Ladislav Rybišar

* 16. 1. 1941, Turnov (Semily), Česká republika (Czech Republic)
† 2. 8. 1993, Praha, Česká republika (Czech Republic)
režisér

 

národnost: česká
pohlaví: muž

poznámka:
NK ne - 2018/02

Ladislav Rybišar

Narodil se v Turnově v rodině učitele, vystudoval gymnázium, kde byl u vzniku turnovského studentského divadélka malých forem Kompas a podílel se tu na celé řadě kvalitních a překvapivě profesionálních inscenací (ORBIS PICTUS aj.). Po maturitě začal studovat Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, ale studia nedokončil a nastoupil na místo metodika v Osvětovém domě v Turnově. V r. 1961 byl přijat na Divadelní fakultu AMU v Praze, obor režie a dramaturgie. Už v době studia pracoval jako režisér v Čs. rozhlase v Hradci Králové, v Liberci, v Ústí nad Labem a v Českých Budějovicích. DAMU absolvoval v roce 1967. V roce 1969 přišel do režisérského střediska Hlavní redakce pro děti a mládež ČsRo v Praze. Mezi tehdejšími koryfeji rozhlasové režie byl nejmladší, ale velmi brzy bylo zřejmé, že talentovaný, skromný a citlivý umělec, který má vlastní tvůrčí rukopis, bude pro rozhlas přínosem. Rozhlas ho fascinoval, obdivoval jeho možnosti a bavilo ho hledat stále nové cesty. Věnoval se se stejnou chutí pohádkám, rozhlasovým hrám i publicistické tvorbě. Proto je jeho jméno spojeno od počátku především s pořady Mikrofórum, Meteor, Turádio a Pionýrská jitřenka. Na sklonku 60. a v průběhu 70. let vznikla pod jeho vedením řada velmi často reprízovaných nedělních pohádek plných poezie, jemného humoru a laskavosti: Uspenskij-Vrbová Bumbacil už není sám (1970), Z. Zábranský Jak Kačenka sloužila v Šalvějově, Hamernická pohádka (obě 1971), Marianna vodní panna (1974), M. Kubátová Mechový král (1975).
Posluchačsky úspěšné byly i realizace sobotních her pro děti a mládež, např. Verne-Kafka Tajemný hrad v Karpatech (1970), Řezáč-Lahodný Poplach v Kovářské uličce, Sosnar-Kafka Jurášek (obě 1971), Kotljar-Kafka Záhada bílých Indiánů (1972), Zábranský-Horák Hodina půlnoci (1973), J. Pohl Vlčí skála, A. Grin Zlatý řetěz (obě 1974), P. Cmíral Střevíček Eržiky Běncové (1977), P. Cmíral Světlo a tma Jakuba Boulangera (1978), Twain-Hejna Dobrodružství Hucka Fina (1982).
Ve druhé polovině 70. let se významně podílel na vzniku a práci Klubu dopisovatelů Pionýrské jitřenky (kterým prošly v průběhu pěti let stovky dětí) a pěti Stanic mladých reportérů (Praha, Semily, Liberec, Karviná, Plzeň) a přivedl jejich členy k mikrofonu při setkáních v přímém přenosu, což nebylo v té době běžné. Úspěšné období této party lidí ukončila desetidenní expedice dvaceti nejšikovnějších do Moskvy a Leningradu. Řada dětí, které klubem prošly, se stala později novináři. V 80. a 90. letech se významně podílel na vzniku, profilování i tvorbě rozhlasového klubu dětí Domino. Právě tady měl možnost využít široké škály svých zkušeností a talentu. V pestrém dvouhodinovém bloku příspěvků se objevovaly i jeho autorské práce: např. řada malých rozhlasových pásem o osobnostech, které se zapsaly do dějin; režíroval cyklus vzpomínek J. Vágnera na africká zvířata Zvířecí mámy, dramatizované povídky (např. Wellsovy Příběhy z neskutečna, sci-fi povídky J. Velinského), cykly Krásné záhady naší planety, Kološkola, Tajemné poklady a seriál pásem o objevování Země Jak je ti, yetti?. Natočil celý soubor dramatizovaných "mayovek" Můj bratr Vinnetou, Tajemství horské růže, Vzpomínka jménem Nšo-či (všechny 1992), téměř všechna díla Jaroslava Foglara, např. Hoši od Bobří řeky, Poklad Černého delfína (obě 1993). Z jeho dílny jsou i dramatizované hry na pokračování Jasnovidec, Jim Pinkerton (obě 1991) a dramatizace i režie rozhlasové hry na pokračování podle knihy A. C. Doyla Ztracený svět (1993). I díky němu se v Dominu pravidelně objevovaly populární veřejné nahrávky (s Markem Ebenem, tvůrci Pana Tau apod.).
L. Rybišar byl jedním z duchovních otců ve své době velmi populárního Kufrování s Dominem, které dokázalo po několik let vytáhnout tisíce lidí od vánoční hostiny do přírody a dát jim ochutnat atmosféru tehdy téměř neznámého orientačního běhu. Podílel se na přípravě setkání dětí z pěti evropských států a v přímém přenosu odvysílal jejich simulovaný let Expedice Kosmos, řízený prvním československým kosmonautem Vladimírem Remkem. Nechyběl ani v týmu, který připravil pro mladé posluchače už v roce 1990 rozsáhlou soutěž Děti pro Evropu, která vyvrcholila reportážní cestou sedmi zeměmi západní Evropy. K režii přistupoval se zaujetím a zodpovědností. Nedělil pořady na významné a méně významné; na všech pracoval s plným nasazením. Autoři a redaktoři publicistických pořadů, dokumentů, literárních a populárně naučných pásem a magazínů vítali Rybišarův zájem o pořad už ve stadiu jeho zrodu. Pro mnohé se stal učitelem střihu, skladby i tvorby neotřelé moderace. Měl velký cit pro rozhlasovou práci a dokázal přesně odhadnout, kdy a kde hrozí nebezpečí, že se posluchač začne nudit. Jeho režijní přístupy i autorské práce jako by předjímaly dobu: byly na tehdejší dobu dynamické, vícežánrové, moderní a plné neotřelých nápadů. Ve studiu dokázal vytvořit milou a tvůrčí atmosféru. S klidem, úsměvem a nekonečnou trpělivostí "vydoloval" maximum z autorů, redaktorů, herců a rozhlasových techniků. Dovedl ve správné chvíli pochválit a pobídnout O jeho práci s dětmi to platilo dvojnásob. Věnoval se i práci pro Supraphon a další gramofonové společnosti: Pohádky Boženy Němcové, Zlatovláska, Osada Havranů, Astronauti, Krůpěj medu pro Verunku, Dva roky prázdnin. Také řada rozhlasových pohádek a her byla později převzata na gramofonové desky. Vyzkoušel si i divadelní režii a byl úspěšným publicistou rovněž v tištěných médiích.
Největší jeho vášní však byl rozhlas, dokázal ji šířit kolem sebe. Miroslav Karas, který s ním tehdy pracoval v redakci Domina, ve vzpomínce na Ladislava Rybišara napsal: "Dělal, pracoval a dřel, nikdy si nestěžoval. Člověk, aniž si to vůbec stačil uvědomit, byl chtě nechtě nakažen jeho vztahem k rádiu. Byla to jeho láska. Nemluvil o něm, ale bylo to znát Mazlil se se svými postavičkami rozhlasových pohádek a her pro děti, princezny, krále, Bumbacily, Patnáctileté kapitány, stovky malých i větších hrdinů vyslal do éteru. Pracovat s ním bylo potěšení pro všechny kolem. Ojedinělý vztah existoval mezi ním a herci ve studiu; autor Meteoru, Hosta do domu či Domina si byl jist, že na tažení oné společné káry není sám a že ,nezakufruje'". V r. 1978 získal Ladislav Rybišar 1. cenu na festivalu Prix Bohemia Radio za režii rozhlasové hry pro mládež Střevíček Eržiky Běncové, v r. 1981 dostala cenu dětské poroty jím režírovaná hra Jaroslava Dietla Cancourek (1980). Několikrát byl oceněn v rozhlasové Žatvě a v novinářských soutěžích.
rozhlas.cz, 3.2.2018

Ladislav Rybišar

 

Ladislav Rybišar

antologie/sborník
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  2013   Česká vizuální poezie (Teoretické texty)
podřazený dokument
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  2013   Východiska z voicebandů (1969), Česká vizuální poezie, 202-216