pohlaví: muž

poznámka:
NK neuvádí 2012

Jan Ferdinand Schor

syn a žák svého otce malíře Egidia Schora, dále školen u innsbruckého freskaře J. Waldmanna

Jan Ferdinand Schor se narodil roku 1686 v Insbruku, jako člen rozvětvené malířské rodiny. Učil se u svého otce, rovněž malíře, Jiljího a u Josefa Waldmana. Netajil se tím, že se stal malířem víceméně z rodinné tradice. Po otcově smrti (1701) odešel na tři roky do Říma, kde se věnoval historické malbě a zejména architektonické kresbě u Michelangela Riccoliniho, papežského vrchního inženýra, a současně i na škole malíře Carla Marattse. Vliv na něj měla jistě i římská Akademie sv. Lukáše výukou architektury. Po návratu z Říma provedl v Tyrolech společně se strýcem stavitelem Johannem Martinem Gumppem ml. velký Boží hrob pro klášterní kostel v Insbruku-Wiltenu. V biskupském hradě v Brixenu zřídil divadelní sál. Roku 1709, nejpozději v roce 1713, se objevil v Praze. O jeho činnosti mnoho spolehlivě nevíme. Předpokládá se, že vytvářel efemérní dekorace a uvedl do Prahy zvyk budovat v kostelních interiérech iluzivní Boží hroby. Dominikánům a kajetánům tu údajně navrhl roku 1713 efemérní dekorace pro oslavu svatořečení Pia V. a pro bosé karmelitánky navrhl Boží hrob. Získal měšťanské právo na Novém Městě pražském, kde si také zakoupil dům. Na vyjádření stavovského sněmu roku 1726 získal profesuru. Jako inženýrský profesor rozšířil výuku o příbuzné disciplíny jako perspektivu, optiku a kreslení. Věnoval se také architektonickému ztvárnění zámeckých zahrad. Podle Zápisné knihy byli jeho žáky stavitelé Anton Müller a Anton Schmidt. Jaromír Neumann uvádí mezi jeho žáky také Jana Quirina Jahna. Zachovaly se tři jeho rukopisy – v univerzitní knihovně v Insbruku, v Památníku národního písemnictví v Praze a v knihovně kláštera v Teplé.
Kolem roku 1710 je poprvé zmiňována jeho malířská činnost. Do této doby je kladen jeho oltářní obraz v kapli archanděla Michaela kostela Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském. K prvním pracím patří také titulní list právnické disertační these hraběte Václava Jana Nostitze. Jeho malba na prozatímní průčelní stěně katedrály sv. Víta na Pražském hradě a řešení prostranství s kaplí sv. Vojtěcha s raně barokními pilíři byly užity při nákladné dekorativní architektuře k pražské kanonizační slavnosti sv. Jana Nepomuckého roku 1721. Malbu na prozatímním závěru chrámu pak poškodila pruská dělostřelba, a tak byla stěna nově pokryta Václavem Kramolínem a Josefem Hagerem. Do roku 1723 je datována úprava hlavního oltáře kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně. U příležitosti korunovačních slavností Karla VI. vytvořil Schor téhož roku příležitostnou malovanou dřevěnou architekturu osmibokého sálu s kupolí a přilehlými prostory v Kladrubech nad Labem. Také tamní zahradu k této příležitosti upravil malovanými prospekty s výhledy, terasami a grottami. Schorovi se rovněž připisuje úprava zámeckých zahrad v Dolní Lukavici a Duchcově, která sice započala v roce 1722, ale jejím tvůrcem byl od roku 1729 František Maxmilián Kaňka. Podílel se také na splavnění Vltavy a je autorem prvního komorového zdymadla. K roku 1729 je zmíněno sedm velkých (dnes ztracených) výkresů na dostavbu chrámu sv. Víta na Pražském hradě, které vyhotovil pro arcibiskupa Ferdinanda z Künburgu. Kolem roku 1730 navrhoval zámecký park v Hořovicích a roku 1736 vytvořil ilusivní architekturu hlavního oltáře kostela Neposkvrněného početí Panny Marie U Hybernů na Novém Městě pražském. Ještě kolem roku 1760 vytvářel na klenbě kostela sv. Tomáše v Nové Cerekvi fresky. Také v paláci Goltz-Kinských na Starém Městě pražském byla údajně Schorova freska. Cítil se být spíše architektem, i když jen v širším dobovém smyslu, podle něhož jím byl též kvadraturista, projektant různých dekorací církevních i světských, podle dnešní terminologie také jevištní výtvarník.
Vzhledem k tomu, že nemáme k dispozici nedochovaný vrbnovský archiv, tedy ani předpokládané concetto, musíme, při komparativní analýze hořovické malby s doloženou Schorovou prací pro Jana Michnu z Vacínova v letohrádku Amerika, vycházet z možností formální analýzy a teorie dekora. Obě malby byly provedeny podle mého názoru ve shodném časovém horizontu 20. – 40. let 18. století. Pražská malba v letohrádku určeném k odpočinku a reprezentaci, hořovická v reprezentačním prostoru zámku, který jeho stavebník zamýšlel jako hlavní rodové sídlo.
V letohrádku Amerika nalézáme malbu na stropě ústředního sálu, která zde vytváří jakýsi museion s ústředním motivem Apollona na Pegasu. Pro náš záměr jsou však důležitější výjevy v nároží, které představují alegorie architektury, malířství, hudby a snad oddanosti vědě (smrt Archiméda), ale zejména motivy architektur osazené skulpturami (sculpturo finto). Ty můžeme analyzovat na základě porovnání s obdobnými tématy ve spodním pásu hořovické malby. Zde se objevují alegorické ženské postavy a putti (viz výše). Pražské motivy představují postavy starců a jinochů. Robustnější figury puttů zde nalézáme, jak podpírají malované reliéfy (relievo finto).
Jedním z měřítek pro komparaci nemůže být jen škála barev použitá na obou obrazech. Zatím co v Hořovicích je malba pojednána v těžkých purpurových a tyrkysových tónech, které nijak neoživuje ani blankytná a zlatavá sféra nebes, na pražské malbě nalézáme teplejší růžové a červené barevné odstíny. Oproti většinou statické hořovické malbě je pražský obraz naplněný pohybem a každý z jeho oddělených výjevů je oživen vlastním narativním životem.
Mohu se tedy jen ztotožnit se závěrem stavebně historického průzkumu, že hořovická malba je dílem prozatím neznámého autora s římským školením, vzdělaného v perspektivě, a pravděpodobně, na základě precizní malby architektur, školeného architekta. Můžeme zde nalézt několik malířských rukopisů, zejména na aktech Grácií, architektuře a postavách bohyň.

Jan Ferdinand Schor

Jan Ferdinand Schor

Jan Ferdinand Schor

kniha
	rok vydání	název (podnázev), vydavatel, obec
	1984	Česká architektura v proměnách dvou století 1780-1980, Státní pedagogické nakladatelství, n.p., Praha
encyklopedie/slovník
	rok vydání	název (podnázev), vydavatel, obec
	1975	Encyklopedie českého výtvarného umění, Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha
	1993	Nový slovník československých výtvarných umělců (II. díl; L - Ž), Výtvarné centrum Chagall, Ostrava (Ostrava-město)
	1995	Nová encyklopedie českého výtvarného umění (N-Ž), Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, Praha