národnost: česká
pohlaví: muž

poznámka:
NK ne - 2012/03

Antonín Pech

Antonín Pech se narodil 21. října roku 1874 v cca 15 km jižně od Plzně vzdálené malé vesnici s názvem čižice. Jeho otcem byl známý malíř a fotograf, bratr spisovatelky Elišky Krásnohorské, Adolf Pech, který svou kariéru jako fotograf zahájil jako kočovný fotograf. Jeho spolupráce s akademickým malířem Hynkem Fiedlerem vyústila v květnu 1864 v založení společného fotografického ateliéru na pražském václavském náměstí v domě U Čápů 24. Po roce Pech společný podnik opouští a v Českých Budějovicích zakládá vlastní fotoateliér v Rudolfovské třídě 2. V létě roku 1867 dům, ve kterém ateliéry sídlily společně se svým společníkem Janem Wolfem kupují a na zdejší zahradě budují nový prosklený ateliér. V otcových stopách se vydal i jeho syn Antonín , jehož kariéra fotografa je rovněž spojena s Českými Budějovicemi, kde ve zdejší filiálce známé pražské fotografické firmy Jana Langhanse pracuje jako obchodní příručí. Roku 1901 přebírá po svém otci jeho fotografický ateliér, ve kterém působí až do roku 1907, kdy jej prodal Václavu Vlasákovi a natrvalo se přestěhoval do Prahy.
V Praze zažádal místní úřady o vydání licence k provozování biografu, který po jejím získání otevřel v roce 1908 v domě U čtrnácti pomocníků číslo 10 v ječné ulici a pojmenoval jej honosným názvem „Grand Biograph de Paris“. Jeho ambice však byly vyšší a proto dva roky nato, v roce 1910 zakládá „První pražskou výrobu kinematografických obrazů“. Nebyl to však jeho první vstup na tuto půdu. Svou kinematografickou dráhu zahájil Pech již v Českých Budějovicích v polovině roku 1906, kdy jej oslovilo pražské smíchovské divadlo Aréna, aby pro ně nafilmoval na smíchovském nádraží záběry satanovy jízdy železnicí pro premiéru divadleního představení „Satanův poslední výlet“ režiséra Antonína Vaverky. Historie tohoto pokusu zakomponovat filmové záběry do divadelního představení je spletitá. Antonín Pech je autorem až druhé verze filmových záběrů satanovy jízdy železnicí. autorství první verze je připisováno Janu Kříženeckému, který natočený materiál odeslal k laboratornímu zpracování do lyonské továrny bratří Lumiérů. Zpracované filmové materiály při návratu nedopatřením uvízli na celnici a nedošlo k jejich proclení. Jejich uvedení na blížící se premiéře hry „Satanův poslední výlet“ tak bylo ohroženo a proto bylo potřeba zajistit nové filmové záběry. Vedení smíchovské Arény proto oslovilo Antonína Pecha, zda by podobné záběry nenafilmoval. Záběry satanovy jízdy železnicí nafilmoval Antonín Pech s Aloisem Charvátem a dalšími herci smíchovské Arény a výsledný filmový materiál také sám laboratorně zpracoval. Pechovu verzi tak mohli diváci shlédnout při premiéře hry. Později, když záběry první varianty do Prahy došly, byly ve hře promítány společně se záběry Pechovými. Filmové záběry obou variant snímku zachycující satanovu jízdu železnicí sklízely při divadelním představení bouřlivé ovace obecenstva.
V roce 1910 vstoupil na kinematografickou půdu opět a stál společně s Janem Kříženeckým u zrodu dalšího hraného filmu v dějinách české kinematografie. Filmový historik Zdeněk Štábla jej dokonce označil za „první český hraný film, neboť hrané snímky z roku 1898 byly jen „oživenými fotografiemi“, a nikoliv filmy v dnešním slova smyslu“. Pechovy podnikatelské aktivity na filmovém poli se nakonec staly základem pro první českou filmovou společnost Kinofa, která spatřila světlo světa 1. května 1911, a jejíž vznik finančně podpořila celá řada význačných pražských obchodníků a průmyslníků (kavárník Josef Kejř; majitelé železářství bratři Vladimír a Ladislav Rottové; profesor české techniky Karel Novák a řada majitelů pražských kin). Antonín Pech byl jmenován jejím technickým a obchodním ředitelem a zároveň pracoval jako režisér a kameraman.
Ambice nově vzniklé společnosti byly vysoké. Vedle natáčení dokumentárních snímků – aktualit, přírodních snímků, reklamních a průmyslových filmů – bylo záměrem společnosti natáčet i hrané filmy. Pro svůj záměr přenést na filmové plátno historické události z českých dějin vstoupila společnost dokonce do jednání s ředitelstvím Národního divadla o možnosti zapůjčení kostýmů a rekvizit a uvolnění předních herců naší první scény pro jejich realizaci. Z těchto plánů nakonec sešlo. I přesto se v katalogu nové společnosti objevilo několik hraných snímků, jejichž tvůrcem je převážně sám Antonín Pech. Mezi jinými i komedie Pět smyslů člověka (1913) nebo Zub za zub (1913), první český pokus o western s názvem Sokové (1911), filmové drama Pro peníze (1912) či primitivní pokus o „zvukový“ film Faust (1913). Po vzoru oblíbených francouzských grotesek Maxe Lindera natočil Antonín Pech sérii čtyř krátkých filmových veseloher, jejichž hlavním hrdinou byl mládenec Rudi v podání populárního herce, kabaretiéra a spisovatele Emila Artura Longena: Rudi na křtinách, Rudi na záletech, Rudi se žení a Rudi sportsman (všechny v roce 1911).
Avšak hlavním polem působnosti Kinofy a těžištěm jejích úspěchů se staly filmové aktuality a přírodní snímky, které zaznamenaly i první mezinárodní ohlasy a úspěchy pro českou kinematografii. Historicky prvním mezinárodně úspěšným českým filmem se stal přírodní snímek Svatojanské proudy (1912), který byl v roce 1913 na I. mezinárodní fotografické a filmové výstavě ve Vídni oceněn Velkou výstavní zlatou medailí. Snímek zachycuje plavbu skupiny mužů na pramici Svatojánskými proudy. V průběhu jejich plavby vidíme skautský stanový tábor na břehu Vltavy, několik kanoí kotvících u břehu, skalnaté břehy řeky, peřeje nebo Ferdinandův sloup stojící na břehu. Z dnešního pohledu je film pro diváka zajímavý také tím, že zde může zhlédnout, jak vypadal tok Vltavy v době, kdy ještě nestála ani jedna přehrada. Výrazného komerčního úspěchu doma i v zahraničí dosáhla společnost třídílnou filmovou reportáží zachycující Šestý všesokolský slet v Praze 1912 (1912). Snímek byl prodán do šestadvaceti zemí světa, včetně Spojených států amerických. K dalším výrazným úspěchům společnosti patří snímek Chov husí v Libuši u Prahy (1911), který filmového diváka podrobně seznamuje s problematikou chovu hus (přes vykrmování až k jejich prodeji) nebo první populárně-naučný snímek Život zabité žáby (1911), ve kterém profesor Bohumil Bouše zachytil na filmovém plátně své pokusy s nervovými vlákny mrtvé žáby. Všechny čtyři zmíněné snímky se do dnešní doby dochovaly a jejich kopie jsou uloženy v Národním filmovém ústavu.
Éra společnosti Kinofa skončila poměrně brzy. Svou činnost společnost ukončila finančním krachem na počátku roku 1914. Důvodem krachu byly zvyšující se náklady na filmovou výrobu, obchodní neúspěch hraných snímků a nedostatek financí. Ještě téhož roku, ale již na pozadí válečných událostí, vznikla nová filmová společnost Lucernafilm, jejímž základem se stal inventář, provozovny a část filmového katalogu zkrachovalé Kinofy. Jejím zakladatelem se stal pražský stavitel inženýr Václav Havel.
nemy-film.sweb.cz, vyhledáno 2012/03

Antonín Pech

Antonín Pech

katalog kolektivní
	rok vydání	název (podnázev), vydavatel, obec
	2009	Vodňanské fotoateliéry (Nahlédnutí do jejich historie)