Jiří Lobkovic Popel

* 1551, Lobkovice, Neratovice (Mělník), Česká republika (Czech Republic)
† 1607, Loket (Sokolov), Česká republika (Czech Republic)
politik, šlechtic, mecenáš, zemský úředník

 

národnost: česká
pohlaví: muž

NK AUT: jo2015883918

poznámka:
Odkaz. forma
Popel z Lobkovic, Jiří, 1551-1607
Lobkowic, Georg von, 1551-1607
Popel z Lobkowicz, Jiří, 1551-1607
z Lobkowicz, Jiří Popel, 1551-1607
Lobkowitz, Georg Popel von, 1551-1607
+ na hradě Loket

Jiří Lobkovic Popel

Jiří z Lobkovic. Narozen 1551, Lobkovice. Zemřel 1607 na hradě Loket. V letech 1585 – 1593 nejvyšší hofmistr Českého království. Od roku 1593 až do své smrti vězněn pro urážku císařského majestátu.

Narozen r. 1551. Byl čtvrtým ze sedmi synů nejvyššího hofmistra Jana staršího z Lobkovic a na Zbirohu. Od r.1552 byl pážetem u arcivévody Ferdinanda Tyrolského, strýce císaře Rudolfa II. V září 1567 se Jiří z Lobkovic oženil s ovdovělou Kateřinou ze Šternberka, rozenou z Lokšan (1530-1590). Tímto sňatkem se přiblížil k arcivévodovi Ferdinandovi Tyrolskému, jehož manželka Filipína Welserová byla sestřenicí Kateřiny. Když se roku 1567 ujal arcivévoda Ferdinand vlády v Tyrolsku, opustila jeho dvůr řada českých šlechticů, kteří odmítli přesídlit do Innsbrucku. Jedním z těchto šlechticů byl i Jiří z Lobkovic, který se usídlil v Praze a rozhodl se budovat svou další politickou kariéru na dvoře císaře Rudolfa II. Do blízkosti císaře se Jiřímu a jeho bratrům Ladislavovi a Mikulášovi podařilo dostat velmi brzy, a to za pomoci císařova osobního rádce Pavla Sixta Trautsona, který byl později, od r.1591 s rodem Lobkoviců spřízněn sňatkem. Prezident dvorské rady a maršálek císařského dvora Pavel Sixt Trautson nezklamal a svým příbuzným skutečně pomohl. Ladislav z Lobkovic se stal roku 1580 prezidentem České komory (tento úřad zdědil po svém starším bratrovi Janovi), Mikuláš z Lobkovic byl jmenován královským hejtmanem Starého Města pražského a konečně i Jiří z Lobkovic se dočkal v roce 1582 postu nejvyššího zemského soudce. Lobkovicové tvořili mocnou arivistickou skupinu, jež usilovala být protiváhou skupině nejvyššího pražského purkrabího Viléma z Rožmberka. Vůdčí postavou této nové vlivné a ultrakatolické skupiny se stal právě Jiří z Lobkovic, který kolem sebe soustředil osoby spjaté řadou příbuzenských a rodinných vazeb. Kariéra Jiřího z Lobkovic se vyvíjela velmi slibně. Po třech letech v úřadu nejvyššího sudího se stal roku 1585 nejvyšším hofmistrem, což byl významný zemský úřad v Českém království. Od této chvíle se Jiří z Lobkovic zabýval záležitostmi královského dvora, předsedal komornímu soudu a zemskému sněmu. Zbirožští Lobkovicové tak velmi brzy dosáhli na dvoře císaře Rudolfa II. výsadního postavení, ale císař i nadále důvěřoval nejvíce nejvyššímu purkrabímu Vilémovi z Rožmberka. To se projevilo třeba roku 1584, kdy byl císařem na významný post kancléře jmenován Adam II. z Hradce, příbuzný Viléma z Rožmberka, což rod Lobkoviců a jejich politické příznivce velmi rozladilo. Jiří z Lobkovic se jen těžko smiřoval s tím, že je po Vilémovi z Rožmberka stále jen druhým nejvlivnějším úředníkem v zemi. Touha po moci dovedla Jiřího z Lobkovic až k tomu, že o svých protivnících šířil u císařského dvora pomluvy a zdatně proti nim intrikoval. Roku 1586 tak třeba císaři sdělil, že se Vilém z Rožmberka až příliš přátelí s arcivévodou Ferdinandem Tyrolským. Chorobně nedůvěřivý Rudolf II. tehdy považoval svého strýce, arcivévodu Ferdinanda, za nebezpečného soupeře a dokonce ho podezříval z toho, že se chce zmocnit císařské koruny. Jiří z Lobkovic zneužil této situace a navíc neváhal poškodit nejen Viléma z Rožmberka, ale právě i Ferdinanda Tyrolského, který mu byl vždy nakloněn a na jehož dvoře Jiří z Lobkovic prožil své mládí. Podlý útok nakonec nepřinesl žádné plody. Císař se nedal přesvědčit a Vilém z Rožmberka zůstal i nadále jedním z jeho nejbližších přátel. Jiří z Lobkovic se ale nevzdával a nadále se snažil Rožmberkovu pozici u dvora oslabit. Intrikoval také proti osobám spřízněným s Vilémem z Rožmberka a proti jeho vlivným spojencům.
V letech 1587 a 1588 se náhle zdálo, že i sám Jiří z Lobkovic brzy upadne u císaře v nemilost. V roce 1587 se spolu se svými přívrženci postavil na zemském sněmu proti návrhu na vyslání vojenské pomoci pro arciknížete Maxmiliána Habsburského, který se marně snažil získat polskou korunu. Toto zamítavé stanovisko vedlo až k tomu, že Maxmilián, bratr císaře Rudolfa II , byl v bitvě u Byčiny vojskem polského kancléře Jana Zamojského poražen, zajat a další dva roky vězněn. Císař Rudolf II. opakovaně prohlásil, že na Maxmiliánově osudu, porážce a ostudě pro celý habsburský rod nese vinu především Jiří z Lobkovic a jeho obstrukce na zemském sněmu. Nijak ho však nepotrestal. O rok později, roku 1588, došlo k dalšímu skandálu, když kardinál Hippolito Aldobrandini při hostině v Lobkovicově paláci pronesl dvojsmyslný přípitek „na zdraví budoucího českého krále“. Všem hostům bylo jasné, že oním budoucím českým králem není myšlen nikdo jiný, než jejich hostitel Jiří z z Lobkovic. O kardinálově skandálním přípitku brzy věděla celá Praha a samozřejmě i císař. Jindy prchlivý a nedůvěřivý Rudolf II. ale kupodivu nijak nereagoval. V té době se snažil za každou cenu usmířit s církví a je tedy pravděpodobné, že útok na horlivého katolíka Jiřího z Lobkovic by mu nepřinesl žádný prospěch.
Jiří z Lobkovic svou pověst tvrdého odpůrce reformace budoval po celý svůj život. Od roku 1589 uplatňoval protireformační politiku rovněž na svém chomutovském panství, jež získal roku 1588 výměnou za panství mladoboleslavské, když sem pozval jezuity a nechal ze zámeckého kostela vyhnat protestantského pastora. Roku 1591 předal jezuitům zakládací listinu pro vybudování gymnázia, koleje a kostela. Dále jim přenechal patronátní právo nad všemi kostely panství. Spory mezi katolíky a protestanty vedly ve městě až k výtržnostem, vydrancování jezuitské koleje a vyhnání jezuitů z města. Vzpoura byla nakonec potlačena, dva lidé odsouzení k trestu smrti a město Chomutov tvrdě potrestáno peněžitým trestem a ztrátou privilegií. Jiří z Lobkovic doufal, že mu tato tvrdá a nesmlouvavá politika zajistí ještě větší podporu katolické církve. Navíc mu v té době přišla vhod i jiná událost, a to nečekaná smrt jeho letitého rivala Viléma z Rožmberka, který zemřel 31.8.1592. Jiří z z Lobkovic se samozřejmě ucházel o uvolněný úřad nejvyššího purkrabího a vůbec nepochyboval o tom, že ho také získá. Kromě nejvyššího zemského úřadu usiloval také o předsednictví císařovy tajné rady. Podle svědectví nového papežského nuncia, Césara Speziana, který dorazil do Prahy v roce 1592, požadoval údajně Jiří z Lobkovic po papeži i kardinálskou hodnost. V té době se už ale jeho postavení u císařského dvora pomalu a jistě měnilo k horšímu. Jiří z Lobkovic si těchto změn k jeho škodě nevšímal. Domníval se že je to jen "pouhá chřipka", jež po několika dnech jistě přejde. Jiří z Lobkovic se tak i nadále oddával svým velikášským snům. Zato vlivní lidé u dvora rychle pochopili, co se děje a začali se od něj pomalu ale jistě odtahovat. Mocný Lobkovic byl už v tom okamžiku velice nebezpečný jak protestantským šlechticům, tak i mnoha šlechticům katolickým.
Jiří z Lobkovic se rozhodl vsadit vše na jednu kartu a otevřeně zaútočit proti císaři. Místem rozhodujícího střetu se stal zemský sněm v březnu 1593. Promyšlený útok začal vystoupením rytíře Šebestiána z Vřesovic, předního spojence Lobkoviců, který 20. 3. podal písemnou stížnost na nesplněné sliby a povinnosti císaře. Ve své stížnosti především žádal urychlené obsazení úřadu nejvyššího purkrabího a navrhoval omezení panovníkovy moci. Podle předem dohodnutého scénáře převzal tuto stížnost předseda sněmu Jiří z Lobkovic, přičemž se později ukázalo, že autorem textu je právě on a jeho bratr Ladislav z Lobkovic. Přítomní stavové stížnost nepodpořili, ale trvali na jejím prošetření a prohlásili, že dokud panovník své sliby nesplní, nebude se sněm zabývat jeho daňovými požadavky. Tento výsledek jednání byl pro Jiřího z Lobkovic zklamáním a tak sněm 6.4.1593 předčasně rozpustil. Lobkovic zřejmě původně předpokládal, že většina šlechticů stížnost přijme a on v té chvíli sněm rozpustí, čímž si zajistí vděčnost císaře, který dozajista ocení snahu hofmistra, chránícího zájmy a postavení svého vládce. Tentokrát však Jiří z Lobkovic rozehrál příliš nebezpečnou hru. Císařova trpělivost byla u konce a Rudolf II. přikázal řádně vyšetřit všechny důvody, které způsobily neúspěch v jednání českého sněmu. Šebestián z Vřesovic udal Ladislava Popela z Lobkovic, že to byl právě on, kdo mu předal list se stížností. Začalo vyšetřování Ladislava z Lobkovic, zatímco jeho bratr Jiří z Lobkovic nebyl obviněn a dále zastával své úřady. Ve skutečnosti už ale císař Rudolf II. chystal útok právě na hlavního aktéra celé aféry, Jiřího z Lobkovic, za něhož se ale stále přimlouvalo několik vlivných katolických šlechticů, církevní hodnostáři a jezuité. Post nejvyššího purkrabího mezitím získal Adam II. z Hradce, příbuzný zesnulého Viléma z Rožmberka. V té chvíli už zřejmě i sám Jiří z Lobkovic tušil, že se situace nevyvíjí dobře. V říjnu 1593 byl před soud předvolán jeho bratr Ladislav z Lobkovic, který se ale rozhodl dál neriskovat a uprchl za hranice. V Praze se na zdech domů objevily pomlouvačné nápisy na adresu obou Lobkoviců a byly tištěny pomlouvačné texty s podrobným popisem všech prohřešků nenáviděného hofmistra a jeho bratra. V lednu 1594 byl Ladislav z Lobkovic odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti, ztrátě cti a majetku. Deset nejpřednějších členů rodu Lobkoviců podalo k císaři protest proti pomlouvání a pronásledování obou bratrů, ale výsledek jednání byl ten, že Jiří z Lobkovic byl vykázán z Prahy. Zanedlouho dostal předvolání k zemskému soudu, kde byl obviněn z podvodů, zrady a urážky císařského majestátu. Jiří z Lobkovic byl 31. 3. 1594 odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku a uvězněn ve svém pražském paláci na Hradčanech. Císař Rudolf II. v dubnu 1594 trest zmírnil a změnil na doživotní vězení a ztrátu majetku. Jiří z Lobkovic byl vězněn nejprve na Líčkově, poté v Kladsku a nakonec na hradě Lokti. Ve vězení prožil poslední léta svého života. Datum jeho úmrtí není zcela jisté, ale nejčasteji je uváděn rok 1607. Nikdy nepožádal císaře o milost a až do posledních dnů svého života vystupoval velmi sebevědomě.

↑ http://www.libri.cz/databaze/dejiny/jmenrej/jr11.html#153
↑ http://www.libochovice.cz/default1.asp?art_pub_detail=true&art_ID=12
↑ http://www.krusnehory.webz.cz/view.php?cisloclanku=2006072602
↑ http://www.drouzkovice.cz/historie-obce/

- Toufar, Pavel: Intrikáni v české historii. Brno, nakladatelství MOBA 2005

Jiří Lobkovic Popel

www
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  ????   Jiří Popel z Lobkovic (cs.wikipedia.org), cs.wikipedia.org