový záznam v archivu ostravského rozhlasového studia, sign. AS 172.
18) Soeldner, Ivan: Užitečné večery v Olomouci. Divadelní noviny 7, 1964,
č. 13, s. 4-5.
19) Programový leták k inscenaci Čistý oheň. V archivu T. L.
Viz poznámka 13.
21) Dalšími členy redakce Nora Hýžová, Ivana Marková, Ladislav Koďousek, Jiří
Čech, v průběhu vydávání se některá jména proměnila - připojili se
výtvarníci Vojtěch Kraus, Petr Kryštof, v kulturní rubrice Ladislav Mašata.
22) V časopise nechyběly překlady poezie nebo prózy výrazných zahraničních
autorů - například Hanse Arpa, Jacka Kerouaca, Stuarta Z. Perkoffa
(většinou překládal Miloš Kuraš), aforismy (Vítězslav Švalbach), fejetony,
rozhovory, kritické glosy, recenze. Na vysoké grafické úrovni se podíleli
Vítězslav Švalbach, Jiří Hůla (kresby), Radoslav Kutra, Vojtěch Kraus,
Alena Bretšnajdrová, Petr Kryštof, ale reprodukovanými typogramy i Václav Havel, mezi otištěnými příspěvky najdeme ukázky z tvorby Josefa
Škvoreckého, Miroslava Holuba, Václava Zykmunda (teoretické úvahy), Josefa
Galíka, Dušana Žváčka, Radoslava Lošťáka, Vladimíra Justla, Ivana
Vyskočila, Ivana Soeldnera, Jiřího Opelíka. Své místo zde měly i rozhovory
s divadelními dramaturgy (např. Jiří Flíček), režiséry (Evžen Sokolovský
nebo Petr Paprstein z ostravského Divadélka pod okapem), herci (Karel
Höger, Miroslav Horníček), recenze na divadelní inscenace, filmy režisérů
nové vlny. Nechyběly komentáře s politickým a společenským dosahem,
cestopisné črty, kreslené vtipy, informace, fotografie.
23) Dostál, Pavel: Ještě o krizi. Amatérská scéna 2, 1965, č. 6, s. 14.
24)
Tatjana Lazorčáková Pódia z krabičky. Praha, NIPOS 2005, s. 104-116