Jaroslav Alt

* 30. 7. 1927, Květinov (Havlíčkův Brod), Česká republika (Czech Republic)
27. 7. 2010, Kolín, Česká republika (Czech Republic)
restaurátor, malíř, pedagog

 

národnost: česká
pohlaví: muž

Jaroslav Alt
Autoportrét v pražském ateliéru
1970
malba
olej, plátno
61 x 100 cm
Jaroslav Alt
Kosatce Indiánská noc
2002
malba
olej, plátno
100 x 100 cm
Jaroslav Alt
Vysočina - chalupy na Svitálce
1987
malba
olej, plátno
120 x 150 cm
Jaroslav Alt
Moře u přístavu Constanca v Rumunsku
1965
malba
olej, plátno
110 x 150 cm

heslo:
Jaroslav Alt se narodil v Květinově na Českomoravské vysočině. Dětství a mládí prožil v Humpolci, kde absolvoval i středoškolská studia. Na pražské Akademii výtvarných umění studoval v letech 1947 – 1953, nejprve malbu u profesora Miloslava Holého, později přešel na speciální restaurátorskou školu profesora Bohuslava Slánského. Do roku 1959 působil na AVU jako jeho asistent. V l. 1960-1964 rčinný jako předseda českého restaurátorského odboru SČSVU a Umělecké restaurátorské komise ČFVU do r. 1970. Realistický malíř krajin, portrétů a zátiší. Podílel se na restaurování nástěnných maleb v kostele sv. Barbory v Kutné Hoře, Svatováclavské kaple katedrály sv. Víta na Pražském hradě, , na restauraci malířské výzdoby rotundy sv. Kateřiny (Panny Marie) ve Znojmě, nástěnných maleb zámku v Blatné a pod. Spolu se svým synem restauroval Liebscherův obraz Žižkovo vojsko táhne na Kutnou Horu. Je také spoluautorem kopií iluminací Jenského kodexu, jež se staly podkladem pro malby v Betlémské kapli. Podílel se na realizaci filmů Jan Hus a Jan Žižka. Od r. 1949 trvale pobýval v Kutné Hoře. Ateliér měl i v Praze. Později se vrátil na Českomoravskou vrchovinu, jež se stala námětem jeho obrazů. Svůj profesní život rovnoměrně dělil do dvou oblastí – volné malířské tvorby a restaurování uměleckých děl minulosti. Ve své malířské tvorbě vycházel ze základů, které postupně získával ve škole prof. Holého a které dále vlastním způsobem formoval. Velký vliv na jeho tvorbu měla i díla Vladimíra Sychry, Vlastimila Rady a Otakara Nejedlého, dalších velkých osobností českého malířství poválečného období, se kterými se, v době svých studií na AVU, měl možnost setkávat. Ve své volné tvorbě se otec zabýval především krajinou, portrétem a zátiším. Téma krajiny, které mu bylo obzvláště blízké, velmi hluboce vstřebával již od dětství a mládí, která prožil na Vysočině. Vracel se tam celý život, aby nacházel další a další motivy a jejich variace. Byl bytostným krajinářem, typem malířů Barbizonské školy, kteří svá díla vytvářeli přímo v krajině, současně krajinářem v tom nejlepším slova smyslu realistickým, nefabulujícím a neromantizujícím. Jeho krajiny jsou čisté, zbavené povrchně vnímaného dojmu, často dramatické, často zklidněné, po formální stránce jednou expresivně malířsky koncipované, podruhé hladké, tiché. Otec uměl velmi dobře pracovat s barvou, s barevnou hmotou a její traktací. Jako výborný kreslíř byl schopen výrazné formální zkratky, která spojena s obsahovou složkou díla, napomáhala redukci povrchu nepodstatných složek tématu, na druhou stranu pronikávání k samé podstatě zpracovávaného motivu. Stejným způsobem pracoval i se zátiším, v posledních letech tvorby především s květinovým. Miloval moře, jezdil malovat především mořské útesy Sozopolu v Bulharsku a pobřeží severu Evropy v Německu a Holandsku. Ani v těchto tématech se nenechával svádět pouhou impresí, i zde se mu dařilo dostávat se od viděného povrchu k neviděné, ale ve svém odhalení na výpověď čekající podstaty. I když otec nebyl rodilým Kutnohořanem a v Kutné Hoře se usadil až po absolutoriu pražské AVU, obrazy s kutnohorskou tématikou, které zaujímají značnou část jeho tvorby, opět nejsou pouhým zachycováním atmosféry tohoto výjimečného města a místa, ale spíše hlubokými sondami, které, především v obrazech z posledních let, představují v podstatě duchovní napojení se na bohatou historii místa a jeho roli v dějinách českých zemí. V žádném případě proto nelze jeho malířské dílo věnované Kutné Hoře vnímat jako pouhý malířský záznam tématu a jeho atmosféry, ale jako malbu vymaňující se z regionem vymezeného prostoru a svým obsahovým záběrem tento prostor výrazně přesahující. Nový přístup k restaurování uměleckých děl, nové koncepce Ve své restaurátorské činnosti měl otec již od dob studií jedinečnou možnost spolupraovat s profesorem Bohuslavem Slánským, který se v roce 1947 zasadil na pražské Akademii výtvarných umění o vznik samostatné speciální restaurátorské školy, kterou následně vedli až do roku 1970. Otec, jako jeden z jeho prvních asistentů se tak mohl velmi významně podílet na vznikající koncepci výuky na této speciálce. Program nově vzniklé restaurátorské školy aktuálně přejímal poslední poznatky a objevy v oboru restaurování, které přicházely ze západní Evropy a dále je v našem prostředí rozvíjel. V těchto souvislostech se dá toto období v oboru restaurování u nás charakterizovat jako období zlomové, kdy dochází k naprosté změně v přístupu k restaurovanému historickému dílu, k rozchodu s principy do té doby převažujících postupů obnovy, opravy a rekonstrukce historického uměleckého díla aplikovaných v 19. století a do té doby fakticky přetrvávajících. Nastupuje nová koncepce zahrnující nejenom aspekty výtvarné a estetické, ale i aspekty etického přístupu k restaurovanému dílu a plnohodnotný podíl spoluúčasti na restaurátorském zásahu odborníků z exaktních oborů, ať již v oblasti přírodovědných či humanitních věd. Bylo to období, kdy se nad restaurovaným dílem začali poprvé spolu s restaurátorem scházet, a nad koncepcí restaurátorského záměru společně zamýšlet, jak historici a teoretici umění, pracovníci památkové péče tak i technologové (chemici, fyzici) specializující se ve svých oborech na dílčí restaurátorskou problematiku. Tyto principy mezioborové spolupráce se v průběhu let dále zdokonalovaly a zdokonalují dodnes, bez takto strukturovaného přístupu si současné restaurování již nelze představit. Jsme velmi hrdí na to, že na začátku, při zrodu tohoto přístupu k restaurování uměleckého díla, stál právě náš otec. Otec se během svého aktivního života podílel, ať již sám, nebo jako člen širšího kolektivu restaurátorů, na restaurování mnoha významných uměleckých děl. V Kutné Hoře to bylo především restaurování nástěnných maleb a oltářních a závěsných obrazů v chrámu sv. Barbory, nástěnných maleb a závěsných obrazů v areálu bývalého cisterciáckého kláštera v Kutné Hoře-Sedlci, včetně konventního kostela Nanebevzetí Panny Marie, restaurování závěsných a tabulových obrazů z kostelů sv. Jakuba, Panny Marie Na Náměti a mnoha dalších. Mezi jeho významné práce patří restaurování nástěnných maleb v kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta v Praze, nástěnných a nástropních maleb v pražských kostelích sv. Mikuláše na Malé Straně, sv. Jiljí, sv. Jakuba a dalších. Mimo Prahu a střední Čechy restauroval nástěnné malby v kostelích v jižních Čechách a na Moravě. V této souvislosti lze připomenout i jeho podíl na restaurování románských nástěnných maleb ve znojemské rotundě, které znamenalo velmi důležitý přínos k přehodnocení ikonografického obsahu malby. V rámci své restaurátorské činnosti se otec setkával jak se zvučnými jmény umělců baroka jakými byli např. V. V. Reiner, F. X. Palko, J. T. Supper, L. Willmann, P. P. Rubens., K. Škréta, M. V. Halbax, F. A. Maulpertsch a dalšími a dalšími, stejně tak jako s neznámými umělci středověku. Je třeba konstatovat, že ať se jednalo o významné umělce i o umělce bezejmenné, vždy k restaurátorskému zásahu přistupoval zodpovědně, opatrně a citlivě a maximální pokorou. V rodině nacházel jistotu a zázemí. Pro otcovu práci bylo velmi důležité rodinné zázemí, jehož základ vytvářela naše matka, otcovo obezřetné, tolerantní a chápavé druhé já, na které se mohl vždy naprosto spolehnout. S matkou tvořili výjimečně harmonický pár, jejich manželství bylo velmi šťastné. I po odeznění bezmezného obdivu, s kterým jsme jako děti k otci vzhlíželi, přes vzpurné období našeho dospívání, které otec dokázal velkoryse zvládat, jsme v něm, jako synové, oba měli jistotu spočívající v porozumění, toleranci, snaze kdykoliv pomoci v řešení problematických situací, v pozdějších letech pak i stabilní vztah v podobě nenápadně nabídnutého moudrého přátelství. Velmi hezký vztah měl otec i ke svým vnukům a pravnukům, okouzlujícím zjevením se pro něho stala pravnučka, kterou si ještě, alespoň trochu stihl užít. Vzpomínáme na otce zatím bolestně, ale s velkou láskou jako na člověka, který pro nás velmi mnoho znamenal nejen jako táta poskytující jistoty, zázemí a ochotu kdykoliv pomoci, ale i jako na osobnost, která pro nás byla vzorem profesní poctivosti, velikosti i skromnosti zároveň.