Karel Stretti
* 29. 6. 1943, Praha, Česká republika (Czech Republic)
† 24. 3. 2018, Praha, Česká republika (Czech Republic)
restaurátor, pedagog, malíř, fotograf
národnost: česká
pohlaví: muž
NK AUT: js20050613011
poznámka:
prof., ak. mal.; autor prací z oblasti průzkumu techniky malby
Karel Stretti
Státní cena za památkovou péči byla udělena vedoucímu pedagogovi Restaurátorské školy malířské AVU prof. Karlu Strettimu za výsledky dosažené v oboru restaurování malířských děl s přihlédnutím k výsledkům jeho pedagogické práce a k celoživotní snaze systémově řešit problém restaurování v širších souvislostech památkové péče. Při slavnostním přebírání ceny při příležitosti Mezinárodního dne památek a sídel ve Španělském sále Pražského hradu prof. Stretti zdůraznil, že ocenění chápe jako výraz uznání celé české restaurátorské škole a připomněl jmenovitě dlouholetého vedoucího restaurátorského oddělení Národní galerie Mojmíra Hamsíka. Cenou, udělovanou od roku 1999, byl dosud z restaurátorského oboru vyznamenán v roce 2002 in memoriam prof. Bohuslav Slánský.
Předkové Karla Strettiho přišli do Čech v roce 1789 z osady Forno v severoitalském Piemontu. Nebyli by to snad ani Italové, aby se záhy díky svému mnohostrannému talentu neprosadili v mnoha oblastech, včetně výtvarného umění. Bratři Viktor a Jaromír, který – pro odlišení se od bratra – začal používat u svého příjmení ještě přídomek Zamponi, se záhy stali uznávanými malíři a grafiky. Nejen tím jakoby předurčili směřování dalších generací, ale též svým aktivním přístupem k profesi jako takové – oba se podíleli na založení dvou z nejvýznamnějších uměleckých spolků, sdružení Mánes a Hollar. V jejich stopách pokračoval Jaromírův syn Mario, výborný kreslíř, grafik, ilustrátor, malíř a portrétista, jemuž se v roce 1943 narodil syn Karel. I Karlova dráha byla jakoby determinována rodinnou tradicí, avšak významnou roli v ní sehrála i návštěva výstavy Restaurátorské umění v pražské Kramářově galerii v roce 1965 – jak říká sám Karel Stretti, byl nadšen a okamžitě věděl, proč chce zvolit restaurování jako svůj životní úděl. Začal tedy studovat na Akademii výtvarných umění, nejprve – jak se na příslušníka rodu Strettiů slušelo – tři roky malbu a grafiku u prof. Vojtěcha Tittelbacha, poté obor restaurování malířských děl v ateliéru zakladatele české restaurátorské školy prof. Bohuslava Slánského. V rámci studia měl to štěstí – dá-li se o štěstí v souvislosti s přírodní a kulturní katastrofou vůbec mluvit – že se mohl zúčastnit jedné z největších a nejvýznamnějších restaurátorských mezinárodních záchranných akcí všech dob – nápravy následků tragické povodně ve Florencii z roku 1967, kdy kalné vody Arna zaplavily depozitáře galerie Uffizi, klášter San Marco a desítky dalších objektů. Do ateliérů ve florentské Fortezze da Baso se tehdy sjížděly v rámci mezinárodní odborné pomoci organizované UNESCO restaurátorské týmy z celého světa. Stretti měl neopakovatelnou možnost nejen bezprostředního kontaktu se základními díly evropského malířství, ale i přímé účasti na konfrontaci schopností a kvality české restaurátorské školy se „zbytkem světa“. Více něž úspěšné zvládnutí této „zkoušky ohněm“ (resp. vodou…) oboru, koncipovaného profesorem Slánským a historikem umění Vincencem Kramářem jako výtvarné disciplíny, integrující umělecké, technické, technologické a uměnovědné aspekty v pokorné službě originálu, jeho formální, obsahové a historické celistvosti, utvrdilo Karla Strettiho v jistotě správnosti Slánského cesty, z které nikdy v budoucnosti nesešel, stal se jedním z nejvýznamnějších Slánského pokračovatelů a posléze i jeho nástupcem ve vedení restaurátorské školy AVU. Po absolutoriu v roce 1971 nastoupil do restaurátorského ateliéru do Národní galerie, avšak nevydržel v něm dlouho. K typickým Strettiho vlastnostem totiž patří nekompromisnost v zásadních požadavcích na etické nakládání s uměleckými díly a kulturními památkami obecně. Tehdejší praxe nadměrných transferů celých výstav starého umění do zahraničí, zoufalé podmínky dopravy v neklimatizovaných kamiónech, kdy nedocházelo k fatálním ztrátám polychromií plastik a barevných vrstev obrazů jen díky nezměrnému úsilí restaurátorského týmu, ohrožování samotné existence děl a zneužívání restaurátorů nebylo pro Strettiho přijatelné. Když poznal, že věc nemůže ze své pozice ovlivnit – šlo o politické zadání, bezohledné vůči odborným aspektům – nezbylo než odejít. Následující bezmála dvě desetiletí „na volné noze“ byla ve znamení restaurování desítek závěsných a deskových obrazů, plastik a nástěnných maleb. Připomeňme alespoň ty nejvýznamnější z bohatého Strettiho „portfolia“. Ještě za působení v Národní galerii byl pověřen restaurováním obrazu neznámého autora z 18. století. Po podrobném nedestruktivním průzkumu a prvotních drobných sondážích se ukázalo, že pod stávající malbou je skryt jiný obraz, nepoměrně kvalitnější. Karel Stretti byl první, kdo jej identifikoval jako malbu Tintoretta – autorskou atribuci v dalších fázích restaurování potvrdil i historik umění prof. Neumann a přední italský expert Federico Zeri. Tintorettovo Klanění pastýřů se posléze, po devítileté restauraci, kdy např. přemalbu bylo nutno snímat po zlomcích milimetru skalpelem, stalo chloubou Obrazárny Pražského hradu. Ze závěsných obrazů sluší vzpomenout ještě alespoň restauraci Brandlova sv. Antonína z kostela sv. Ducha v Hradci Králové nebo Lota a jeho dcery téhož autora z Národní galerie, obrazy Reinerovy či Willmannovy a mnohé další. Nikoli v poslední řadě dosvědčuje Strettiho přirozený profesionální zájem o moderní umění úctyhodné množství restaurovaných maleb 20. století, počínaje Toyen, přes Kupku, Permekeho, Lhotáka, Kotíka, Vožniaka, Ronovského, Medka až po autory zcela současné. Cenou Evropské unie Europa Nostra za rok 2005 bylo oceněno restaurování souboru deskových maleb v kapli sv. Kříže na Karlštejně. Na jeho realizaci se dlouhodobě podílela řada špičkových restaurátorů a jméno Karla Strettiho mezi nimi přirozeně nemohlo chybět. Vedle Theodorikova obrazu Prorok Elizeus restauroval ústřední malbu celého prostoru, triptych Tommasa da Modena z oltářní stěny. Z oboru deskové malby nelze vynechat ještě oltář z Konopiště z počátku 15. století či překrásná křídla oltáře s postavami evangelistů Michaela Coxcie s ústřední malbou Jana Gossaerta zvaného „Mabusse“ Svatý Lukáš kreslí Pannu Marii ze sbírek Národní galerie. Polychromované plastiky zastupují v tomto výčtu alespoň dvě dřevořezby Matyáše Bernarda Brauna Sv. Josef a Sv. Lukáš z kostela sv. Klimenta v Praze. Jedním z úběžníků Strettiho odborného zájmu vždy byla nástěnná malba. Též jeho zásluhou nepadly za oběť nelítostné důlní exploataci severních Čech v 70. a 80. letech minulého století gotické malby, transferované z posléze zbořených kostelů v Kopistech a Židovicích. Jejich technicky bravurní instalace na lehké přenosné panely je dodnes příkladná, jakkoli vytržení malby z přirozených vazeb na architekturu vždy znamená její zásadní ochuzení; dodejme, že v těchto a jim podobných případech nikoli rozhodnutím restaurátora. Význam fyzické záchrany maleb tak nemohlo snížit ani paradoxní režimní zneužívání záchranných prací restaurátorů jako příkladů péče socialistického státu o kulturní dědictví. Z dalších restaurovaných nástěnných maleb připomeňme ještě gotické malby ve Starém Plzenci, Reinerovu fresku Hagar v poušti v pražském Křížovnickém klášteře či malbu Navrátilovu tamtéž, Alšovu malbu Vypravování ve foyer Národního divadla nebo objev románských maleb ve švýcarském Schiffennen. Restaurování nástěnných gotických maleb v kostele sv. Martina ve Hněvkovicích, restaurování části unikátních maleb Mistra třeboňského oltáře a dalších malířů lucemburského dvorského okruhu poslední čtvrtiny 14. století v bývalém kostele sv. Vavřince staroměstského kláštera sv. Anny dominikánek a odkryvy a restaurování nástěnných maleb cranachovského okruhu v klášterním kostele 14 sv. pomocníků v Kadani realizoval a nadále realizuje Karel Stretti již ve své další životní roli, a to jako vedoucí pedagog Restaurátorské malířské školy Akademie výtvarných umění v Praze. K tomuto údělu dospěl jakýmsi osudovým přirozeným výběrem, byv vyzýván v listopadu 1989 stávkujícími studenty i kolegy k převzetí odpovědnosti za tradiční centrum restaurátorského oboru, navázaní na Slánského odkaz a výchovu budoucích generací restaurátorů. Po absolvování příslušného konkurzu a jmenování profesorem se s vervou, odpovědností a oddaností sobě vlastní vrhnul na zásadní modernizaci školy. Je paradoxní, že česká restaurátorská škola zosobněná dnes právě Karlem Strettim je občas napadána z nedostatečné reflexe takzvané multidisciplinárnosti restaurování, zosobňované spoluprací restaurátora s historikem umění a přírodovědcem. Problém je však spíše v tom, jak kdo onu multidisciplinárnost chápe. Pro Strettiho je přirozenou součástí restaurátorského procesu, který však provádí a za který také plně zodpovídá restaurátor, pročež on je tím, kdo poznatky souvisejících disciplin syntetizuje a aplikuje – stejně jako chirurg se neobejde bez spolupráce celého týmu, ale za operaci a stav pacienta odpovídá on. Pro jiné je stále dokola opakované deklarace multidisciplinárnosti jenom zástěrkou k ingerenci přístupů, které restaurování chápou jako disciplínu prioritně technickou, akcentují výtvarné dílo jako především materiálově technologickou strukturu a poněkud pozapomínají na to, že matérie je jen a pouze nositelkou obsahu, který je významově prioritní a musí být významově prioritní i v procesu restaurování. Byl to právě prof. Slánský, který u nás restaurování jako disciplínu kombinující umělecké a vědecké aspekty založil a je to právě prof. Stretti, který vybudoval na AVU pracoviště s takovým vědeckovýzkumným zázemím, o jakém se oboru do té doby ani nesnilo. Sám je garantem Akademické laboratoře materiálového výzkumu, spolupracující s Akademií věd a dalšími vrcholnými vědeckými institucemi. Součinnost restaurátora s přírodovědcem (o historiku umění ani nemluvě…) je naprosto samozřejmá, běžná a je každodenní všední realitou studentů i absolventů Strettiho školy, která je dnes zejména jeho zásluhou svým vybavením i všestranným zázemím opět nepochybně tím, čím má být vzhledem ke své tradici – tedy vrcholným odborným pracovištěm špičkové úrovně, snesoucím jakékoli srovnání v jakékoli konkurenci.
Angažovanost Strettiho na poli mezinárodním vedla ke spolupráci s řadou zahraničních restaurátorských škol; vznik některých z nich byl systémem výuky na pražské Akademii přímo inspirován. Zčásti také Strettiho zásluhou je dnes restaurování uměleckých děl i v zahraničí chápáno jako vysoce specializovaná, velmi specifická činnost na pomezí umění a vědy, pro jejíž samostatný výkon musí být restaurátor také patřičně kvalifikován, přičemž základem oné kvalifikace je magisterský stupeň vysokoškolského specializovaného vzdělání. V neposlední řadě v této souvislosti nelze pominout Strettiho lví podíl při založení partnerského ateliéru AVU, školy restaurování sochařských uměleckých děl, jejíž absence byla bolestně pociťována dlouhá desetiletí a jejíž existence znamená další zásadní kvalitativní posun ve výuce i praxi restaurování u nás. Bytostnou součástí osobnosti Karla Strettiho je jeho neutuchající veřejná angažovanost v řešení zásadních otázek týkajících se jeho oboru i širších souvislostí památkové péče. Už v době, kdy oponentura státní moci vyžadovala podstatně větší míru odvahy než dnes, stál v čele boje s normalizačním ministerstvem kultury proti pokusům o likvidaci restaurátorského oboru jako svobodného povolání násilným nahnáním restaurátorů pod všeobjímající křídla k tomu účelu zřízených Státních restaurátorských ateliérů; restaurátoři reprezentovaní právě Strettim byli prakticky jediní, kdo nejenom z tohoto důvodu veřejně kritizovali i tehdy přijímaný zákon o státní památkové péči. Je bolestným paradoxem, že onen zákon – byť s dílčími novelizacemi – platí dodnes a ani myšlenka Státních ateliérů, degradující restaurátora do mírně nesvéprávné pozice pouhého vykonavatele příkazů a památkových či technologických směrnic jakéhosi „interdisciplinárního kolektivního rozumu“, není tak zapomenuta, jak zasluhuje. Po listopadové revoluci byl Stretti jedním ze zakladatelů nového profesního sdružení - Asociace restaurátorů a jednou z nejvýraznějších osobností, podílejících se na formulování zcela nového právního zakotvení restaurátorské profese v systému založeném na převzetí garancí za odbornost výkonu restaurátorské činnosti profesní komorou. Tento systém, který se u nás politickou nevůlí nepodařilo uvést do života, byl konstituován bez jakýchkoli změn na Slovensku a dnes, na základě tamní dlouhodobé zkušenosti lze konstatovat, že se plně osvědčil a je oceňován i mezinárodními profesními organizacemi. Mimo jiné i tato skutečnost legitimizuje současnou revokaci této myšlenky a opětovnou snahu o její prosazení, které stojí v čele – spolu se svými kolegy – samozřejmě opět prof. Karel Stretti. Výčet jeho aktivit tím ovšem zdaleka nekončí – je předsedou Archivu historické výtvarné technologie, členem umělecké rady AVU, členem Ústřední památkové rady NPÚ, členem Komise pro restaurování a konzervaci MK ČR, restaurátorských komisí GHMP, ČMVU a dalších.
