Václav Radimský

* 6. 10. 1867, Kolín (Kolín), Česká republika (Czech Republic)
† 31. 1. 1946, Pašinka (Kolín), Česká republika (Czech Republic)
grafik, malíř

 

národnost: česká
pohlaví: muž

Václav Radimský
Podzimní krajina
1891
malba
olej, plátno
700 x 1100
Václav Radimský
Západ slunce v barbizonském lese (Cesta v lese navečer, Cesta do vsi)
1891
malba
olej, plátno
680 x 1080
Václav Radimský
Vlčí máky
1896
malba
olej, plátno
460 x 610
Václav Radimský
Cesta vesnicí za zimního večera
1898
malba
olej, plátno
590 x 730
Václav Radimský
Jitro na řece L' Epte
1899
malba
olej, plátno
1700 x 2000
Václav Radimský
Žně
1898
malba
olej, plátno
830 x 610

heslo:
"... z nálad močálových pasek, mohutných korun dubů a vzrostlých urovnaných alejí, vyšel Václav Radimský do slunce a světla. Svítí a září ono všude, jeho oživující objetí všady se prostírá, ale jsou přece místa zvláštní, kde se umělci zdá, že planou zvláštní intensitou ... "
Tak charakterizuje K.B.Mádl tvorbu Václava Radimského, rodáka z Pašinky u Kolína (6.10.1867 - 31.1.1946), který jako jeden z mála krajinářů té doby neprošel Mařákovou realistickou školou. Místo ní se po návratu z Mnichova se roku 1888 zapsal na Vídeňskou akademii do ateliéru krajinomalby prof. E. von Lichtenfelse. Krátce na to však odešel do Francie, která se na dlouhá léta stala jeho druhým domovem. S příchodem do Paříže se zcela mění styl jeho malby. Je fascinován technikou a výrazem impresionistické malby a snaží se ji přiblížit. Stěhuje se proto do Barbizonu (1892) a o tři roky později do Giverny, kde tvoří v blízkosti Clauda Moneta. Pod jeho vlivem začíná více malovat vodní hladinu, která mu umožňuje plně rozehrát koncert barevných odlesků. Podle jeho vzoru zachycuje letmými doteky štětce, čistými barvami nanášenými v drobných plochách, krajiny plné kontrastů světla a stínu. Vzdává se tak typicky středoevropského koloritu a citově vnímané potemnělé krajiny ve prospěch čistě vizuálního vnímání. Radimský vidí to, co jiní cítí a vnímají. Místo jímavé melancholie, tak typické pro naše krajináře, nám představuje krajinu plnou slunečního světla. Neusiluje o podání duše krajiny, jeho cílem je postihnout atmosféru okamžiku, chvilky, kdy malíř stojí v krajině sám, ozbrojen pouze paletou a štětcem.
Když mluvíme o impresionismu, musíme zdůraznit. že čistě vizuální impresionismus v našich podmínkách neexistoval. Ani Radimský se totiž, přes veškerou snahu o co možná nejdokonalejší francouzský styl, nevyhnul určité dávce idealizace skutečnosti. U Radimského nestál na počátku spontánní smyslový vjem, tak jako u Moneta, nýbrž realistické vidění krajiny, jejíž obraz následně přetavil umně odpozorovanou impresionistickou technikou. S tím souvisí fakt, že Radimského krajiny nejsou náhodnými výseky, nýbrž výseky pečlivě vybranými a komponovanými. I paleta barev je mírně odlišná. Jeho barvy jsou blízké spíše secesi a symbolismu (tyrkysová zeleň, brilantní žluť, ostrá růžová, fialová).
Od roku 1894 se pravidelně zúčastňoval výstav výročních výstav Krasoumné jednoty, avšak bez valného úspěchu. Jeho obrazy jsou považovány za školácké - rychlá, roztěkaná malba je příliš odvážná pro české prostředí, kde je dosud očekávána staromistrovská "hladká úpravnost patrná již ze vzdálenosti jedné pídě." Vše se ale rázem změnilo jak mávnutím kouzelného proutku roku 1899. V tomto roce byla v Topičově salónu v Praze otevřena monumentální výstava Václava Radimského zahrnující uctyhodných 88 pláten. Ohlas u nejširší veřejnosti byl zcela neočekávaný. Zdálo se, že se otevřela nová éra české krajinomalby - krajiny plné slunce a chvějivých barevných férií. Fenomenální úspěch mu otevřel dveře do výstavních sálů nejen v Praze a dalších českých městech, ale i ve Vídni, Berlíně, Düsseldorfu a Lipsku Získává ceny na uměleckých přehlídkách (Rouen, 1895; sv. výstava v Paříži, 1900) a jeho obrazy jsou kupovány kurátory nejznámějších sbírek.
Radimského hvězda však zazářila pouze na několik málo let. Jak rychle se objevila, tak rychle začala pohasínat. Již roku 1909 se začínají ozývat první hlasy proti jeho malbě "francouzského" stylu. Je obviňován z eklekticismu, manýry a nadbíhání měšťanskému vkusu - zkrátka Radimský je stále stejný, nepůvodní a doba moderny si naopak žádá změnu a původnost. Na to, aby udržel alespoň část ze svých obdivovatelů, je málo sentimentální a málo "český", a tak se vedle Karla Čapka a Vincence Beneše k němu otočil zády i jeho bývalý obdivovatel K.B.Mádl. Jejich odmítnutí odsoudilo Radimského k přežívání na okraji uměleckého světa.
Přes odmítnutí zůstává Radimský jedním z mála českých umělců, kteří dosáhli skutečného uznání na pařížských Salónech a vůbec jediným, komu věnovala pozornost pařížská kritika. Samostatnou kritickou stať mu věnoval Apollinaire: "Radimského pohledy na Il-de-France mají jednu příjemnou stránku, se kterou se dnešní malíři příliš nezatěžují: jsou situovány. A nemají-li jedinečnou stříbřitost a měkkost Corotovu, na něhož Radimský myslil, mají alespoň dnes vzácnou čistotu a poctivost." Žádný jiný český malíř se nemohl pyšnit přátelstvím Paula Cézanna a Clauda Moneta. Nikdo mu také nemůže upřít, že byl první, kdo seznámil české publikum s impresionismem a jeho technikou. Byl skutečným malířem Slunce, jehož prosluněným krajinám, sálajícím energií se vyrovnaly pouze obrazy žní a slavností slováckého Joži Uprky. Ačkoliv sám Radimský upadl do osidel manýry, mnoho jeho současníků rozvíjelo jeho slibný odkaz dále.
Petra Příkazská /text skládačky Václav Radimský - z cyklu Moderní česká krajinomalba. Galerie moderního umění v Hradci Králové, 2003

poznámka:
Krajinář, impresionista.
Přítel Claude Moneta.
Blažíčková-Horová uvádí jako místo úmrtí nemocnici v Kolíně (zemřel na zápal plic)