Stanislav Vodička
* 15. 3. 1910, Rožďalovice (Nymburk), Česká republika (Czech Republic)
† 26. 11. 1982, Velké Meziříčí (Žďár nad Sázavou), Česká republika (Czech Republic)
umělecký knihař, básník, spisovatel
národnost: česká
pohlaví: muž
NK AUT: jk01150254
poznámka:
Někdy jako datum narození uváděno 15. 10. 1910 (uvádí též Slovník českých spisovatelů od r. 1945
Stanislav Vodička
Tatínek mu v útlém věku onemocněl, ale byl naštěstí bezplatně přijat do nemocnice náležející kongregaci sv. Karla Boromejského. Stanislav žil s maminkou v dědečkově nepříliš udržovaném domku. Když vychodil obecnou školu, začal se učit na krejčího, ale vydržel u mistra jen čtrnáct dnů. Pak to vypadalo, že bude jezdit s volským potahem, nakonec se však stal učněm v rožďalovické dílně významného českého knihvazače Jendy Rajmana. Zde se vázala některé výtisky Demlových sokolských knih a především celý náklad jedné z největších Demlových publikací „Dílo Felixe Jeneweina“, vydané roku 1928 Výtvarným odborem Umělecké besedy v Praze. Zde se také poprvé setkal s Jakubem Demlem, který přijel podepisovat své knihy a Stanislav mu byl dán k dispozici, aby mu knihy předkládal otevřené. Jeho spolužákem byl Demlův příbuzný Josef Studený ze Skřinářova. Ten si po vyučení roku 1931 otevřel knihařskou dílnu v Tasově v bývalém „kvelbu“ (obchodu) v domě poštmistra Antonína Demla.
Stanislav pracoval po vyučení v Praze u další významné osobnosti českého knihařství, Ludvíka Bradáče. V roce 1934 však J. Studený svoji knihařskou činnost ukončil. Musel se ujmout rodinného statku ve Skřinářově a také se oženil. Věděl o Vodičkově touze pracovat pro Jakuba Demla, a tak mu svou dílnu nabídl k odkoupení. Stanislav se tedy přestěhoval v srpnu téhož roku do Tasova, bohužel však před tím došlo k nevůli mezi Demlem a rodinou Studených. A protože Stanislav „neuměl“ jít za Demlem sám, ač po seznámení velice toužil, trvalo ještě nějakou dobu, než došlo k jejich setkání. Jakub Deml, který si chodil pro poštu sám, pak otevíral pravidelně dopisy ve Vodičkově dílně, kouřil zde dýmku, probírala se politická situace i místní události. To si ostatně můžete přečíst v knize „Básník Jakub Deml v Tasově“ nebo v povídkách, např. „Zkrátka a rozhodně“ či „Psi“.
Vodička tehdy bydlel v bytové dělnické kolonii v bývalém mlýně u řeky Oslavy, kde se od 18. století vyráběl ruční papír s průsvitkou TASSAU. Papírna skončila svoji činnost kolem roku 1900, ale na tasovský papír psal ještě Demlův tatínek v době, kdy byl zastupitelem městečka. Také byl tento papír použit pro tasovskou kroniku. Do dílny nechodil Vodička po silnici, ale lesem. Brzy si začal všímat květin, brouků a lesní zvěře. Časem si začal zapisovat svá pozorování na tuhé kartičky nebo na papírky, které byly zrovna po ruce. Již před tím si zapisoval výroky Jakuba Demla nebo poznámky z četby. Tyto kartičky objevil při jedné z návštěv dr. Vladimír Binar, díky němuž pak vznikla samizdatová kniha s názvem „Umírající kolátora“ (tj. kolatura = farnost). Dr. Binar pak také prosadil vydání části povídek v nakladatelství Vyšehrad. Připraveny byly již v roce 1977, ale vyšly až o rok později v nákladu deset tisíc výtisků. Jak se vyjádřil tehdejší ředitel nakladatelství, jde o velkorysý dar české literatuře. Tedy dar v tom smyslu, že kniha bude vydána, ale zároveň bude neprodejná. Když přišel Stanislav Vodička poděkovat a nesl jako dar několik skvostně vázaných výtisků, nebyl ani přijat. Nádherná publikace však byla vyprodána během několika měsíců a měla neobvykle široký ohlas i u literárních kritiků. Za chybu považuji, že nakladatelství sáhlo k ilustracím Mirko Hanáka, což udělalo ještě u knihy Planina ticha (1983) a stejnou chybu udělalo nakladatelství Mladá fronta při vydání výboru „Na vzdušné pěšince“ (1984). U některých povídek je proto zřejmé, že obrázky nepocházejí z Českomoravské vrchoviny ani ze severních Čech, ale z jižní Moravy. Je škoda, že nebyly využity alespoň pro „Motýly“ obrázky, které připravila Vodičkova dcera Lidmila. Zřejmě vadilo, že není známou malířkou ani nežije v Praze. Nesporných kvalit jejich obrázků si nikdo nevšiml a samozřejmě zůstalo stranou pozornosti i to, že některé obrázky se týkají přímo míst, o nichž se v knize psalo.
Teprve u knihy „Jepičí okamžiky“ (1990) se nechalo nakladatelství Vyšehrad přesvědčit a vytisklo knihu s nepříliš dobře reprodukovanými grafikami Bohuslava Reynka. Bohužel však kniha přišla do doby, kdy měli lidé jiné starosti, a proto prošla téměř bez povšimnutí širší veřejnosti. Až mnohem později vyšla v nakladatelství Torst kniha „Básník Jakub Deml v Tasově“ (2001), nejkrásnější kniha o Jakubu Demlovi, která nebude překonána. Původně vyšla v samizdatu roku 1978, protože byla napsána ke stému výročí Demlova narození. Všechny uvedené publikace editoval velkomeziříčský rodák dr. Vladimír Binar, který k nim také napsal doslovy. V roce 2000 vydal vlastním nákladem přední březinovský badatel Petr Holman publikaci „Z dopisů Stanislava Vodičky 1973–1982“.
Stanislav Vodička zemřel po dlouhé těžké nemoci 26. listopadu 1982 ve Velkém Meziříčí. Jednotlivé úseky jeho díla, formované prožitky z rodného Rožďalovicka a později z Tasovska a Velkomeziříčska se vzácně doplňují a tvoří nedílný celek plně osvětlující jeho bohatý vnitřní život.
Ze svého vytištěného díla viděl S. Vodička vlastně jen „Motýly“, „Planiny“ se již nedožil.
Do svých popisů přírody vtělil člověka takovým způsobem, jakým se tohoto problému zmocnil snad jen Henry David Thoreau, někteří čínští básníci a Jakub Deml, jejichž knihy Vodička četl, spíš by se dalo říci, nasával do sebe.
Stanislav Vodička svým dílem jakoby dopověděl to, co naznačoval ve svém monumentálním díle Jakub Deml. Stanul tak na vrcholu české literární tvorby přesto, že jeho dílo dosud v úplnosti nevyšlo. Díky svým námětům je zcela nesmyslně srovnáván s Jaromírem Tomečkem, jehož popisy přírodních zážitků, byť zajímavé, ani zdaleka nedosahují hloubky Vodičkových literárních miniatur.
Radovan Zejda
Dílo:
Beletrie: Bezpečí domova (BB, soukr. tisk, b. d., 1945); Tam, kde usínají motýlové (PP 1978); Planina ticha (PP 1983, ed. V. Binar; původní obsáhlejší edice s původním titulem Umírající kolátora, 1994); Jepičí okamžiky (PP 1990); Básník Jakub Deml v Tasově (vzpomínky, samizdat 1978, Velké Meziříčí 1991, rozšíř. vydání 2001); Z dopisů Stanislava Vodičky (soukr. tisk 2000).
Výbor: Na vzdušné pěšince (PP 1984, z knih Tam, kde usínají motýlové, Planina ticha + texty z pozůstalosti, ed. V. Binar).
Studie a články: V. Binar: doslov, in Tam, kde usínají motýlové (1978); V. Binar: doslov, in Planina ticha (1983); V. Binar: doslov, in Na vzdušné pěšince (1984); V. Binar: doslov, in Jepičí okamžiky (1990); B. Fučík in Píseň o zemi (1994); I. Harák in sb. Normy normalizace (1996). J. Krumpholcová in Neznámí (autoři) - neznámé (texty) (Sborník příspěvků z III. literární laboratoře, eds. J. Dvořák, N. Mlsová, Hradec Králové 1999).
Recenze: Tam, kde usínají motýlové: I. Zítková, MF 9. 6. 1979, příloha; (ves) (M. Veselá), Práce 19. 7. 1979 * Planina ticha: V. Vodák (M. Vacík), LD 21. 10. 1983; V. Heger, Tvorba 1984, č. 2, příloha Kmen; Š. Vlašín, Rovnost 9. 3. 1984 * Umírající kolátora: M. Trávníček, Proglas 1994, č. 9.
Polemiky: M. Kořená: Zločin a Torst, LidN 6. 10. 2001; J. Šulc: Několik poznámek na obranu nakladatele Viktora Stoilova, LitN 2001, č. 42; V. Binar: „Džentlmenská“ dohoda, LidN 27. 10. 2001 (k rozšířenému vydání vzpomínek Básník Jakub Deml v Tasově a zamýšlenému vydání Vodičkových spisů v nakl. Torst).
K životním jubileím: R. Zejda, Horácké noviny 1. 11. 2002.
Nekrolog: (vb), LD 1. 12. 1982.
Vzpomínky: K. Švestka: Pastely (1995, poté in Couvání do času, 1997).
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis E. Bílková, 2002).
- Jepičí okamžiky. Ed. Vladimír Binar, il. Bohuslav Reynek, typografie Jiří Blažek. Praha, Vyšehrad 1990, 172 s.,
